Předevčírem poslanec Parlamentu České republiky Zdeněk Ondráček za KSČM (tituly si odpustím, je jich mnoho a z paměti je bohužel vyjmenovat nedokážu) uveřejnil na facebooku příspěvek ohledně údajné chystané ofensivy ukrajinských armádních složek s podporou americké armády. Diskuse pod příspěvkem stojí za to. (https://www.facebook.com/OndracekZdenek%20/posts/669450953218767)

V následujících řádcích se pokusím rozebrat daný příspěvěk a uvést jej do souvislostí. Začnu od začátku, tedy oslovení. Je od něj hezké, že používá oslovení „přátelé“. Dodává to tomu takovou milou domáckou atmosféru, o kterou se komunisté vždycky snažili, soudruh, kamarád, svině..

Zdroj: neznámý. Pan Ondráček odmítl udat zdroj, po několika komentářích se vyjádřil, že jde o informaci sdělenou face to face, bez detailů. Následovalo divadlo, že si může říkat, co chce. Svoboda slova má ale svoje hranice. Žijeme sice v demokratickém státě, kde si každý může hlásat svoje životní pravdy a kde hranicí je pouze lidská slušnost. Od poslance PSP ČR ale musíme chtít víc. S tímto úřadem se nese obrovská moc. Odmítat odpovědět v této pozici je nejenom neslušné, ale i nezodpovědné. Webový zdroj nalezen nebyl.
 
 Zmínky o podpoře USA zní hezky (nemile). Jestliže to podá tak, jak to napsal, vlně antiamerikanismu v Česku se nelze divit. Ono totiž existuje několik druhů podpor, živá síla, lethal support, nonlethal support.. V současné době opravdu nehrozí, že by tam přišlo to první, tedy vojáci na bojové misi. Teď bez ohledu na to, jak se k tomu stavím a zdali máte prezidenta Obamu rádi, či ne, jeho kroky jsou vždy stejného ražení. Snaží se o ucelenou politiku bez zbytečností, které by vzbudily přespřílišnou pozornost, nedělat ukvapená rozhodnutí.
Co se týče Ukrajiny, americká strana postupovala pomalu. První na řadě byla nonlethal support (dopravní prostředky, neprůstřelné vesty apod.), posléze na konci minulého roku přišlo na řadu schválení lethal support (schváleno americkým kongresem, demokrati byli ale z valné části proti — http://www.rferl.org/content/us-ukraine-russia-lethal-aid-bill/27356526.html), zde už se jedná o protitankové zbraně apod. Nasazení živé síly je ale nesmysl, který se nedá podložit. Američané na Ukrajině sice jsou, ale JEN ve formě tréninkové mise ukrajinské armády, ta se snaží zbavit sovětské mentality ve svých řadách a postupech.

Kongres by vyslání jednotek nikdy neschválil, Americký president má sice možnost vyslat vojáky na 60 dní do akce takříkajíc na vlastní triko, ale jestliže se podíváte na politiku současného prezidenta, tento případ opravdu nehrozí.

Útok na Ruskou federaci je stejně pravděpodobný, jako že se autor tohoto textu dá dohromady se sexy blondýnou, stráví s ní minimálně 69 let šťastného manželství plného dobrodružného sexu a posléze obkopený šťastnou a milující rodinou dožije vysokého věku. (Ona ví.)

Rusko si od začátku hraje na to, že se na východě Ukrajiny jedná o domácí odboj bojící proti represím z Kyjeva, což je absolutní nonsens. Většina z těch věcí, jako třeba zákaz mluvení ruštinou je výmysl proruských webů šířících hate na Kyjev a podporu Kremlu. Pokud dojedete do Kyjeva, mluví se tam Rusky. Tak to je, bylo a bude. Pokud by Ukrajina zaútočila mimo svoje území na Rusko, pouze by legitimizovala konání ruských vojsk a jejich další postup.

Ukrajina se zbraní hromadného ničení vzdala Budapešťským memorandem roku 1993. (Co se týče chemických zbraní, nejsem si bohužel jist, zdali je někdy Ukrajina vůbec měla.) To mimochodem zaručuje Ukrajině územní celistvost, kterou garantuje mmj. právě Rusko (https://www.youtube.com/watch?v=_crS5X_r0MI)

Co se týče amerického prezidentského kandidáta, odmítám se k němu vyjadřovat. Svými vyjídřeními si podkopává nohy sám. Americké prezidentské volby jsou jedna velká komedie. (http://i.imgur.com/gGgalPZ.mp4)

USA a Evropa jsou v současné době natolik propojené, že pouhopouhá zmínka o chtíči z americké strany na případném konfliktu na evropské půdě je jen a pouze účelová fabulace k vyvolání paniky.

Pan poslanec Ondráček má ale pravdu. Nikdy nešlo jen o Ukrajinu.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jirka Maixner’s story.