Umlčená duše

Martin žije od dětství v ústavu pro mentálně postižené. Jsou tam i dva jeho sourozenci. Martin působí, jako by tam nepatřil. Prý má rozum desetiletého dítěte. Loni ale zvládl přestat s kouřením, když mu doktor promluvil do duše. Chodí ven a pomáhá lidem na okolních zahrádkách. Je poctivý, přátelský, co si domluví, to si pamatuje a splní.

Vydělá si tak každý rok na dva týdny dovolené, které tráví u bratra ve městě. Ten jediný ze sourozenců žije vlastní život. Lidé ve vsi říkají, že svéprávný bratr na tom s intelektem není o mnoho lépe než Martin. Jenže Martin nemluví.

Slyší, všemu rozumí, umí počítat, ale nemluví. Dotýká se lidí, gestikuluje, když si s nimi domlouvá práci, podává jim ruku, když si chce domluvené potvrdit. Ale nemluví.

Nebylo to tak vždycky. V pohraničním ústavu odložený kluk prožil trauma, ze kterého mi šel mráz po zádech. A mrazí mě znovu, když o tom píšu.

Možná se vám už v souvislosti s prostředím ústavu vybavil příběh filmu Requiem pro panenku, který byl inspirován skutečnými tragickými událostmi. Ty se shodou okolností odehrály jen o pár kilometrů dál. Někdo si vzpomene na srdcervoucí vyústění Přeletu nad kukaččím hnízdem. Tak nic podobného se Martinovi nestalo.

Když mu bylo dvacet, měl v ústavu zvláštní postavení. Byl komunikativní, veselý, rád si povídal s vychovatelkami (ano, mluvil), pomáhal jim. Když se dole v jídelně objevila nová mladá kuchařka, poprvé se zamiloval. Ale strašně.

Hezká kuchařka Janička si s ním nějakou dobu ráda povídala, měla z toho trochu legraci. Neměla v plánu pustit si kluka z ústavu blíž k tělu. Když viděla, že se Martin začíná trápit, raději dala výpověď a odstěhovala se jinam.

Martin upadl do deprese. Přestal mluvit. Přestal používat slova, která ho prozrazovala. Vzal si do hlavy, že když nebude mluvit, nikdo nepozná, že není chytrý. A už nepromluvil. Víc než třicet let.

Dnes by mluvit chtěl, ale už to nejde. Možná je to v hlavě, možná nepoužívané hlasivky po letech atrofovaly a nejsou už funkční, jak se dohadují lidé ze vsi.

Jisté je, že Martin v reakci na nenaplněnou potřebu lásky sám sobě moc ublížil. A stejně jisté je, že v méně nápadné podobě si něco podobného děláme všichni.

Od dětství jsme pod vlivem drobných bolestí umlčovali svoji osobnost a urputně skrývali své slabiny. Tím jsme jim nad sebou dávali stále větší moc.

Mrzačili jsme svoji přirozenost, kdykoli nám lásku odepřela máma, když nám jen tak z legrace ublížili spolužáci nebo když jsme sami sebe pochroumali první nevěrou.

Martin nemluví. Co všechno jsme už v sobě umlčeli my?