Jak jsem jela Jizerskou 50

“Ivčoo, pojedeš se mnou Jizerskou?”, ozvalo se někdy kolem října. Ne na všechny otázky se musí reagovat, řekla jsem si, a na Jizerskou zapomněla. Jenže se tato otázka opakovala i v polovině ledna a já se přihlásila. Zřejmě to měla za následek malá mozková mrtvice, kterou jsem musela v tu chvíli prodělat, jinak to nechápu.

Na úvod si slaďme pojmy. Název Jizerská tady znamená 25km závod v seriálu Jizerská 50. Takže pouze polovina. Což je ale marketingový a reklamní trik, protože obě dvě trasy jsou naprosto stejně dlouhé, jen z těch „25“ dělají blbce. Chtějí, aby se na start prostě jen vešlo více lidí, tak to rozdělí.

Když se někdo přihlásí na 25 km závod, očekáváte, že na běžkách už někdy v životě stál. Já jsem na nich stála už mockrát. Třeba tak dvacetkrát v životě. Naposledy jsem běžky viděla v roce 2010, kdy jsem si výbavu pořídila. Běžky se byly projet dvakrát v Bedřichově a jednou v Kolovratech okolo pumpy na návsi.

Bylo by dobré si na ty lyže aspoň stoupnout, ať vím, jaké to je, říkala jsem si. První možnost přišla u kamarádky v Olomouci. Trošku nevýhoda byla, že jsem s sebou běžky neměla. Katka na mě však zkombinovala svoje a manželovo vybavení a já vyrazila do stopy. Malý zádrhel nastal při nandávání komínů a nazouvání běžek, větší zádrhel nastal při vyražení do stopy a prvním mírném kopečku dolů. Trošku se to kymácelo a pořád do mě někdo žďuchal a já padala. Zážitek byl euforicky umocněn naprosto skvostným počasím, kdy po měsíci bylo na obloze sluníčko a celou dobu se nám předvádělo. Ujely jsme aspoň 10 km, daly si u toho tatranku a čaj s rumem a celou cestu jsme se kochaly.

Na Jizerskou jsem se začala fakt těšit. 25 km není vůbec žádná dálka, říkala jsem si. Vždyť teď jsem s holkama ujela minimálně polovinu a těžce na pohodu. To, že mě následující 4 dny bolely nohy a třísla tak, že jsem nemohla vůbec chodit, jsem přisuzovala těžkostem prvních tréninků.

Druhý trénink jsem absolvovala v Mimoni na dostihovce, okruh byl také minimálně 10 km dlouhý. Radost mi kazil jen bratr, který tvrdil, že víc jak 3,5 km to rozhodně není, já jsem však byla přesvědčená, že to bylo 10 plus. Takže na Jizerskou už mám natrénováno. V Kolovratech raději roztál sníh, abych náhodou nepřetrénovala.

Dny do startu se blížily, nervozita pomalu stoupala. Chvilku to i vypadalo, že závodit nepojedeme. Nepřišlo mi potvrzení o přidělení startovního čísla, Hanka nemohla najít běžky a levou botu, stávkovali letečtí dispečeři ve Francii a v Nilu klesla hladina vody. Bohužel bota se našla, moje registrace taky a ostatní nemělo až tak velký vliv na náš závod. O vyzvednutí startovních čísel jsme požádaly Marcelku, čísla se totiž vydávala jen v Liberci ve čtvrtek a v pátek, a to je pro praktické pražské ženy nepraktické. S Hankou jsme se domluvily, že brzy ráno v sobotu vstaneme a do Bedřichova vyrazíme tak, abychom si stihly dát namazat běžky a v klidu se na závod připravily. Vyšlo nám, že budeme vstávat někdy mezi 3. a 4. hodinou ranní, protože jinak to nemáme šanci stihnout. Všechny hotely byly již několik měsíců vyprodány, sehnat ubytování bylo nemožné.

Ale to by nebyla Hanka, aby si s tím neporadila. V pátek ráno sehnala ubytování přímo v Bedřichově, ne více než 300 m od stadionu. Vyrazily jsme tedy už v pátek večer, byly jsme nadšené, jak se krásně na závod vyspíme.

