Omakávačka je makačka

Pátek byl jeden z nejzvláštnějších dní v mé penísky za penízky masírovací kariéře.

V týdnu mi volal někdo z neznámého čísla. Nový zákazník. Ošíval se, chodil okolo horké kaše a ptal se nejdřív jen obecně na masáže, ale po pár minutách to z něj vypadlo. Chtěl si mě “najmout” (jeho termín) na “pět, možná šest hodin” (jeho slova). Od této chvíle vypadal náš telefonický rozhovor asi takto:

“Na pět hodin? A jak je budete chtít rozložit? Každý týden (doufala jsem) nebo třeba jednou za čtrnáct dní? Někteří stálí klienti chodí třeba jen jednou za měsíc.” (Už jsem nezmínila, že jiní třeba taky jednou za rok, jako chlapík v tom vtipu, kde se na konferenci ptají, jak kdo má často sex a on se přihlásí, s úsměvem od ucha k uchu, že jednou za rok, načež se všichi podiví, proč se směje a on jásavě vykřikne, protože je to už zítra!)

“Ne, vcelku.”

“To myslíte v kuse? Čtyřhodinovou masáž?” (Čeho, to jsem spolkla, ale věděli jsme to oba až moc dobře.)

“Ano, pětihodinovou, respektive šestihodinovou masáž.”

V tu chvíli jsem se odmlčela. Potřebovala jsem se zamyslet. První, co mě napadlo, byly nějaké orgie. Chystala jsem se telefon položit a číslo si připsat na blacklist. Ale zvědavost zvítězila.

“Vy fakt chcete, abych vám pět hodin ho… ho laskala?”

“Ano,” odpověděl a díky tomu, že jsem mu v hlase slyšela, jak je mu to trapné, uklidnilo mě to. Trošku.

“Rozumím. Ale já… mám už nějaké zkušenosti a myslím, že tak dlouho stejně nevydržíte. Rozumíte mi?”

“Vydržím. Věřte mi. Naopak. Potřebuju, abyste… mohli bychom to neprobírat po telefonu?”

“Po telefonu se musíme nějak domluvit. Kdy byste si to představoval termínově?”

“Termínově ideálně ihned. Kdykoli. Kdy můžete vy?”

Zrovna ten den ráno jsem kontrolovala ten správný kalendář, takže jsem věděla, že by to šlo v pátek, ale sehrála jsem divadýlko na téma Moment, podívám se a zkusím něco vymyslet.

Na ten pátek jsme se domluvili. Pána jsem si do kalendáře uložila coby svého druhého zákazníka ten den. A taky třetího. A čtvrtého, pátého a šestého, protože na tom trval. Roztáhla jsem ho (v tom kalendáři) i přes pauzu na oběd, ale věděla jsem, že přeceňuje svou výdrž. Takže do té doby bude hotový, v obou významech toho slova.

Ještě v pátek ráno ve mně byla malá dušička a chtěla jsem ho odvolat. Ale vydržela jsem a když nakonec dorazil, oddechla jsem si. Byl to seriózní pán ve středním věku, příjemný, podle všeho dobře situovaný.

Když se osprchoval, vysvětlil mi, že má problémy v posteli, že je to “asi z nervů, klasika” a že potřebuje pomoct. Skoro jsem se zatetelila, protože s podobnými problémy ke mně přišlo už několik pánů na honění. Všichni do jednoho odcházeli spokojení. A já z nich měla vždycky takový příjemně vítězný pocit.

Překvapilo mě, že když si pán sundal ručník ovázaný kolem pasu, pyj mu stál jako kýl nebo jak se tomu téměř rovnoběžnému stěžni v přední části starých plachetnic říká. Když viděl mé nehrané překvapení, vysvětlil, že si vzal jakýsi prášek. V životě jsem to slovo neslyšela. “Něco jako Viagra,” doplnil.

