Neobyčejní lidičky

Můj novinář už ke mně nechodí.

Nechám vás se s tím srovnat. Ano, nebudu vám psát žádné dojmy ze ždímání jeho pohledného penisu. Ani o mohutných výstřicích jeho semene. A o šmátrání ukazováčkem levé ruky v jeho análním otvoru taky nic.

Dohodli jsme se, že docházku přeruší. Přišel s tím on. Přemýšlel prý o tom a připadalo mu, že to v téhle situaci není vhodné. Nejdřív si říkal, že by stačilo chodit na “normální” masáže, relaxační nebo sportovní. Nechával by si při nich spodní prádlo. Ale pak to zavrhl. Nechce přede mnou — ani pode mnou — ležet a nechat se masírovat. Chce být se mnou jako rovnocenný partner. Má rád naše večeře (a jednou už i oběd).

Jeho odchodem z řad klientů mi neuniká žádný velký zisk, takže jsem souhlasila.

Kecám. S tím ziskem je to pravda. Ale proto jsem nesouhlasila. Souhlasila jsem proto, že mě naše společná jídla těší. Tak moc, že se na ně těším já sama. Na každé naše setkání.

Fyzického mezi námi neprobíhá nic, za co by se měla stydět žákyně druhého stupně základní školy. Mé generace. Teď už totiž holky na základce dělají bez uzardění takové věci, že…

Je chytrý, vzdělaný a o všem přemýšlí. Někdy to vypadá, jako by se zaseknul. Na něco se ho zeptám. Ten dotaz ani moc nepovažuji za superdůležitý. Ptám se jen tak, aby řeč nestála. A on zadrží vidličku i nůž elegantně nad talířem, hřbety rukou zlehka opřené o hranu stolu, přestane žvýkat, pak zas začne, opět přežvykování přeruší, a nakonec odpoví. Tak, že to má hlavu a patu a já jsem z toho často paf. Mluví tak, že o tom pak musím přemýšlet. Jako třeba teď naposledy.

Zeptala jsem se ho, jestli má nějaký vysněný článek, který by chtěl napsat.

Když provedl svou přemýšlecí odmlku, prohlásil, že o ideálním článku vlastně nepřemýšlel. Že ho baví brát věci tak, jak přicházejí. Má prý několik osobností, se kterými by chtěl stihnout vést rozhovor. Většinou jsou to osobnosti zahraniční. A taky by si přál napsat dlouhou reportáž o něčem nebo někom fascinujícím. Takovou, kterou si lidi budou navzájem posílat a říkat si, to je fakt dobrý.

“Myslíš nějakou investigativní věc?” zeptala jsem se úplně pitomě. Jo, už si tykáme.

“To ne. Spíš objevit někoho, kdo tady dělá úžasné věci, ale nikdo o něm neví. Nikdo tady. Protože doma není nikdo prorokem.”

“Co myslíš? Nějakýho umělce?”

“Třeba. A nebo řemeslníka. Truhláře, který vyrábí originální nábytek z masivu pro zahraniční klientelu. Poctivá práce, staré postupy, něco, co nikdo jiný takhle neokáže. Nebo architekt, který navrhuje byty a domy lidem s názorem a vkusem. Lidi, kteří by svou práci dělali i zadarmo, jak je pohlcuje.”

Pak se zas na chvilku zamyslel a řekl: “Párkrát už mě taky napadlo, že bych chtěl udělat delší profil jednoho člověka. Ale bylo by to tak dlouhé, že by to nikdo nevydal. Jako článek. Musela by to být asi nakonec spíš knížka.”

“Myslíš konkrétního člověka?”

“Jo.”

“A smím se zeptat, koho?”

Usmál se, tak trochu stydlivě a odpověděl: “Michala Horáčka.”

“Říkáš to, jako kdyby to bylo naivní,” taky jsem se pousmála.

“To ne. Spíš že je dost profláklej.”

Přikývla jsem.

“Co si o něm myslíš?” zeptal se a dodal: “Volila bys ho?”

