Dominik Pecka — Cesta k poznání

2) JISTOTA POZNÁNÍ

duch je schopen dosáhnout pravdy

Pravda je, že smysly někdy klamou a že rozum se často mýlí. Podle Descarta jedinou cestou k nalezení pravdy je vlastní přemýšlení, jež ovšem musí být správné. Proto hledá Descartes něco, o čem nelze pochybovat. A usuzuje: “Jediné, o čem nemohu pochybovat je, že pochybuji. Když však pochybuji, tedy myslím a existuji.” Podle toho je první a nejjistější ze všech poznatků: “Myslím, tedy jsem.”Descartes se však mýlí v tom, že zaměňuje pravdu a jistotu. Subjektivní jistota není totiž ještě zárukou objektivní pravdy.

Velkým omylem by bylo pokládat pochybování za vlastní jádro všeho filosofování. Pochybnosti nemohou jít do nekonečna. Důsledných skeptiků není. Důsledný skeptik by musel pochybovat i o svých pochybnostech a dále i o pochybnostech o těch pochybnostech do nekonečna. Ale poněvadž skeptik o svých pochybnostech nepochybuje, dokazuje tím, že je vlastně zakuklený dogmatik, který přece jen něco za jisté pokládá. I kdyby byl takovým mluvkou, jako byl Metrodor z Chiu, který tvrdil, že neví ani to, že nic neví, bylo by zřejmé , že se klame. Takovému odpovídá Lactantius: “Není-li možné něco vědět, je třeba přinejmenším to vědět, že se nic neví. Víme-li však, že není možné něco vědět, je klamné tvrdit, že není možné něco vědět.” (Divin. inst. III)

Kromě klamů smyslových a omylů rozumových namítají skeptikové, že jistota našich úsudků předpokládá nějaké kritérium, které ozřejmuje správnost těch úsudků. Avšak oprávněnost takového kritéria může být poznána jen dalším úsudkem, který by byl kritériem předchozího kritéria, a tak do nekonečna, což je bludný kruh. Avšak argument postupu do nekonečna je lichý, neboť předpokládá, že je vně pravdy, která má být zjištěna. Může-li člověk obdařený schopností přemýšlet o vlastních myšlenkách učinit předmětem poznání svůj vlastní úsudek, ospravedlňuje se jistotné poznání samo sebou a není potřeba se pohybovat v bludném kruhu nebo postupovat do nekonečna. Ze zkušenosti víme, že jsou úsudky, například princip odporu, v nichž jediným a týmž úsudkem postřehujeme souvislost podmětu a výroku, jakož i objektivní důvod té souvislosti.

Od skepse obecné či zásadní se liší skepse metodická. Pochybovat metodicky znamená odezírat od jistoty, kterou ve skutečnosti již máme o nějaké pravdě, abychom ji mohli kriticky přezkoumat. Dobře učiní každý badatel, dá-li si sám všechny myslitelné a možné námitky proti výsledkům, k nimž dospěl, a sám si na ně odpovídá a sám je vyvrací. Účelem metodické skepse je utvrzení jistoty a obhájení nalezené pravdy. Nesmí ovšem to metodické pochybování být obecné v tom smyslu, že bychom nepřipustili vůbec žádnou pravdu, která by nebyla dokázána. Jsou totiž takzvané základní pravdy, jež jsou evidentní bez důkazu, například vlastní existence, schopnost ducha poznat pravdu. Ten, kdo by nepřijal ani ty základní pravdy, znemožnil by jakýkoliv důkaz a důsledně by upadl do zásadní skepse. Ostatně každý soud, a tedy i každá pochybnost předpokládá, že duch je schopen dosáhnout pravdy, neboť jinak by nemělo vůbec smysl pronášet o něčem soud nebo pochybnost.