Půlení

Jsem depkařka. Ne klinická. Ale propadávám splínům. Bývám pak apatická, nic a nikdo mě nebaví, potřebuju jen někam zalézt a být sama se sebou. Ostatně, i proto jsem teď vynechala dva týdny psaní.

Často tyhle smutky mívám z toho, že něco končí. Nebo že si připomenu, že něco není navždycky. A nebo, jako v uplynulých dvou týdnech, když mám něčeho už půlku za sebou.

Víte, jak je to s těmi pesimisty a optimisty. Se z poloviny vypitými či plnými sklenicemi. Já, pokud jde o něco, co chci mít za sebou, mám ten stav za polovinou ráda. Pak je má sklenice radosti rázem poloplná. Ranní běhání. Školní rok. Plytké tlachání u kadeřnice. Ale když je za půlkou něco, co by nemělo nikdy skončit, to si pak zoufám.

Teď aktuálně je to léto. Prázdniny. Ne, že bych své práce — jak tu oficiální, tak tu laskací — neměla ráda. Ráda je svým způsobem mám obě. Ale během léta mívám takové pré, svobodu a radost ze života, že nechci, aby to skončilo. Nic s tím nenadělám, jsem velká holka a vím, že zatěžovat se něčím, co nikdy nezměním, nemá smysl. Ale přesto.

Na pajdáku jsme měli oslavu Půlení. Šlo o to zapít, že máme půlku všech zápočtů, zkoušek a let studia za sebou. Všichni se radovali. Jediná Ivetka propadala melancholii a nostalgicky vzpomínala na všechno, co na studiích zažila. A věděla, že když už za sebou má půlku, ta druhá uplyne cobydup. A taky že jo. Druhá byla mnohem rychlejší než první. Druhá půlka je vždycky rychlejší než ta první, když jde o něco hezkého. Je to pravidlo. Vyplývá z něj, že my, holky, dívky a ženy, máme pravdu, tvrdíme-li o něčem, že je to ta větší, resp. ta menší půlka.

Nemusí jít ani o prázdniny. Stačí víkendy. Můj nejmilejší den je sobota. Probudíte se a víte, že máte před sebou celý den volna, na jehož konci se nemusíte stresovat, protože přijde další celičký volný den. Ale neděle, ty ráda nemám. To jsou dny, kdy se probudím a vím, že už za pár hodin se budu nervovat, co zase bude v pondělí. Připravovat se, neužívat si to a obávat se. Že už si ten den neužiju, minimálně jeho druhou, kratší půlku. Ani dnes, ačkoli mám prázdniny. Je to ve mně.

Když pánům čechrám péra, občas z nich cítím to samé. Dokud vědí, že jsme před půlkou našeho neromantického rendezvous, užívají si to. Po půlce už je jim líto, že za chvíli bude po všem, vystříkají se a vrátí se do svého šedivého života. A protože tyhle pocity znám a sympatizuji s nimi, v tom půlícím okamžiku jim někdy strčím prst mezi půlky. Trochu se leknou, zapomenou na to, že si ještě před chvílí dělali zbytečné starosti, uvolní se a je jim zas chvíli dobře.

Kéž by takhle taktika šla aplikovat na zbytek půlkových splínů. Pokaždé, když by se člověk mračil, že už má půlku něčeho za sebou, nechal by si jiným člověkem strčit prst do zadku. A zase by se usmíval. Zní to ulítle. Ale oni mi ti chlapi, kteří v sobě prý nemají ani zbla homosexuálních tendencí, děkují a říkají, že by je nikdy nenapadlo, jak je ten můj prst v jejich zadku příjemný. A já jim dělám příjemně ráda.

Sama — při tom — prstíček v zadečku snesu a ten pocit příjemna znám. Ale když se mi milenec pokouší strčit mi tam svůj klacek, odmítám. Nejsem zastánkyní mýtu “na velikosti nezáleží” a mí partneři mívají zpravidla velký penis. Představa, že bych něco takového měla mít ve své zadní dírce… Děkuji, nechci.

Když o tom teď tak přemýšlím, mám tady doma takový kolíček. Je úzký tak akorát, vklouzne mi tam jako po másle. Asi si dnes pustím oblíbenou scénu z jednoho filmu, kolíček zasunu, kam patří, nasliním prsty a něžně si to udělám. Tak, jak to umím jen já a Ten, jehož jméno se nevyslovuje.

A nebo ještě lépe. Před pár týdny mi to po zprávách na twitteru udělala jedna proslulá twitterová kráska. Bylo to něco nádherného, umí to se mnou jak loutkářka. Vrátím se k řádkům, které jsme si té noci napsaly a zkusím to kouzlo zopakovat. Takový orgasmus jsem neměla dlouhé měsíce, možná roky. Třásla jsem se pak ještě několik minut. A jestli na něco během orgasmů nemyslíte, tak je to neutěšená realita života.

Jdu na to a vám přeji hezkou tu kratší půlku prázdnin.

Dnes jsem při psaní poslouchala Fired Up For Summer, což se ke mně v týdnu dostalo po twitteru. Není to úplně můj šálek kávy a zpívaný kousek se mi nelíbí vůbec, ale má to v sobě něco, co mě dostává do zvláštně nostalgické nálady, což mi právě teď vyhovuje.