“Jako prezidenta?” zeptala jsem se zbytečně a protože jen koukal, pokračovala jsem: “Jo, asi jo. Lepšího kandidáta neznám.” Cítila jsem, jak rudnu a přemýšlela, jestli jsou ještě jiní než on a Zeman. “Co ty? Taky bys ho volil?” vystřelila jsem radši otázku.

Tentokrát nemusel přemýšlet: “Ne.”

To mě trošku zaskočilo. “Chceš o něm psát, ale nevolil bys ho?”

“Já o něm nechci psát oslavně. Chtěl bych se dopátrat toho, jaký je doopravdy. Obdivuhodnej chlap vedenej na provázku svým egem. Možná by to nakonec ani neautorizoval.”

“Jak to myslíš?”

“Na to je složitá odpověď. On je pro lidi — takový ty vobyčejný lidičky, kteří za zásadní filozofický dílo mají tu Werichovu hlášku o tom, že když už člověk je — morální autorita. Úspěšný hráč a podnikatel. Jeden z nejlepších českých textařů. Vzdělanec…”

“A pro tebe?”

“No, vzdělaný on určitě je. A má takovou tu přirozenou zvídavost, to je mi na něm sympatický. Ten rozhled. Jsem si jistý, že kdybychom spolu seděli na pivu — kde si ho nějak neumím představit, tak třeba takhle u vína, jako my dva — byl bych nadšenej, jak je sečtělý, okouzlující a pozorný…”

“Ale?”

Napil se. A pak ještě jednou. Pomalu. “Ale pro mě je na něm něco falešnýho. Ne, to není to správný slovo. Jsou tam přemrštěný, bezbřehý ambice. Pokora jen předstíraná. Touha dotáhnout to co nejvejš. Něco si dokázat. Celýmu penzionu Svět. Cítím z něj, že prezidentování by pro něj nebyla služba národu, ale splnění ultimátního snu. Možná ani ne snu. Spíš příčky. Posledního stupínku na žebříku do… k zápisu do Knihy Historie.”

“Já ho zas tak moc nevnímám, takže ani neznám. Mám ráda jeho texty. A když si ho srovnám se Zemanem…”

“To je taky zvláštní věc. Ty jeho texty. Mám doma po tátovi pár desek. Jedna z nich je Potměšilý host a druhá V penziónu svět. Nádherný záležitosti. Ohromný. Hluboký. A pak mám taky, na CD, Kudykam. Oba ti mladí kluci tam zpívaj, až srdce jásá. Ale celý je to prázdný, kýčovitý, o ničem.”

Pokrčila jsem rameny. “My na táboře poslouchali Citovou investici. A jak nesnáším Landu, tam se mi líbí. A Kocáb. A Müller. A Hapka.”

“No a to je taky ono. Slyšelas jeho novější věci?”

“Hapkovy?”

“Horáčkovy.”

“Asi jo. V rádiu něco.”

“On je bez Hapky jako nahej v trní. Je jalovej, povrchní, ale rádoby hlubokej. Hapkovská hudba ho přikrývala. Kamuflovala. Dávala tomu punc majestátní obyčejnosti. Nebo něčeho. Bez Hapky je to stejná popina jako Michal David. No to ne, to beru zpátky, to bych mu křivdil, i těm spoluautorům. Ale jsou to zapomenutelný fláky se stříkajícím, prvoplánovym patosem pro masy vobyčejnejch lidiček.”

“Se srdíčkem na pravym místečku?” zalaškovala jsem. “A ty nejsi vobyčejnej človíček?”

Zase na chvilku znehybněl a pak řekl: “Nejsem. Ale chtěl bych bejt. Bylo by to jednodušší.”

“Co?”

“Všechno.”

A tak jsme si na to připili. Na obyčejný človíčkovství. Se kterým by bylo všechno jednodušší. Protože přání být úplně, ale úplně obyčejní, je jedna z věcí, která nás dva spojuje.

Dnes jsem při psaní poslouchala Potměšilého hosta v podání Hany Hegerové. Je to jedna z nejkrásnějších písniček, které jsem kdy slyšela.