Jak jsem pekla bábovku

Upeču třeba bábovku, řekla jsem si už někdy minulý týden a nakoupila chybějící suroviny jako například vejce, olej, mouku, kypřící prášek a vanilkový cukr. Myslím, že mléko bude ještě jedlé a cukr tam určitě někde bude. A tak dnes, uprostřed toho největšího pracovního nasazení, bylo nutné nápad uskutečnit.

Našla jsem již mnohokrát ověřený recept, vyložila jsem na pult všechny ingredience a čichla k mléku. Pět kilometrů v té sněhové vánici do obchodu pěšky vážně pro nové nepůjdu, skočím za sousedy o dvě ulice dál a nadojím si čerstvé. Anebo bych mohla sejít tři patra do sklepa, mám pocit, že tam ještě jedna krabice je.

Když už i čerstvé mléko bylo na pracovní desce, bylo potřeba řádně načíst technologický postup výroby bábovky. U slovního spojení „a potom vmícháme sníh“ mi došlo, že nedělám základ na vaječnou omeletu, ale že mám oddělovat žloutky a bílky. Nevadí nic, stejně jsem si chtěla udělat k obědu hemenex. Vajíčka jsem přelila do hrnečku, mísu umyla a vysušila, a jala se oddělovat vejce na dvě půlky. Když jsem do mísy vyklopila i oba druhy cukru, začala jsem hledat ruční šlehač, který v mé luxusně vybavené kuchyni vždycky byl. Poté, co jsem se šla podívat i do šatní skříně a komory, mi došlo, že se před 4 lety babičce obdobný stroj rozbil, a tak hodná vnučka okamžitě přiběhla s vlastním, který byl skoro jako nový, a tento jí věnovala.

Co teď s tím? Ruční metlička, která je dobrá tak maximálně na rozmíchávání pudinkového prášku v mléce či obyčejná dřevěná vařečka se srdíčkem uprostřed? Ani jedna varianta mě moc neuspokojovala. Ha! Mám přece ještě tyčový mixér. Nemá on dvě přídavné metličky na tření žloutků s cukrem? Ha! Nemá! To si pletu stroje. Má však nástavec na sekání a k tomu dvě nádoby. No to teda nevím na co, když jsem ještě ani jednu nikdy nepoužila. Ha! Další metlička. No tak to prostě umetličkuje ten ruční sekač, ne?

Měla jsem pocit, že je mísa na ty 4 žloutky zbytečně velká, ale tento pocit zmizel vcelku ihned, co se stroj dal do pohybu. Na stupeň jedna, upozorňuji. Trošku ten cukr s těmi žloutky poletoval až k okraji mísy a ty kousky, co se zřejmě chtěly kvalifikovat na letní olympijské hry, okraj mísy i přeskakovaly. Důrazně jsem je napomenula, ať toho nechají.

Když připravuje v robotu bábovku moje mamka, tak se to samo šlehalo a potom se tam mohlo zvolna doplňovat to ostatní. Věta „postupně přidávejte olej“ je triviální, ale tak si to zkuste, když jednou rukou držíte mísu, aby nedělala piruety, druhou držíte sekač a ještě mačkáte rychlostní čudlík. Není čudlík, není rychlost. A kterou rukou mám tedy postupně přilévat ten olej? Záhadu jsem vyřešila poměrně snadno. Sekač jsem zastavila, vlila olej do mísy a stroj opět uvedla v pohyb.

Další zádrhel nastal v bodě, že se má umíchat sníh. A čím asi jako, když se tady třou teď žloutky? Až tam přidám mouku, tak se tam už ten sníh hned musí vmíchat a kde ho jako vezmu? Panika mě však nezachvátila. Usoudila jsem, že žloutky už jsou utřené až až, opláchnu tedy metličku, a když už sekač utřel toto, tak zvládne i žloutky. Zvládl, ale jel na stupeň číslo 2, až se u toho dost zpotil. A nejen on.

Do mísy nyní stačila přidat už jen mouka, prášek do pečiva a mléko. Nechci metličku nějak podceňovat, ale tohle nedá, a vzhledem k tomu, že sekač byl již také notně zahřán, vytáhla jsem ze šuplíku skutečně skvost. Ano, onu zmiňovanou vařečku se srdíčkem. Prostě to zamíchám ručně, ne? A zamíchala. Jen jsem si musela třikrát odpočinout. Teď už by to chtělo vlít do formy a vložit do předehřáté trouby.

Ups. Vím, že formu na bábovku mám. Je hezká, dvoubarevná, multifunkční. Na dortový korpus i na bábovku. S takovým tím hýbacím krajem, takže se pak obsah nemusí vyklápět. Někde bude. Začala jsem hledat. Samozřejme, že jsem to brala opět i přes skříně, komoru a úložný prostor v gauči. Formu jsem nakonec našla, tomu neuvěříte, v kredenci. Nejen, že tam byla, ona tam byla i skleněná forma na bábovku. He? Zvolila jsem tedy tu. Vytřela ji máslem a vysypala hrubou moukou. Ano, i hrubou mouku doma mám. Kde se tam ale vzala, netuším. Těsto jsem do formy vlila. Z mísy vytřela zbytek hmoty stěrkou. Nevím, proč se divíte, že mám doma stěrku.

Ten vylitý bleděžlutý obsah se mi v té pomoučené formě zdál nějaký mdlý. Co bych do toho těsta asi tak mohla ještě hodit? Kakao fakt ne, mramorové bábovky se mi nelíbí. Tak oříšek? Nemám. Tak švestku? Vypadala divně. Kousky čokolády? Poslední kousek sněden před deseti minutami. Rozinky!! Super. Celý sáček jsem do těsta sice vyklopit nechtěla, ale když už to tam bylo, vyndávat to nebudu. Rozinky jsem zašťouchala níže do formy, ať se jim ty hlavičky moc nespálí.

V mezičase se trouba už nahřála a svůj výtvor jsem do ní vložila. Jak dlouho se to má péct a na kolik stupňů? Nevím, ale budu to pozorovat a ve vhodný čas se do toho vložím. Pozorovala jsem každé čtyři minuty, až mě to přestalo bavit. Pod pecí jsem přikládala jen na menší oheň, spálení na uhel tedy nehrozilo. Když jsem usoudila, že bábovka už je hotová, vypla jsem troubu, pootevřela dvířka a začala se věnovat paličkování dečky, co jiného bych také po pečení bábovky měla mít na práci, že? V zápalu paličkování jsem na bábovku zcela zapomněla a když jsem ji už notně vychladlou potřebovala vyklopit na talíř, musela jsem k tomu přispět říkankou „bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita, jako žito“. Zřejmě ji to, holku, vyděsilo k smrti, a raději ve formě vypadla z formy.

Cukr moučka následně přispěl k luxusnímu vzhledu naservírovaného kousku, bábovku jsem málem celou snědla na posezení, jak byla vynikající!!

Show your support

Clapping shows how much you appreciated IvaK.’s story.