Proč to dělám

“Proč to vlastně děláš?” Jedna z otázek, které dostávám často. Přesto na ni nemám univerzální odpověď.

Balíka uklidním “Protože mě to baví,” lascivně se usměju a s omluvným “oops” ho za pár vteřin udělám, rekomando nerekomando, aniž by čas vypršel. Buránek je pak jako beránek, zplihlý fyzicky i psychicky. Na povídaní náladu nemaje, promptně se sprchuje a odchází.

Ptá-li se někdo z těch chytřejších, i pak mívají ta čtyři slova různé významy. Někdy je to skutečný zájem, upřímný, motivovaný zvědavostí, nikoli jen hranou účastí. Ten mě baví. Ale často to zkazí moralizující podtón. “Jsi taková chytrá / šikovná / vzdělaná, to se přece nemusíš živit takhle, ne?” V otázce “Proč?” skrytý dodatek “Máš na víc.”

Tenhle přístup mě uráží. Zvlášť od někoho, kdo si natajňačku chodí nechat vystříkat čumáka cizí ženou v cizím pokoji. Ano, rodičům, babičce ani kolegům se tím, že ňuňám chlapům kladélka za peníze, nechlubím. Ale obecně se za to nestydím.

Většinou přiznám, že je to pro mě slušný výdělek. Do srovnávání se nepouštím. Stejně jako v mé ofiko práci nevědí, že mám vedlejšák, mí honimírci netuší, co dělám ve spořádaném životě.

Za mou prací erotické masérky vězí racionální úvaha. V “normální” rachotě dělám na půl úvazku. Vydělám si kolem jedenácti tisíc. Hrubého. Čistého ani deset. Kdybych se uvázala naplno, vydělám asi dvaadvacet tisíc, z čehož mi zbyde sedmnáctka. Plus osobní ohodnocení a tak. Ale přes dvacet se v čistém nedostanu, ani kdybych se přetrhla. S vysokou školou. Smutné jak Anglán proti Brexitu.

Takže si vysloužím legálně desítku, za něco, co mi zabere dva šíleně narvané dny, po jejichž absolvování padám na hubu. V ty dny nejsem schopna udělat nic jiného, než vlézt si do vany, něco si přečíst, udělat si to a usnout. Ztrhaná, vyčerpaná, starší o deset let.

Ve zbývajících třech dnech pracovního týdne (plus občas o víkendu, kdy bývají klienti spíš s rodinami) si vydělám dalších minimálně patnáct tisíc. Čistá ruka. Ale taky třeba dvacet dva a půl. Týdně. To bylo jednou jedinkrát, ale beru to jako metu hodnou překonání. Víc než třicítku za týden stejně nevydělám, i kdybych někomu přetrhla. Ha ha.

Samozřejmě, že občas sním, že kdybych dokázala pořád vydělávat dvaciáš týdně, tak je to osm pětek měsíčně, s ofiko příjmem devět. I kdybych třicet utratila, pořád zbyde šest set tisíc za rok (v létě klienti moc nechodívají a já mám prázdniny). Takže by stačilo ještě pět, šest let a ušetřila bych si na hezký byteček na Vinohradech a pak s tím sekla. Do té doby beztak někoho klofnu. A zamiluju se. Ideálně do toho samého.

Za byt platím čtrnáctku měsíčně se vším všudy. Kdybych dělala na plný úvazek v normální práci, po zaplacení nájmu mi zbydou s bídou tři tisícovky. S tím se vyžít nedá. Staré rohlíky chroupat nehodlám.

Takže si vydělám jistých deset, nejistých padesát, utratím pod pětadvacet a každý měsíc uspořím minimálně pětatřicet tisíc. Za rok mám svých čtyři sta pěkně na účtu, stát z toho nemá nic, ale v tom tkví i část mého potěšení. Mí rodiče si nikdy nemohli koupit nové auto. Dovolit si to z ročního platu už vůbec.

Co klientům neříkám, je poslední důvod. Krotit hadice je návyková záležitost. Dává mi to pocit síly a převahy. Když držím chlapa za koule, obrazně i doslova, ukazováček mu vrazím až po druhý kloub — mám dlouhé prsty s nehty udržovanými na větší než malé délce — do zadku a on roztáhne nohy, povolí všechny svaly a nechá si profesionálně prohmatávat prostatu, mám ho v hrsti. Je můj a nikoho jiného. Udělal by cokoli, co bych mu v tu chvíli řekla, jen abych nepřestávala.

Když chci, honím tvrdě a nadoraz. Jindy jemně hladím žalud. Někdy jen dvěma prsty ohrnuju předkožku nahoru a dolů. Palcem přejíždím přes dírku, rozevírám, tlačím, povoluji, poklepávám, pomlaskávám, tisknu pevně nebo jen dráždím konečky prstů. Chci-li, poslechnu, co by si přáli. Ale většinou sama vycítím, co jim dělá nejvíc nejdobřeji a oni drží jako pejsek položený na zádech při drbání bříška.

Když o tom přemýšlím, ať už jsem do toho před těmi čtyřmi lety šla s čímkoli, z tohohle aspektu se stal hlavní důvod, proč to dělám: opájím se pocitem moci. Tohle nenahradím pitím, cigárama, drogama, osvícením, ničím. Pocit, že se nemusím kompromitovat a přesto jim poskytnu něco, co mnohým z nich nikdy nikdo nedal, mě naplňuje takovým vzrušením, že bych to snad dělala i zadarmo. Vlastně ani nevím, je-li to vzrušení sexuální. Spíš omámení světovládkyně. It’s a man’s, man’s world. Tak určitě.

Relaxujíc po včerejším tanečně — popíjecím tahu s kamarádkami, při dnešním psaní jsem poslouchala bossa verzi Colour My Eyes od Os Digitalistas.

Like what you read? Give Happy End a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.