Jmeniny a květiny

Tenhle týden jsem měla svátek. Své jméno upřímně nesnáším. Skoro nikdo z mých klientů neví, jak se doopravdy jmenuju. Používám jiné jméno. Nerada bych, aby se domákli, kdo jsem ve dnech, kdy nečechrám pérečka.

Ptávají se. A já neodpovídám. Nebo lžu. Ale občas si někdo mou poloviční důvěru získá a tak mu křestní prozradím.

Jeden z hrstky věrných mi v týdnu přinesl kytku. Ne, že by jen tak zazvonil a dal mi pugét. Samozřejmě to spojil s honičkou. Ale i tak mě to potěšilo. A zároveň mi to připomnělo jednoho člověka.

Hned první rok, kdy jsem začala masírovat, ke mně začal chodit takový milý kluk. Vypadal na pětadvacet, byl hezký a krásně voněl. Ne parfémem nebo deodorantem. Sám sebou.

Každý se mi před masáží osprchuje. Ve sprcháči mám sprcháč — v koutě gel. Pánský, sportovní, ne kořeněný. Kořeněné vůně miluju, ale rozptylují mě. Většina chlapíků se mi tedy navoní stejně mandarinkově.

Ale tenhle kluk patří k hrstce klientů, kteří ten gel ignorují. Ať už proto, že se štítí dotýkat se něčeho, co v ruce drželo pár chlapů před nimi, nebo je nenapadne, že ten černý-šampón-nebo-co je pro ně. Dotyčný po první návštěvě možná taky proto, že jsem mu řekla:

“Hezky voníš.”

“Děkuju,” odpověděl a polknul. Když ležel na zádech, měl výrazný ohryzek. Blížili jsme se k finále jeho první masáže a on to slovo řekl zastřeně a s mírnou těžkostí, jak prožíval blížící se orgasmus. Oddaloval vyvrcholení. Všichni oddalují. Ale já to umím zakončit přesně když je čas.

Tehdy mi ještě vykal. Já mu tykala, stejně jako všem, abych je zbavila zábran. Což moc nepomáhá. Jemně jsem mu masírovala kulky, penis mu držela zvednutý a pomaličku, ale pevně mu ho honila. On najednou polknul — to jeho Adamovo jablko se zvedlo a zase klesnulo — a podíval se mi do očí.

A ve mně hrklo.

Na chvilku to vypadalo, že mě opravdu chce. A že mě má rád.

Zase oči zavřel a udělal se. Chvíli tak zůstal. Pak ta zrcadla duše s prázdným výrazem znovu otevřel a stydlivě se zeptal, co teď. “Můžeš se jít osprchovat, jestli chceš.” Chtěl.

Když jsem si utírala ruce kapesníčky, všimla jsem si oblečení, které přehodil přes topení. Většina klientů si nechává věci na pračce v koupelně. Někteří si s sebou k lehátku berou jen peněženku. Nevím, jestli proto, že se o ni bojí, nebo že už předznamenávají transakci, o kterou nakonec půjde.

Navrchu ležely slipy, ale já jen opatrně přičichla k džínům pod nimi. Lehce z nich cítit byl, ale radši jsem to s očmucháváním nepřeháněla.

Chodil pak pravidelně. Od října do června každých čtrnáct dní, v létě jen jednou a pak zase od půlky září co ty dva týdny.

V mé přítomnosti se postupně uvolnil a bavili jsme se o všem možném. Dvakrát mi přinesl květiny. Jen tak. Věděla jsem, že se mu líbím, i mi to řekl. On se zase líbil mně, ale když jsem mu to na oplátku sdělila já, vyznělo to hloupě, naučeně, profesionálně. Ret jsem si mohla prokousat.

Jednoho dne, když už jsme za sebou měli téměř hodinu laskání a blížili se sladkému konci, mě chytil za ruku. Lekla jsem se, že dělám něco špatně. Opak byl pravdou. “Ještě ne,” hlesnul. “Řekni mi, jak se jmenuješ. Doopravdy.” Pošeptala jsem mu to. “S tvrdým nebo s měkkým?” zeptal se. “Teď zrovna s tvrdým jako kámen,“ zasmála jsem se, “ale jinak s měkkým.”

Usmál se, zavřel oči a pořád s tím úsměvem, který mu slábl na rtech do ztracena, se nechal dodělat. Když vystříkl, propnul se ve slabinách, napnul nohy, podíval se mi znovu do očí a tiše vzdychnul:

“Iveto…”

Když zmizel do sprchy, otřela jsem sebe i lehátko a šla si umýt ruce do kuchyně. Třeba mě pohladí po tváři nebo mi dá pusu, když mu dneska neočenichám svršky, říkala jsem si. Nepohladil, nedal. Vyšel z koupelny, zaplatil, poděkoval a odešel. Jako vždy.

Myslela jsem na něj pak docela často a těšila se, až mi zase přijde zavonět. Představovala jsem si, jaké to bude tentokrát. Jenže obvyklé dva týdny uplynuly a pak další. Byla jsem nedočkavá, smutná, zklamaná. Ale nenapsala jsem mu ani nezavolala, to bych nemohla.

Přála bych si, aby pointa byla, že byl měsíc nemocný a pak se zase vrátil. Pořád si na něj tu a tam vzpomenu. Zvlášť když mi někdo z mých stálých pánů na honění přinese kytku. Není to tak ojedinělé. Ale ani běžné. A vždycky, opravdu pokaždé, mi to udělá takovou zvláštní, smutnou radost.

Měla jsem ho ráda.

Během dnešního psaní jsem poslouchala Here’s To Life od Wolfganga Heffnera.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.