Toulky přítomností

Nepsala jsem měsíc, možná dva, nedejbože tři. Netušila jsem, že jsem jednou z těch, které potřebují psaní “jen” jak terapii a když jsou “v pohodě”, nepíší. Ale jsem, nedá se nic dělat.

Už ani nevím, o čem jsem psala posledně. Asi o večeři s mým teď už přítelem. Připadá mi to strašně dávno. Jako by to byl úplně jiný člověk. Je to zvláštní. Když někoho znáte už docela dobře a vzpomínáte na doby, kdy jste se teprve poznávali, jako by šlo o úplně jiné lidi.

Dobré je, že to ani jeden nechceme uspěchat. Fráze “nechat tomu volný průběh” se stala naším životním mottem. A funguje to tak. Čas máme. Já proto, že jsem mladá. On proto, že je muž.

A nehádáme se. Ne proto, že bychom si netroufali. Ale nežijeme spolu, zatím, takže jsme si vzácní. Kolik manželství (ty statistiky!) by bylo zachráněno, kdyby se muž a žena neviděli dnes a denně, každý den a každou noc. Oddělené ložnice jsou známkou toho, že něco neklape. Oddělená bydiště pak puncem obezřetné moudrosti.

Navíc je tu konečně jaro. Když je pěkně a máme oba volno — což je u mě pravidelná záležitost — jezdíme na výlety. Vlakem. Sama vlakem už roky moc nejezdím. S ním mě to baví.

Hodně fotí. Myslím jeho. Mě. No, hodně — v porovnání se mnou hodně. Já nefotím vůbec. Občas mi ty fotky ukazuje. Nebo posílá. Vždycky mi jimi udělá radost. Tuhle mi poslal jednu z vlaku, z jednoho z těch výletů v krásném letním dni, kterých už letos pár bylo. Tuším, že šest. Možná osm. V každém případě se nám podařilo tak půlku z nich strávit společně. A to se počítá.

K té fotce z vlaku připsal, že tak se mu líbím nejvíc. Vyfotil mě už milionkrát. Už mi to ani nevadí. Jak čichám ke květinám. Jak se směju. Jak jsem zamyšlená, jak si čtu, jak jdu. Já, slečinka z Prahy, bez kabelky, s baťůžkem na zádech. Kdyby nám to nevyšlo, mou památkou na něj bude baťoh. Koupili jsme ho spolu. Mám ho ráda. Jeho i ten báglík.

Ale na téhle fotce z vlaku nemám žádný baťůžek. Dokonce na ní nemám skoro ani žádné oblečení. Nepředstavujte si nic hambatého, prostě mám jen takové jednobarevné letní šaty a pod nimi kalhotky, jako každá slušná dívka. Jednobarevné rovná se černé. Škádlí mě, že jinou barvu nenosím. Není to pravda. Ale je fakt, že černá převažuje.

Vyfotil mě, když jsem vstávala a šla se vyčůrat. V kupé jsme byli sami, už. Ale než zmáčknul spoušť, stačila jsem vstát a napůl už vycházela z kupé. Takže jsem tam v pohybu, mázlá a je mě jen kousek. Tím spíš mě potěšilo, že má tu fotku rád. Že je na ní někdo konkrétní, nepozná nikdo, kromě nás dvou. Tím spíš, že tím někým jsem já. Hlavně mě tou fotkou trefil. Není na ní obličej, nejsou na ní ruce, nic charakteristického. Přesto jsem to typická já, možná sklonem těla, nebo tím, že znám ty šatičky.

Ale to si jen tak namlouvám. Ve skutečnosti se mi ta fotka líbí proto, že na ní mám hezké nohy a zadek. Nevím, jak tyhle partie mého těla vypadají doopravdy, ne z tohohle úhlu, nikdy jsem je neviděla. Vypadají-li jako na téhle fotce, jsem spokojená a přeju si, ať to tak vydrží co nejdéle. Do minimálně půl století vzdálené smrti.

Víte co, budu upřímná: Jestli fakt vypadám jako na té fotce, šla bych do sebe. Ale to už hraničí s narcismem. Měla bych jít do sebe.

Řekla jsem mu to. Že bych do sebe šla. Klidně do trojky s ním. Smál se, že mi závidí, protože zatímco on chodí cvičit, aby vypadal “jako udržovaný fotřík” a když zatáhne břicho, jako “Karel Roden, kdyby byl Karel Roden malej, plešatej a měl cejchu” (to říká schválně, úplně bez vlasů není a bříško má přesně to správné, víc sexy než pekáč buchet), tak já jsem prý přesně ten typ, co nikdy v životě nesportoval a vypadá božsky. Což je nespravedlivé.

Typ netyp, něco dělat budu muset začít. Tak bláhová, abych si myslela, že se nebudu měnit, nejsem. Bojím se třicítky, jako kdyby se stav těla (a možná i mysli) zhoršoval skokově. I když dobře vím, že všichi prožíváme pozvolný úpadek. Někdo ho snáší lépe, někdo jako Helena Vondráčková. Ale zastavit to nejde. A asi je to i dobře.

Tak jsem si zafilozofovala. O ničem. Původně jsem si chtěla zapřemýšlet o tom, jestli do oběhu pustit text psaný jinam a pro někoho jiného, nebo radši ne. Takže už neudržím ani myšlenku. Postupuje to rychle.

Ono je to ale prašť jako uhoď: sice mi píší ctitelé různého pohlaví, zejména mužského, že je baví mě číst a není to tou tématikou (dušují se), ale statistiky mluví jasně: vyskytuje-li se v mém blogpostu slovo penis, čtenost trhá rekordy. Ono je těch slov víc. Možná bych to na závěr mohla zachránit a poskládat z nich básničku. Tak moment. Oukej. Tady je.

Penis, anál, masturbace

Pro mě je to jenom práce

Vykat můžeš mi i tykat

Stejně se chceš jen vystříkat.

Debilní, že? Ale představte si, že by k tomu “hudbu” složil Michal David, vystavěl kolem toho tématu podle mého blogísku celý muzikál a mou postavu hrála a zpívala Absolonová, Lounová či jiná Machálková.

Jezdily by na to zájezdy z celé republiky, dostalo by to nějakou tu cenu, co si mezi sebou prodejní umělci rozdávají a možná by to zfilmoval Filip Renč. Ve tři dé. Spáčilka by tomu dala 60%, pročež by ten film zhlédla i pražská kavárna, brněnský underground a dokonce i vy osobně, takže bych z autorských práv vytřískala tolik, že bych mohla skoncovat se svou světlou přítomností a udělat z ní temnou minulost. A přitom, jak by řekla Simona Stašová, která by v tom fláku (prosím!) hrála mou maminku, taková blbost, že?

Během dnešního blbnutí jsem poslouchala zpěv ptáka. Mohla bych napsat ptactva, ale takhle tu bude o klíčové slovo víc a bude se vám podle těch statistik líbit… víc. Ježiš, já mám ale facepalmový den!

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.