Vztahové horory

Hezká mladá holka běží vyděšeně po schodech nahoru, aby se zavřela ve svém pokoji. V domě je tma, jen po schodech pomalu stoupá temná postava s velkým nožem. Každý krok je hlasitější. Hrdinka počká ještě pár okamžiků, pak se zoufale přesune do dětské koupelny bez okna. Kroky se blíží, prkna na podlaze vržou a dívce zbývá to poslední: začne ječet.

To je ale pitomá scéna, viďte. Pořád to samé. Jak na to může ještě někdo koukat? A jak se pod to může někdo podepsat? Taky máte raději příběhy uvěřitelné, ze života?

Ale podívejte se na tu situaci znovu. Vystrašená oběť utíká, schovává se. Cesta ven existuje, ale ona ji v tuto chvíli nevidí. Je paralyzovaná strachem, není schopna logicky uvažovat. Dělá jedno drobné hloupé rozhodnutí za druhým a dostává se do kouta, odkud není úniku. Pokaždé.

Tak by se dal popsat i průběh vyhrocené partnerské hádky. Právě takhle pitomě se chováme pod vlivem emocí. Dokonce i ten druhý je veden nezvratným scénářem. Od proniknutí na cizí území přes pronásledování “své” oběti až po symbolické prolití krve.

Správná otázka: WTF?

Strach se dá na plátně vytvářet různými způsoby. Jeden z nejúčinnějších je strach z neznámého. Asi nejlepším příkladem tohoto přístupu je první Vetřelec.

Jeho hrdinka má proti sobě něco, na co není připravená. O čem zpočátku ani neví. Pak ví, ale nechápe. Pak už trochu chápe a chce od toho pryč. Aby mohla uniknout, musí přijít na to, co je vetřelec zač a jak se ho zbavit. Asi víte, kam mířím.

Každý den se s tím setkávám v příbězích, které nám do redakce posílají čtenáři: situace je taková a taková, co s tím mám dělat?

Totéž při prvních setkáních slýchám jako kouč od klientů. S respektem a pochopením naslouchám jejich verzím psychologického dramatu, ve kterém si někdy v životě zahrajeme všichni.

Obrat nastává, když přestávají popisovat a vyprávět. Když se začínají ptát, nejlépe sami sebe:

• Co že se to vlastně v mém životě děje?
• Co je to, co mě ovládá, svazuje, děsí?

Aby strašidelný příběh mohl dobře skončit, musí se hrdina vymotat z bludiště. Podívat se na situaci a na své strašidlo s odstupem. Získat čas. Zvážit možnosti a připravit si účinné zbraně. Ve filmu poslouží plamenomet nebo motorová pila, v životě sebepoznání, komunikace, laskavost, disciplína.

Hledá se původ viru

Když se často dostáváme do konfliktu s okolím, prozrazuje to, že ve své hlavě máme problém. Sice se považujeme za oběti zla nebo hlouposti, ale ve skutečnosti si — jako ta splašená blondýna v hororu — nabíháme na kudly vlastním přičiněním.

Když si to uvědomíme, je to první krok ke šťastnějšímu životu. Útěk nic neřeší, problém je dál na palubě, je součástí každého našeho vztahu. Dřív nebo později na nás zase bafne a začne škodit. Aby bylo líp, musíme mu přijít na kloub.

V děsivě realistickém filmu Nákaza hledají odborníci původ smrtící epidemie. Nalezení jejího prvotního zdroje je cestou k podchycení šíření viru a nalezení vakcíny.

Vracejí se po stopách pacienta nula, tedy první známé oběti. S kým se setkala, s kým spala, na co sáhla, co pozřela. Podobná mravenčí práce vás čeká, když začnete pátrat po příčinách svých trápení.

Mockrát se dostanete na falešnou stopu. Mockrát si řeknete, že to nestojí za to. A mnoho z vás se na tu nepříjemnou piplačku po několika týdnech nebo měsících vykašle.

Záchranný modul

Nabízím vám proto úlevný prostředek pro období, kdy ještě nemáte v rukou lék. Pomůže, když na vás přijdou pochybnosti. Když zase uslyšíte kroky na schodech, když monitor ve vaší hlavě pípnutím ohlásí, že vetřelec se blíží.

• Naše konflikty mají často podobné příčiny i podobný průběh. Pozorujte, třeba při hádkách s partnerem, jaké vaše automatické chování je útěkem do koupelny, a co vám naopak pomáhá vyváznout ve zdraví.
• Najděte ty dveře, kterými se dá z dramatické situace odejít. Naučte se nastartovat ten záchranný modul, kterým se dá ve chvíli, kterou nezvládáte, odletět. A začněte únikové strategie používat.
• Neznamená to utíkat od problémů. K situaci se po odeznění emocí vraťte. V jiný čas, v jiném prostředí. Sami nebo s odborníkem. Snažte se přijít na to, co přesně se přihodilo a co bylo v dané situaci ve vašem zájmu. Co jste chtěli a jak toho bylo možné dosáhnout.

Pak zvažte, jestli by bylo dobré se s jasnou myslí a jasným záměrem k tématu vrátit i s partnerem. Není potřeba všechno řešit. Někdy stačí situaci a naši reakci na ni pochopit. Žádné prozření sice nevydrží věčně, ale ono se nám připomene, až si zase šlápneme na hrábě.

Happy end?

Proces osvojování si nových dovedností tvůrci filmů rádi znázorňují dynamickým sestřihem záběrů doprovázeným údernou hudbou. Hrdina je nejprve neohrabaný, nedaří se mu, ale přes nepřízeň počasí a osudu vytrvá a postupně, zalitý potem a sluncem, se stává mistrem. V životě to drhne, trvá to dlouho a někdy to i stojí prachy. A happy end není v ceně. Příběh sotva začal.

Začali jsme chápat, začali jsme se učit. Čekají nás nové epizody. Ve dvojce se objeví další a další monstra a my je díky novým dovednostem a třeba i novým pomocníkům přemůžeme. Ve trojce nám začne docházet, že je možná všechno ještě trochu jinak.

Ve čtyřce nakonec své vetřelce láskyplně obejmeme. Díky všem zraněním a uzdravením, díky prožitému strachu i nalezené odvaze a díky všem prohrám a vítězstvím uvěříme, že právě takhle vypadá dobrý život.