Když jsme dostrkaly na Černém mostě auto k benzínce, protože nám došel benzín, druhá zastávka byla až v Jablonci nad Nisou v drogerii. Bylo třeba koupit nepromokavou řasenku, protože pojedeme na Gábinu. A kdo ví, jaké bude zítra počasí, když už teď v Praze prší.

V autě mi Hanka vypráví, jak na běžkách nestála 4 roky a že nemá vůbec natrénováno. Ten minulý týden v Bedřichově se prý nepočítá. Ale to, že na střední škole chodila do běžkařského oddílu, z ní vypadlo tak jakoby omylem. Profil trati si raději již vyprávět nenechám, mohlo by se taky stát, že se mi neudělá volno.

V Bedřichově jsme hotel snadno našly, na šestý pokus našly i místo na zaparkování a v hotelu se dočkaly vřelého přivítání. Pan hoteliér byl nadšen, že přijely takové hvězdy jako my, stiskl nám pravici a osobně odnesl běžky do lyžárny. Měly jsme v plánu si dát k večeři něco lehkého, aby se nám v sobotu dobře jelo, ale ten smažák s hranolema a tatarkou byl k neodolání. Tak jsme ho aspoň lehce celý snědly. Chtěly jsme jít hned spát, ale musely jsme čekat, až přijede Thomas z Norska, protože svým skvělý zaparkováním jsme trošku vyčuhovaly do zatáčky. Pan hoteliér nám vysvětlil, že Thomas je pětinásobný olympijský vítěz v běžkování, tak nám to čekání až tak nevadilo. Když ale ještě ani v půl jedenácté Thomas nikde, vyrazily jsme zahájit spací přípravy. No a co byste řekli? Thomas už byl dávno na recepci, kamion zaparkoval jinam. Norskými reprezentanty se to v hotelu jen hemžilo, začínalo to vypadat jako pěkný víkend.

Vybalujeme noční kosmetiku a já už předem vím, co nemám. Nemám roztok na čočky??? Tak to jsem tedy šikula. Co budu jako dělat? To toho zítra moc neuvidím, když budu muset čočky teď vyhodit. No a nebude to náhodou lepší, že na to zítra neuvidím? Nechám si je na noc, počkám do rána, co to udělá, vyhodit je mohu potom. Chvíli povídáme, kolem půl dvanácté jdeme spát. Ve čtvrt na dvě si zase povídáme, jdeme čůrat, ve 3 zase jdeme čůrat a najednou je půl sedmé. No, tak ještěže jsme se ubytovaly v Bedřichově, abychom se hezky vyspaly. Po probuzení jsem 10 minut rozmrkávala čočkovou slepotu, ale povedlo se. „Jupí, uvidím na trať“, v tu dobu jsem si ještě myslela, že to bude výhoda. Než jsme vylezly ven z hotelového pokoje, tak jsme se nalíčily. „Ivčo, ty se vážně nebudeš malovat?“ Hanka nechápala, že s sebou nemám svoji novou kosmetiku. A byla tak laskavá, že mi zapůjčila tu svoji. Je prý potřeba dobře vypadat aspoň na začátku závodu. Hlavu si prý mýt nemusím, když budu mít čepici.

V 7 ráno vyrážíme ke stadionu a hledáme někoho, kdo by nám namazal běžky. Večer se toho nechtěli ujmout ani ze servisního týmu norských reprezentantů, protože nikdo nevěděl, co se s počasím v noci stane. A skutečně, stala se ta nejbáječnější věc, na mokrý sníh napadl lehký poprašek sněhu, a na to prý nejde namazat nic. Ačkoli na to v servisním stanu „nic“ nenamazali, chtěli za to šest stovek. Ale prý to bude skvěle držet do kopce a ve sjezdu to pojede.

