Promlčení — ukázka z knihy

Dvě kapitoly z mého detektivního románu Promlčení.

3

Tomáš Volf pozorně poslouchal a v duchu si odškrtával jednotlivá fakta. Zahrádkovu vraždu studoval ještě před chvílí ve vlaku. S úlevou musel konstatovat, že Novotného vzpomínky s obsahem spisu souhlasí.

Představoval si, jestli by i on dokázal po tolika letech popsat nějaký svůj případ. Ale jestli jsou Pasečky Novotného prvním případem, určitě se mu vryly do paměti hlouběji. Tomáš na Polednici taky nikdy nezapomene, tím si byl jistý.

Novotný mluvil hezky, v hlase měl takovou zvláštní melancholii, skoro jako by i ta mrtvola byla nějakou hezkou vzpomínkou na mládí. Mluvit uměl, uměl také zaujmout, jako jakýkoli zkušený politik. A stejně jako všichni politici uměl zamlčovat nepříjemné detaily, opisovat nevhodné okolnosti, prozrazovat jenom polovinu skutečnosti.

Tomášovi se vybavilo několik novinových titulků z doby, kdy byl Novotný náměstkem na ministerstvu. Skandály, kšeftíky, divní lidé. Taky se z toho vykroutil, vymluvil, vylhal.

Tomáš si byl jistý, že Novotný ani jemu neříká všechno.

„Vás poslali do terénu jako styčného pracovníka. K vyšetřování vraždy. Proč zrovna vás — s prominutím řadového úředníka?”

Novotný pokrčil rameny. „Tak to prostě bylo. Musíte pochopit, že byla jiná doba.”

„To chápu, ale přesto mám pocit, že by takového eléva nenechali…”

„Poslyšte, že tohle říkáte zrovna vy, pane Volf…” skočil mu do řeči Novotný. „Vám přece taky hodili na krk vyšetřování těch vražd. Byla toho plná televize. Polednice, tak mu říkali, ne?“

Tomáš zalapal po dechu. Tohle nečekal. Netušil, že Novotný ví, že Polednice byl jeho případ. „Jenže to se nevědělo, co se z toho vyvrbí, navíc já byl na kriminálce, takže to dávalo smysl.”

Novotný se usmál. „Jen se nerozčilujte. Moc dobře si pamatuju, proč na tom vašem oddělení nabírali takhle mladé lidi. Protože to tam rozprášila inspekce. Bylo to prožrané korupcí. Dostal jste se k tomu, protože nebyli lidi.”

Tomáš mlčel.

„A tenkrát to bylo podobné. Taky nebylo dost lidí. A ti, co zůstali, neměli s některými věcmi zkušenosti. Třeba s rakouskými policisty.” Novotný se podíval na dno své sklenky. „Ale to se musíme vrátit ještě do Prahy, kdy mi podplukovník Doubrava ten úkol přiděloval.”

Knižní trailer

§

„Pane magistře,” začal obligátně. Na mém titulu všechny něco přitahovalo, protože mi tenkrát jinak neřekli. Možná si mysleli, že jsem právník. „Kolegové na kraji mají s tím případem v Pasečkách menší problém. Požádali o přeshraniční vyšetřování a Rakušáci jim tam chtějí poslat svého člověka. A oni by teď chtěli, abychom jim poslali někoho, kdo se jim o toho Rakušáka postará.”

„To je od vás velmi… Ale já jsem tu jenom chvíli, dělám referenta, jenom přeposílám dokumenty. Nejsem vyšetřovatel,” koktal jsem.

Mávl rukou. „Poslyšte, to je v tuto chvíli úplně jedno. Rakušákům se asi něco nezdá, chovají se nestandardně. Přes nás žádné informace nejdou, na nic se nás neptali a rovnou tam posílají chlapa. Takže kluci na okresu jsou nervózní a budou potřebovat asistenci.”

Nerozuměl jsem, proč by si měli nechat na okres posílat z hlavní správy zrovna nějakého zelenáče. Jestli půjde o nějaký zapeklitý případ, rozhodně jim tam moc nepomůžu. Svou obavu jsem si nenechal pro sebe.