Mezi námi, jsem radši, když chlapi tyhle věci neberou. Pak jim prostě stojí, až to prý i bolí a nic moc si to stejně neužívají. Ale řekla jsem si: to bychom se na to podívali…

Začala jsem ho masírovat něžně jako kdekoho, celou sestavu jsem jela vlastně téměř klasicky a když už jsem viděla, že se hodina (podle něj první, podle mě jediná) chýlí ke konci, pustila jsem se do pořádného honění. Řekl, že můžu přitlačit, že to má rád hrubě. Tak jsem ho pístovala jako divá. Ale on pořád nic.

Když už jsem si říkala, že by se fakt už měl udělat, strčila jsem mu prst do zadku. Bez varování, bez poprosení, mohu-li. Chtěl to hrubě, měl to mít.

Jenže ono nic.

Překvapilo ho to, to jo, ale že by se z toho rázem roztekl jako nanuk ve skleníku, to ne.

Když nepočítám prvních asi padesát minut, což byla nakonec jen taková předehra, honila jsem mu toho ztopořeného čupáka hodinu a půl. Ho-di-nu-a-půl brutálního, hrubého, rychlého honění. Prsty pevně sevřené kolem toho jeho žilnatého kyje, až jsem z toho dostávala křeče. I když jsem střídala ruce. Zatnuté zuby, minimum oleje, aby to lépe třelo (a, přiznávám, aby si na mou námahu odnesl památku v podobě bolavého mužství). A pořád nic.

Takhle to dál nejde, říkala jsem si. Chtěla jsem se mu omluvit a vzdát to, s tím, že to nikam nevede a že další tři hodiny takové dřiny nevydržím. Dokonce mi problesklo hlavou, že ho snad vykouřím. Rozumějte, nikdy bych to neudělala, ale představila jsem si, jak by to bylo jednoduché. A pak mě najednou napadlo něco, co netuším, odkud přišlo. Popadla jsem nádobku s olejem a pořádně jsem mu ho namastila.

A začala jsem mu toho neúnavně ztvrdlého ptáka honit jen jedním směrem. Odshora dolů. Od žaludu ke kořeni. Oběma rukama na střídačku. I tak to čtvrt hodiny vypadalo skoro beze změny. Ale pak sebou začal cukat. A já nepřestávala. Nakonec jsem ho tímhle stylem dohladila až ke kýženému orgasmu. Myslela jsem, že ten nastřádaný, napumpovaný mok vystříkne až ke stropu, ale kupodivu z něj sperma začalo jen tak jakoby volně vytékat. Zato on sám se mi svíjel slastí na lehátku tak, že nebylo pochyby o tom, co v něm tenhle dlouho odkládaný výron způsobuje.

Když odcházel, moc mi děkoval. Zaplatil mi za pět hodin (že si blokoval šest, jsem mu nepřipomínala) a slíbil, že se vrátí. Smál se jako měsíček na hnoji a já byla, jakkoli nepatřičně to zní, opravdu šťastná, že se nám to povedlo. A když se za ním zavřely dveře, napadlo mě, že bude mezi nohama tak mastný, že by to své nádobíčko mohl používat jako biskupa. Že to určitě jedním osprchováním nesmyl, takže bude mít nejspíš promaštěné trenky. Ale to už nebyl můj problém.

Někdy mám pocit, že dělám něco blahodárnějšího než fyzioterapeutky, psychoterapeutky i sexuální koučky dohromady. Mám ten pocit ráda.

Nicméně. Včera jsem nepsala nikoli proto, že bych neměla o čem. Probudila jsem se s bolestí mezi palci a ukazováčky obou rukou. Bolely mě takové ty “plovací blány” mezi těmihle dvěma prsty. I když jsem třeba jen brala hrníček z kredence nebo lžíci do ruky, cítila jsem, jak ten úchopový sval, ať už se správně jmenuje jakkoli, mám namožený. Ještě ten divný tlak a drobný třas vnímám, byť psát už můžu skoro normálně.

Ale stálo to za to. Doslova.

Během dnešního vzpomínání na minulý týden jsem poslouchala píseň Kertið od Pascal Pinon, jen tak, že ji mám ráda.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.