Vrátily jsme se do hotelu, sbalily si věci, lehce posnídaly, našly Marcelku a vyzvedly si startovní čísla. Šly jsme se čtyřikrát vyčůrat a vyrazily jsme na stadion vstříc nezapomenutelnému zážitku. Sníh dost tál, prakticky mizel před očima, brodily jsme se kalužemi. Na stadionu mraky lidí a v převlékacím stanu také pěkný dav. Našly jsme volnou lavičku a začaly si připravovat vrstvy, co na sebe nabalíme. Vedle stál pán a běžky měl položeny pod lavičkou. Když je začal dávat pryč, mile jsem se na něho usmála a říkám mu, že to je dobrý, že mi tam nevadí. Pán však nesdílel moje nadšení a odsekl, že to ale sakra vadí, protože mu na těch lyžích stojím a že to jsou lyže za 15 tisíc. Hanka se zastavila v pohybu a já se podívala pod nohy. Hrany běžek jsem se levou botou sotva viditelně dotýkala. Rozhodit jsem se nenechala a odsekla jsem něco ve smyslu, že to je fakt blbý. No nebudu si kazit den. Vesmír a boží mlýny na sebe nenechaly dlouho čekat. Pán se svlékl do trenýrek, nalil si z termosky čaj, běžky měl již přendány na druhé straně lavičky a šel k nim. Nevím, co se přesně stalo, pán najednou s mohutným žuchnutím seděl na zemi, potažmo seděl na zemi na svých běžkách. Čajem polil sebe, svoje lyže za 15 tisíc a běžkařské boty. Málem jsme se udusily smíchem.

Našly jsme Marcelku, udělaly úvodní fotku a vyrazily do koridoru. Stály jsme hezky pěkně vzadu, abychom měly dobrý přehled o tom, co se vpředu děje. Přesně 50 vteřin před startem Hanka zjistila, že má rozbitou hůlku. Pán vedle ale ochotně pomohl. Nervozita vrcholila.

3, 2, 1, start. Přední řady vystartovaly. Zadní to stále monitorují. Pak se na pohodičku rozjedou, žádný spěch. Když jsme se dostaly k prvnímu malému kopečku, Marcelku už jsme neviděly. Trápilo nás ale více to, že lyže rozhodně nedržely, jak nám bylo slibováno. Naprosto každý krok se smekl dozadu, stromečkem jet v tom davu nešlo. Bylo to komické. Asi po kilometru se dav jakž takž roztrhal a tempo mohlo být nasazeno. Jasně jsem si pamatovala, že občerstvení je na 5. kilometru, a že prvních 7 km je do kopce. Bylo mi vedro. Ano, už teď mi bylo vedro. Hanka byla pár lidí přede mnou, občas jsem jí dojela. Byl to masakr, závod neměl s klasickým běžkováním nic společného. To bylo jak chůze o berlích nebo na chůdách bez nohou, nebo skákání na hůlkách ve vzduchu. Nejlepší metoda byla chytit hůlky seshora, aby se na ně člověk zapřel veškerou svou silou a s lyžemi poskakoval. Takové skákání na lyžích do vzduchu. Moc príma. Na první občerstvovačce jsem srkla čaj, energie mám zatím dost. Navíc v kapse Vivobarku, mně energie jen tak nedojde. Prvních 5 kilometrů za námi. Jenom? Jakože pětina? Proč jsme nejely jenom tu desítku? To už bychom byly v půlce. 6 kilometrů — 6, 12, 18, 24 počítám — to už je skoro čtvrtina. Dobrý. 7 kilometrů — 7, 14, 21 — hmm, to je pořád čtvrtina, 8. kilometr — 8, 16, 24 — super, třetina za mnou. Neustále jsem procvičovala malou násobilku.

S Hankou to bylo těžký, když už jsem jí dojela, ona si vůbec za jízdy nechtěla povídat. Hanka! Chápete to? Tak jsem ji na 10. kilometru radši nechala odjet, ať mě to neštve. A celou dobu jsem si říkala, že kdybychom jely jen desítku, tak už jsme v cíli.

Na 11. kilometru přišla první rovinka. Super!! Nasadím svůj ladný klasický běžkařský styl, budu se kochat a krásně si to užiju. Ta rovinka ale asi nevěděla, že je rovinka, protože to nejelo. Ale jako vůbec. Klasické ťup, ťup se stále podsmekávalo, soupaž se zastavovala. Skandál! Bylo nutné nasadit opět skoky na běžkách. Počasí bylo rovněž ideální. Buď sněžilo velkými vločkami přímo do očí anebo byla taková mlha, že nebylo vidět na pár metrů před sebe. Což mi vyhovovalo, neboť jsem neviděla, co mě čeká. Kdybych totiž viděla, že ten kopec, který si myslím, že každým metrem se už musí narovnat, ještě pokračuje, přísahám, že bych to tam zula a zahodila. Každou běžku na jinou stranu, abych je už nikdy nenašla. Trošku krizička. Energetická. Zastavit ale nešlo, jinak bych se už nerozjela, takže tyčinka zůstávala stále nedotčená.