„Nebojte se. Umíte s každým vyjít, určitě tam budete co k čemu. Jde o důvěru, tím jsem si jistý, Rakušáci nevěří našim a chtějí to dozorovat. Vy to budete umět vyžehlit. Určitě to nakonec nebude tak horké. ”

Pokrčil jsem rameny, strčil si složku pod paži a odešel jsem s pocitem, že mi ředitel přidělil otravný úkol, který nikdo jiný dělat nechtěl. Hodili to prostě na nováčka.

„A žádost o služební vůz berte jako vyřízenou,” volal na mě ještě mezi dveřmi. Byl to docela milý chlapík, škoda že mu do konce kariéry zbývaly pouhé měsíce. Nedostal prověrku.

Vyrazil jsem hned druhý den. Nevím, jestli jsem to udělal proto, že jsem se někde ve skrytu duše těšil, že se konečně namočím do skutečné policejní práce, nebo čistě z toho důvodu, abych to měl všechno za sebou.

Možná od všeho trochu. Navíc bylo léto, takže jsem si mohl představovat, že jedu na venkov na dovolenou. Třeba se najde pár chvil na procházku v lese nebo na nějaké to orosené pivečko před vesnickou hospodou, maloval jsem si následující dny.

Ty dny se nakonec poněkud protáhly a k dovolené to mělo daleko. Vlastně to byl tak silný zážitek, že si ho ponesu až do konce života. Ale to předbíhám.

Ráno jsem si v práci vyzvedl bílý favorit. Byl to jeden z těch prvních vozů, které na ministerstvo přišly ještě předtím, než se tyhle škodovky dostaly na běžný trh. Měl už něco najeto.

Ovšem pro mě, který nikdy auto nevlastnil, nemělo chybu. Pustil jsem si rádio a vydal se na cestu, následován tmavými mraky, které mě jako osudové znamení neopustily po celou dobu.

Do cíle jsem dorazil ještě před obědem, což jsem považoval za skvělý čas. Po krátkém seznámení s celou mordpartou se ze skupiny vydělili tři chlapi, kteří měli s případem nejvíce co do činění. Vzali mě s sebou na oběd do místní vyhlášené pivnice.

U hospodského stolu docela zapadli mezi ostatní štamgasty. Ze všeho nejvíc připomínali partu tatíků, kteří už příliš nedbají na zevnějšek, ve volných chvílích koukají v televizi na fotbal a upíjejí k tomu lahvové pivo. Ovšem jejich oči tuhle kamufláž zrazovaly. Vyzařovala z nich ostražitost a inteligence.

Velel tomu major Částka. Vychrtlý, prošedivělý vlk s knírem zažloutlým od tabáku. Kouřil jednu za druhou a jeho pohled neuroticky poskakoval mezi přítomnými.

Jeho kolegové, vyšetřovatelé Vostrý a Hrdlička, pak v kontrastu s ním působili jako uvážliví kliďasové. Hrdlička byl vazba, takový ten skříňovitý typ s kulatou hlavou vzbuzující respekt, zatímco Vostrý byl po všech stránkách průměrný chlapík v košili, která byla propocená, i když se venku schylovalo k dešti a žádné horko zrovna nepanovalo.

„Takže nám pomůžeš, jo?” zeptal se Částka poté, co jsme si objednali segedínský guláš, jedinou hotovku, která ještě zbyla na lístku.

Všichni ti chlapi mi automaticky tykali. Prvních pár minut jsem z toho byl rozmrzelý. Byl jsem přece úředník z Prahy, magistr… Rychle jsem si ale uvědomil, jak mě tihle pánové vidí. Jako mladého kluka, který jim bude asistovat s podružnostmi.

„Ten Rakušák už je na místě, takže hned vyrazíme,” konstatoval Hrdlička. „Máš představu, co tady vyšetřujeme?”

Než jsem stačil cokoli říct, přidal se Vostrý. „Budeš ho muset trochu zpacifikovat. Určitě si myslí, že jsme nějaký blbečci. Voni si tam snad představujou, že je to tady jako v Rusku nebo co.”

Na stole přistály čtyři talíře plné mastné šlichty, v níž plavaly houskové knedlíky. Pustili jsme se do jídla a já byl rád, že můžu chvíli přemýšlet, jak naložit s důvěrou, kterou v mé schopnosti právě vložili.

„Kam vlastně vyrazíme?” zeptal jsem se nesměle po obědě.

„Na místo činu. Ten Rakušák už je ve vsi a chtěl by si to tam vočíhnout. Asi nám nevěří, že jsme si toho jeho krajana nevycucali z prstu,” vysvětloval Vostrý.

