Nevydařený start

Tohle byl divný týden. A když píšu divný, tím myslím ne moc dobrý. A když píšu ne moc dobrý, mám tím na mysli týden naprd. Takže ještě jednou: Tenhle týden byl naprd. Ne celý, ale pár událostí v něm mi ho zkazilo.

Uprostřed týdne mi volalo nějaké neznámé číslo. Mohl to být kdokoli. Někdo z banky, virtuální operátor s ještě lepší než nejlepší nabídkou, známý, který změnil číslo… Tak jsem to zvedla.

Byl to klient. Pán na honění. Nejdřív se ptal, jestli by se mohl objednat. Když jsem mu řekla, že bohužel, že mám dovolenou a že až v září, vypadlo z něj, že by přijel do hodiny a že si rád připlatí. Nechtělo se mi. Plánovala jsem udržet si prázdninovou mysl až do okamžiku, kdy bude nezbytně nutné se jí zbavit a přehodit na školní rok.

Pak mi došlo něco, o čem jsem stejně už pár dní přemýšlela. Že od pondělka mám stejně přípravný týden, tak je to vlastně jedno. A pokud připlatí, bude to vlastně ideální náběh na poprázdninový režim. Tak jsem souhlasila.

Byla jsem zrovna doma, když volal. V masážním pokoji všechno čisté, zaletněné (vy zazimováváte, já zaletňuji). Jen jsem natáhla nové prostěradlo na lehátko, připravila čistý ručník, zkontrolovala stav sprchového gelu a připravila si serepetičky.

Dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Bez omluvy. A naštvaný. Hodně. Cestou potkal uzavírku a to ho nadzvedlo. Ještě mezi dveřmi zanadával na ostatní řidiče, na silničáře i na policajty. Teprve potom se omluvil, že mě ani nepozdravil. A pozdravil.

Potvrdilo se mi to, co se mi zdálo už po telefonu: Nikdy jsem ho neviděla. Vzápětí to potvrdil, když se mě zeptal, jak to probíhá. Uvedla jsem ho do pokoje, ukázala mu, kam si má odložit a že si má vzít osobní věci s sebou, kdyby se o ně obával. Jen mávl rukou. Dovedla jsem ho do koupelny a nechala ho se osprchovat.

Počkala jsem na něj v pokoji. Svlékla jsem se do kalhotek, jako vždycky. Když vešel, zkontroloval mě pohledem a zřejmě byl potěšen. “Ty kalhotky pudou dolů?” zeptal se mě ale. Znělo to spíš jako konstatování, než jako otázka. “Uvidíme,” chtěla jsem mu říct, ale nějak jsem vytušila, že to by ho neuspokojilo. “Později,” přitakala jsem tedy. Spokojeně si lehnul.

Byl jedním z těch povídacích. A byl fakt naštvaný. Přijel z jednání. Je výhradní dovozce čehosi. A někdo, kdo se chtěl stát dealerem toho něčeho, odmítl přistoupit na jeho podmínky. Do toho doprava, která mu navzdory prázdninovému provozu nevyšla.

Mluvil, stěžoval si a láteřil, než se unavil. Pak přestal a začal si užívat. Když jsem ho vybídla, ať se otočí na záda, ani nemukl a přetočil se. Rozkošnicky se rozvalil, nohy dal od sebe a zavřel oči. Někde jinde už na takové masáži určitě byl. Druhou půlku masírování nemluvil vůbec.

Když se udělal, řekla jsem mu, ať počká, že ho otřu. Odmávnul mě stejně jako když jsem mu nabídla, ať si peněženku vezme do koupelny. Vzal si tři papírové kapesníky a otřel se sám. Působil nakvašeně.

“Všechno v pořádku?” zeptala jsem se a připadala si originální jako servírka v motorestu. Něco zamručel a zeptal se “Co jsem dlužnej?”

Nečekala jsem to a neměla ještě vymyšlenou odpověď. “Dva tisíce?” řekla jsem a okamžitě zalitovala toho otazníku na konci. Zvlášť když on z otazníků dělá vykřičníky.

Sice neřekl nic ve smyslu “To se mě ptáte?”, ale ani jeho varianta nebyla zrovna vstřícná: “To je ňák moc, ne?”

Vysvětlila jsem mu, že normálně by to měl za patnáct set, ale protože mám dovolenou a bylo to hned, jak chtěl, je příplatek pět set korun. A s lehkým despektem jsem dodala, “Jestli tolik nemáte, tak příště.”

S pohrdlivým odfrknutím z pěněženky vytáhl dvě tisícovky. Podal mi je konečky dvou prstů. Jestli chtěl, abych si připadala jako děvka, šel na to skvěle. “Tady to máte. Ale příště se domluvíme dopředu,” dodal.

Pitomeček.

Oblékl se, poděkoval (ale tak, že to znělo jako automatická, neupřímná fráze) a rozloučil se. Oddechla jsem si, když vypadl.

Nevím, jestli to splňuje znaky pasivní agrese, ale dobrý pocit jsem z něj neměla. Zbytek dne jsem byla posmutnělá. Hlavou se mi honily (jak přiléhavé (a znovu) slovo) myšlenky na to, mám-li tuhle práci vůbec zapotřebí. Ten neruda mi nic špatného neudělal. Ale nebyla jsem na masírování po létě ještě nastavená.

Když se pak v pátek odehrála druhá nepříjemnost týdne, byla jsem už na začátek nového školního a masírovacího roku připravená.

Zítra mi to zase začíná. Telefony budu brát každému. Jen budu doufat, že mi to mí pindíci usnadní a první týden, dva, budou chodit odpočatí po dovolených. Milí. Usměvaví. A že mě to bude zase to, čemu bych dopředu nevěřila: bavit.

Hezký poslední srpnový týden přeji.

K dnešnímu psaní mi hrála písnička I Just Don’t Understand You od Röyksopp. Hlavně proto, že jejich Čokoládové odpoledne jsem na Youtube nenašla. Ale nakonec se ta náhražka vlastně hodila.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Happy End’s story.