Když už jsem ani nedoufala, že by trať mohla být někdy z kopce, přišel tento nádherný okamžik. Zabalila jsem se do vajíčka a svištěla. Po chvíli svištění mi ale přišlo, že to sviští málo a začala jsem se hodně ze široka odpichovat hůlkami, abych svištění urychlila. Rovněž jsem často chytala balanc. V tom se zprava přiřítili 2 norští reprezentanti z Thomasovi stáje, asi testovali terén na neděli, a rozhodili mi sandál. Jak jsem byla celá rozradostněná, že vidím kámoše, netrefila jsem se a zapíchla jsem pravou hůlku z vnitřní strany nohy a hodila krysu. Normálně jsem si odřela pravý loket, vyrazila dvě žebra a dech. Zvedla jsem se, tvářila se, jako že nic a rozhýbala to opět poskoky na lyžích, páč už to opět nejelo.

Velkou motivací, proč se nezhroutit, mi byl pan Jan, se startovním číslem 48 a ročníkem narození 1939, jak jsem později dohledala. Neustále mě dojížděl a předjížděl a pěkně mě tím štval. Když mě předjel i černoch, rozhodla jsem se, že přestanu umírat a rozjedu to. Nasadila jsem zběsilé tempo. Všichni fotografové po cestě chválili můj úsměv a mysleli si, jak skvěle si to užívám, oni netušili, že to jsou již předsmrtné křeče.

Na 16. km jsem se občerstvila čajem a ionťákem a na 20. km mi už bylo všechno jedno, přepnula jsem na autopilota a jela. Neustále se tam pletli nějací výletníci, kteří machrovali, protože určitě to na nohy nazuli za zatáčkou, rozhodně nejeli v tempu 20 km. Na 21. km jsem v dálce před sebou zahlédla svítivou čepici. Hanka? No není možný. Já ji dojedu, rozhodla jsem se. A tak jsem za to zase zarvala, vzduch jsem rozrážela, ostatní běžkaře odhazovala z trasy a jela jako blázen. Poslední dva kilometry byly nějak blbě změřené, nějak to pořád nemělo konce. Poslední kopeček dolů a davy fanoušků v cíli. Pan konferenciér právě říkal, že je to závod plný významných osobností a že další závodnice jede do cíle s úsměvem a pořád ještě krásně zvládá čas pod 3 hodiny. Jak 3 hodiny? Jakože jedu 3 hodiny? Nechápala jsem navíc, jak mě na tu dálku poznal, ale zřejmě jsem svým běžkařským outfitem, stylem, nadáním a úsměvem všechny celý den okouzlovala, aniž bych o tom věděla. Hlavně se nebudu pídit, co tím myslel. Usmívala se na něj prý i Hanka. Za cílovou páskou, kam jsem až tak s větrem ve vlasech nedojela, mi sebrali čip z nohy a dali na krk medaili. Jééé, jsem tady. Tak super. A to už je vážně konec? Není to škoda? Já bych ještě klidně jela!! Hanka přede mnou, akorát si zouvá lyže, skoro jsem ji stihla. Bylo od ní velice laskavé, že v posledních 5 kilometrech značně zpomalila a čekala na mě, abych ji dojela. Asi měla výčitky, že když už mě na tento smrtelný závod donutila jet, tak abych neměla pocit, že mi ujela a nechala mě v tom bez dozoru. Možná se i bála, že si z ní udělám bývalou kamarádku :-) Marcelka byla v jídelním stanu již dávno převlečená, usušená, usměvavá a najezená, něco nám říkalo, že už tady chvilku sedí. Hodily jsme do sebe každá další 4 čaje, daly si oběd a venku se vyfotily ve vítězném pokřiku. Jen z trati nemáme fotku žádných panoramat. Nějak jsme nestihly žádná fotit…

Příští rok jedu rozhodně zase! Kdo se přidá?

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.