Co lidé nechtějí na 1. místě sdílet s Facebookem? To byste vážně nečekali…
Mysleli jste si, že lidem nejvíce vadí, že o vás Facebook či Google ví, co vyhledáváte, či na jaká videa se díváte? Nikoliv, tohle lidi tolik netrápí. Mnohem více jim vadí, když se o nich ví, kde, co a za hlavně za kolik na internetu nakupují (odborně řečeno: nechtějí sdílet transakční data). Vyplývá to z aktuálního průzkumu, které si Datari nechala udělat u společnosti Publicis Groupe.
Možná je to banalita, ale mnohem častěji a bez větších problémů jsme ochotni sdílet s kýmkoliv data o svém zdraví, která o nás sbírají aplikace v telefonech. Ať už je to interní aplikace Health, která o vás sleduje téměř vše, nebo ať je to aplikace Runkeeper, který sleduje vaši běžeckou kariéru. Téměř vůbec nám nevadí, když dotyčné firmy zaznamenávají, jaký tep máme, kde přesně běháme a že jsme zrovna trochu přibrali. Je to o to více zajímavé, že taková data se dají velice jednoduše využít. Ať už přímo tím, že jsou jednoduše zmapovatelné vaše denní návyky (kde a kdy běháte), anebo že právě přibíráte na váze, takže proč vám zrovna nenaservírovat zázračnou dietu.
Každopádně pěkně popořadě. Jak už bylo napsáno, lidé nechtějí sdílet s kýmkoliv svá transakční data. Řečeno čísly výzkumu: 6 lidí z 10ti v žádném případně nechce transakční data (kde, co a za kolik nakupuju) vůbec s kýmkoliv sdílet. Další tři lidi ze sdílení dat také nejsou nadšení, ale za určitých podmínek si to dokážou představit.

Obecně platí, že nejméně lidem vadí, když o nich společnosti sbírají informace, kde a co sledují na internetu. Je to pochopitelné, neboť každodenně sledují Youtube, sdílejí fotografie na Instagramu či čtou zprávu na Seznamu. Jsou to činnosti přirozené, bez nichž si už nedokáží představit život.


Na druhou stranu si ale vůbec neuvědomují, že tato behaviorální data následně mnoho společností využívá k cílení reklamy a nabízení produktů. Přes 40% respondentů vadí, že o nich společnosti sbírají geolokační a zdravotní data. O něco vyššímu procentu (přes 44%) je to tak nějak jedno a za určitých podmínek jsou ochotni se o sdílení dat bavit. Pak je tady ještě velmi malé procento lidí, stabilní napříč všemi oblastmi, kterým sdílení vůbec nevadí a data poskytují, či poskytnou komukoliv.
Z našeho výzkumu také vyplývá všeobecně známé pravidlo: lidé neumí pojmenovat, jakou datovou stopu po sobě zanechávají. Rádi by alespoň trochu tušili, co se s daty v online světě děje, na druhou stranu mají svých starostí dost a zrovna tohle téma není priorita číslo jedna. Natož priorita číslo pět. Je to prostě hodně vzdálený problém, který nemá jednoduché řešení.
Většině respondentů vůbec nevadí, když firmy či státní instituce používají citlivá osobní data ke zlepšování produktů a služeb, naprosto však odmítají jakékoliv komerční využití. To je ale zajímavém kontrastu, neboť nepřímo firmy ke komerčním záležitostem data využívají. Tady je nabíledni jednoznačná osvěta, abychom všichni lépe porozuměli, jak se s citlivými osobními daty v online ale i offline prostředí nakládá.

Pozitivní je, že lidé by svá osobní data byli ve většině ochotni poskytnout pro bohulibé účely a že je zajímá, když by za poskytnutí dat dostali odměnu. Každopádně nejvíce citliví jsou lidé na transakční a zdravotní data, i když rozdíly mezi nimi jsou minimální. Dobré je, že i přesto je mezi respondenty potenciál k poskytnutí data.
Na závěr něco o výzkumu. Klasický CAWI jsme provedli v červenci tohoto roku na internetové populaci v České republice ve věku 18–50 let. Lidi jsme segmentovali podle pohlaví, věku, vzdělání, kraje a velikosti místa bydliště. Do výzkumu se jich zapojilo přes 500.