Pestrobarevné vzpomínání

Slýchám o bezohledných řidičích BMW. Vtipy o tom, že jejich auta nemají blinkry, se vyprávějí v různých formách v různých zemích a různých jazycích. Kdybych ale měla na základě vlastních pozorování vytipovat ty úplně nejhorší řidiče, tak to nebudou manažírci v bavorácích. Spíš kluci v autech starších než oni sami. Dvacátníci v dekády starých rachotinách. Škodovkách, oplech, audinách. Fiatech, renaultech, fordech. Upravených stylem, který se na jízdních vlastnostech neprojeví, zato opticky výrazně. Křídla, pruhy, ztmavená světla, zatemněná skla, spoilery, ledky místo mlhovek…

Jednou přišel klient, který neměl dost peněz. Stačily by mu na půlhodinovou masáž, ale on by radši hodinovou. Nabídl mi, že mě místo dvou stovek, které mu zbývaly do hodinovky, sveze svým novým autem. Nikoho jsem po něm neměla. Bylo to v září, to si pamatuju. Babí léto v plném proudu. Už se mi stýskalo po prázdninách a chtěla jsem zažít něco zábavného. Ještě aspoň jednou. Než nastane podzim.

Byl nadšený, že souhlasím. Udělal se, natěšeně se skočil osprchnout, moc tomu nedal. Převlékla jsem se a vyrazili jsme. Parkoval za rohem. (Všichni parkují za rohem. Chápu to. Mám to podobně. Nikdo z mých klientů neví, který z vozů pod okny je můj. Někdy paranoidně parkuji z druhé strany bloku. Aby si někdo z pánů častý výskyt mého plechového miláčka nespojil se mnou.)

To “nové auto” byla prehistorická Omega. Znala jsem ji z dětství, míval ji můj strýček. Coby celoživotní milovník Oplů byl i členem jejich klubu. Kdysi měl Rekord, než umřel, jezdil tou Omegou a toužil po zachovalém Diplomatovi V8, to si pamatuji.

Ovšem tohle bylo jiné kafe. Hnědá metalíza. Svítivě oranžová kola, stejný odstín, jaký občas používám na nehty. Toutéž barvou nastříkaná anténa a zrcátka. Samolepky na stínítkách a jedna široká, poloprůhledná, na předním skle (později jsem si všimla, že i na zadním, tatáž). To auto vypadalo úděsně.

Nasedli jsme, slavnostně, a on otočil klíčkem zapalování. A pak jsem teprve valila oči. Všude nějaká světýlka, ledky nebo žárovičky. A to autorádio! Lunapark, hrdě dávající na odiv všechny barvy, jaké kdy kdo dokázal na jediný displej namíchat. Motor chytnul na druhý pokus, řidíček prohlásil cosi o slabé baterce — pomyslela jsem si, že na takovou světelnou show ji musí dobíjet co týden — a pak se rozjel.

Během spanilé jízdy vyprávěl o úpravách, které má ještě v plánu. Sportovní pedály, něco s výfukem, osvětlení dveří, zplacatělý volant, větší kola a neony na podvozku. Měl z toho všeho radost jako malý kluk. Nadšeně jsem přikvyvovala a obdivně valila bulvy. Tetelil se blahem víc než na lehátku.

Byl u mě předtím jen jednou nebo dvakrát, moc toho nenamluvil a já předpokládala, že je to student. Zeptala jsem se, co že studuje. Překvapilo ho to. Prý nic. Byl světskej! Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Najednou mi to do sebe všechno zapadlo. Nosil divné džíny, škádlivě jsem jim říkala plísňáky. Měl je na sobě zatím pokaždé, když dorazil na masáž. Stejně tak řetěz kolem krku, který odkládával na parapet, hned vedle hodinek, beztak napodobenin Omega. U dveří nechával svoje sešmajdané pumy se žlutými tkaničkami. A teď ta nevkusná kára.

Nakonec mě ve vší počestnosti dovezl zpátky před dům, pozval mě na večeři a když jsem s díky odmítla, mile se rozloučil a odjel. Chodí ke mně dodnes a já si pokaždé, když dorazí, vzpomenu na tu krasojízdu poprázdninovou Prahou, všechno to hýření světýlek v kabině zchátralého auta s proseděnými sedadly, trojici vyčichlých stromečků výsměšně se houpajících na zrcátku (možná měl někde vzadu i jezevčíka kývajícího hlavou na každém výmolu) a pořad, který poslouchal v tom rádiu:

Čekala bych — u takového kluka — nějaké to duc duc nebo disko. Michala Davida. Annu K. Damiens. Ale tenhle kočí si pouštěl pro mě extrémně odpuzujícího zjeva, který si říká Ruda z Ostravy. Dokonce i opakoval jeho průpovídky, perfektně toho šaška imitoval a očividně patřil do jeho fanclubu. A předpokládal, že já taky. Z plna hrdla jsem se smála celé té situaci a on si myslel, že jsou vtipní. Ruda a on.

Ale abyste se jen nebavili na účet oplisty z maringotky… Patří mezi pány s největším a nejhezčím penisem, jaké jsem kdy měla na lehátku a vlastně obecně v ruce. Tak krásné péro se jen tak nevidí. Rovné (jen si nemyslete, to není tak časté), dlouhé, macaté tak, že krásně padne do dlaně a honí se s chutí, souměrné a jako ze žuly. Většina ostatních pánů na honění, chytřejších, s novějšími auty i reprezentativnějšími zaměstnáními, si o takovém fenomenálním ptákovi může nechat jenom zdát.

Dnešní vzpomínání jsem si podkreslila písní Cruel Love od Blank & Jones s Katjou Werker. Katja má, jak mi řekl kamarád, který ji pro mě objevil, podobný hlas tomu mému. Píseň se k těmhle řádkům ale nehodí. Pouštěla jsem si ji proto, že jsem původně chtěla psát o nostalgii, lásce a někom úplně jiném.