Polská svatba (ja pierdolę!)

Pojedem na svatbu do Polska říkali, bude sranda říkali.

Zhruba dva měsíce zpátky jsme obdrželi pozvání na svatbu, do Polska. Moje drahá polovička je na půl polka, takže nás takovéto srandy čas od času neminou. A kdo by přeci nechtěl zažít polskou svatbu, že?!


Je čtvtek večer a my se pomalu balíme a chystáme na cestu. Odvézt Marleyho (štěně) na hlídání, vyzvednout druhého psa, kterého vezeme do polska, sbalit si věci, naložit je a vyrazit směr Žagaň. Zhruba takhle by to mělo probíhat, kdyby se ale ten den všechno totálně nesralo… Při dávání věcí do auta nám Marleyho sráží auto. Během nakládání ho na pikovteřinu spouštíme z očí a pak už jen slyšíme ránu a vidíme, jak naše štěně zběsile utíká pryč. No, to nám to hezky začíná…

Marleymu se naštěstí nic nestalo, ale cenu za nejhorší páníčky ever máme pravděpodobně v kapse…

Po půl hodince šoku, utěšování a kontrolování, jestli mu opravdu nic není, jdeme opět do auta a chystáme se vyrazit…


Kdo někdy absolvoval cestu z Liberce do Žaganě ví, jaké silnice následují. Je tma, prší a polské vesničky připomínající Ukrajinu vám pomalu ale jistě navozují pocit strachu a nejistoty. Na silnici, kde není ani jeden metr bez díry nebo záplaty, sem tam málem srazíte potulujícího se psa a pak už jen čekáte, kdy se před vámi objeví strážník v plynové masce, který po vás bude chtít povolení k vjezdu do zakázané oblasti… To jen tak pro představu.

Po 3h cesty jsme konečně na místě a jelikož je kolem půlnoci, těšíme se do postele jako nikdy. Přivítá nás rozkládací gauč připomínající reklamu na skoliozu a nám je tak hned jasné, že na dobrý spánek můžeme zapomenout. Uleháme do peřin a pomalu vypínáme, abychom zaspali tenhle ne uplně vydařený den plný balení a zařizování. Ale jelikož to je jen začátek, v tu ránu se mi před očima zjeví to nejdůležitější, co jsem si s sebou měl vzít — můj obal na oblek, ve kterém mám uplně všechny věci na svatbu a bez kterého bych byl v řiti…

Ano, tak přesně tenhle obal zůstal viset v ložnici, 150km daleko, na místě, na kterém měl být na očích abych ho nezapomněl až pojedem… Fuck!

Pomalu se smiřuji s tím, že jdu nasvatbu jak největší buran v džínách.


Je druhý den a my se pomalu chystáme na další cestování, směr svatba. Doma mi bylo řečeno, že jsou to zhruba další 2 hodinky cesty a rázem si tak představuju tu nudu v autě. Dojídáme snídani, balíme věci a v tu ránu děda jen tak prohodí, abychom už šli, ať tam do večera dojedem. Po chvilce přemýšlení nám uplně nesedělo spojení “ať tam do večera dojedem” a “2h cesta” v 11h dopoledne. A taky že ne. Ze dvou hodin cesty se nakonec klube hodin 5, protože místo, na kterém svatba je, je 450km daleko… Prosim?!

Hladina nasranosti se opět blíží maximu a my sedáme do auta. Vyrážíme, ale po zhruba 10km opět zastavujeme. Druhé auto, ve kterém jede teta s rodinou sjíždí na odpočívadlo a my se divíme co je. Vystupujeme a koukáme, že za tuhle ohromnou štreku stihli píchnout pravé přední kolo a cesta se nám rázem ještě více prodlužuje…

Jediná pozitivní věc na tom je, že mám tím pádem dost času na to, skočit do nějakého místního H&M a koupit si nové oblečení na svatbu.


Za 5h cesty v autě se nic zvláštního nestalo, divné.


Po příjezdu na místo se stále až podezřele vše daří a vychází podle plánu — poprvé za dva dny. Ubytováváme se a druhý den ráno se ubíráme směr kostel, kde proběhne svatební obřad a já už se nemůžu dočkat na hodinové čtení polské bible. Nakonec se ale ukázalo, že celé hodinové povídání je jen a pouze o víně, což se nakonec i dalo poslouchat. To vypadá jako konec smůly!

Po kostele následuje hostina a začíná ta pravá svatba. Všude mraky jídla, lidí a to nejhorší, vodky. Každý stůl má nepřetržité zásobování flaškami vodky a jakmile obsluha vidí, že se vaše flaška blíží polovině, ihned donáší pro jistotu dvě další…

Tímhle tempem si pamatuju zhruba prvních 5 flašek, zbytek vím už jen z vyprávění… Vím, že se tančilo, smálo, jedlo a pilo. Nicky chytila nevěsty podvazek, já zase ženichův motýlek a jelikož je to obdoba našeho házení kytky, do roka se všichni těší na naši svatbu… Tak určitě :)


Jak se dalo čekat, druhý den jsem naprosto nepoužitelný. Při pomyšlení na vodku se mi zvedá kufr a jediné co chci, je být už konečně doma. Pohledy na rodinném obědě jasně říkají, že jsem asi nebyl uplně střízlivý a jelikož jsou to lidé, které vidím poprvé v životě, cítím se jak idiot. Když se mě nevěsta ptá, jestli po včerejšku ještě žiju, potvrdí to uplně…

Po obědě následuje loučení a návrat domů.

Máme před sebou 7h cesty a doufáme, že vše půjde podle plánu a budeme brzy doma. Ne. Tenhle výlet nemohl ani chvíli probíhat podle plánu a tak cestou potkáváme bouračku, 3km zužení, a zastávky na každém druhém parkovišti, které nám cestu prodlužují o další dvě hodiny. Domů se dostáváme o půlnoci a okamžitě umíráme.


Myslím, že smůlu máme vyplácanou tak na dva roky dopředu, ale abych to nějak shrnul, svatba to byla hezká, ale zase na pár let stačilo…