O hrdosti

Přiznám se rovnou. Jsem hrdá. Hodně. Není to pro mě totéž jako pyšná. Nepřipadám si nafoukaná. Ale mám svoji hrdost.

Co to teda je? Pro mě především vnitřní pocit. To, že si stojím za svou cestou, za tím, jaká dělám rozhodnutí, za tím, jak žiju.

Je to trošku nekonečný příběh. A každý den zpochybňování sebe sama. Proč dělám svou práci? Přijde mi, že pro sebe to mám dost srovnané. Vidím v ní smysl, možnost růstu, svobodu. Ale zároveň často ztrácím schopnost to vysvětlit ostatním.

Proč nezačnu dělat něco jiného, když bych za to měla několikanásobně víc peněz? Protože peníze nejsou všechno. Protože, dokud vidím ve své práci smysl, možnost růstu a svobodu, nemám potřebu to měnit.

Má to své svízele. Třeba ten, že organizace roste rychleji než já. Často jsem tak její nejslabší článek a čekám, že na mě počká, až ji dorostu. Mnohem větší svízel je ale v něčem jiném.

Vnímám to tak odmala. Říci si o pomoc je slabost. Hrdí lidé si o pomoc neříkají. Zvládnou to sami. To je ta největší past, která stojí za mou hrdostí. Něco, co teď každý den rozbíjím. Kousek po kousku.

Nevím, kde se to vzalo. Potřeba síly a nepřiznání slabosti. V poslední době to začínám vidět jinak. Přiznat slabost je často největším projevem síly. Učím se to. Je to něco, v čem rostu.

Co mi pomáhá?

Nevědomky můj muž. Tuhle řekl Emě, že říci si o pomoc je odvážné. Wau! Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.

Pomáhá mi svlečení superhrdinské pláštěnky. Jsem především člověk. Který se neustále učí. Nemá cenu si hrát na něco nebo na někoho jiného.

Kolegové. Znají mou slabou stránku a ptají se, zda mohou něco udělat. Otevírají mi prostor. Vědomě či nevědomě.

Pomáhají mi hodnotící pohovory. Šedesát minut rozhovoru o organizaci. Tolik myšlenek, které utkvívají. Ta poslední? Poradní kruh před důležitými rozhodnutími.

Přerámování hrdosti. Chci zůstat hrdá a zároveň chci mít ve své hrdosti místo pro slabost a zranitelnost. Co se chvěje, je pevné.

Pomáhá mi náš vznikající storytelling o silných ženách. Tam se rozeberu na kostičky.

Je to další cesta. Pravda je, že cesty miluju. A tak se jí nebojím. Naopak se na ni těším. A po jaké cestě jdete zrovna vy?

Like what you read? Give Ivana Štefková a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.