Na okresní správě jsem se tedy moc neohřál. Ani mě nenapadlo ptát se po ubytování, jen jsem doufal, že chlapi mají vše zajištěné. Favorit zůstal před budovou a já nastoupil do žigulíku, který se po několika málo kilometrech zcela zaplnil kouřem z šéfových cigaret.

Po hodině jízdy se rovná krajina začala vlnit, lány se rozdělily na menší políčka a nakonec je pohltily lesy. Vesnic ubývalo a silnice se zhoršovaly. V závěru jsme se kodrcali hustým lesem po zcela rozbité asfaltce.

Mraky, které mne doprovázely celý den, se konečně rozhodly splnit výhružku. Setmělo se a začalo lít jako z konve.

„Sem už se nesmělo,” houkl na mě Hrdlička přes vrzání stěračů, když jsme minuli opuštěnou strážní budku. „Dál už mohli jenom místní, lesáci a samozřejmě péesáci.”

Po několika stech metrů jsme minuli objekt Pohraniční stráže. Jedna velká ubytovna, menší barák velitelství, kotce s vlčáky, několik zaparkovaných gazíků. Zjevně to tu pořád fungovalo. Přemýšlel jsem, kolik jich tady je.

„Celá jedna rota,” řekl Částka. „Po okolí je jich víc, jsou od sebe ani ne deset kilometrů. Ale co se tady dělo, o tom jsme my neměli páru.”

Žluté reflektory žigulíku se marně snažily rozehnat provazce vody. Ploužili jsme se krokem a já jsem přes zamlžená okýnka nasával tísnivou atmosféru konce světa. Jaké to asi bylo, hlídat tady dráty? Být zavřený na ubikaci uprostřed lesů, k civilizaci dál než k ostré střelbě, na hrázi socialismu? Se samopalem v ruce hlídat kopečky proti vlastním lidem a přitom pokukovat na druhou stranu?

Ještě víc mě ale zajímalo, kam vlastně jedeme. Vesnice v pásmu. Kdo tady mohl proboha bydlet? Jak se tady dalo žít? Pak jsem si uvědomil, že donedávna jsme v takovém pásmu žili všichni, a mnozí z nás to ani nevnímali.

4

Začalo to nevinně, jako rutinní úkol.

Žádost z tiskového oddělení.

„Chtějí nějaký výživný přehled objasněnosti vražd. A pár perliček k tomu, nějaké ty zapeklité případy, pomníčky a tak. Něco, co by se líbilo novinářům,” popisovala kolegyně.

Tomáš překvapivě vzhlédl. „To je nějaká inovace? My se chceme líbit novinářům?”

Archivářka pokrčila rameny. „Nová mluvčí. Přišla z novin, prý chce zlepšit vztahy policie s médii.”

„Tak ať si novináři nevymýšlí a hned budou ty vztahy lepší,” zasmál se Tomáš a hlavou se mu mihla vzpomínka na předchozí léto. Ne, novináři nebyli zrovna jeho oblíbenci.

Jako kdyby četla jeho myšlenky, archivářka se omluvně usmála. „Polednici tam samozřejmě máte zahrnout taky.”

Jak jinak, napadlo ho. Ale nestěžoval si. Vrhl se do práce. A když se zaměřil na beznadějně promlčené případy, našel i to, co ho nakonec dovedlo až do Novotného kanceláře.

Pasečky. Nikdy o té osadě neslyšel. Ale to málo, co našel ve spisech, ho neobyčejně zaujalo. Navíc to mělo všechny příznaky novinářsky vděčného případu.

Když byl se svým úkolem hotový, pozhasínal světla na chodbách ztichlého pracoviště, odkud většinou odcházel jako poslední. Domů šel pěšky, cestou ještě zavolal do čínské restaurace, takže jeho oblíbená voňavá a křehká kachna už na něj čekala napěchovaná v polystyrenové krabičce.

Servírka se na něho úslužně usmívala, ale jako vždy v tom úsměvu cítil také špetku lítosti. Chlap, který si chodí každý den pro jídlo s sebou, vzbuzuje soucit.

Doma do sebe naházel jídlo, uvařil si kafe a ubalil si cigaretu. Pustil si desku skupiny Tiamat. Výjimečně nikoli Wildhoney, ale jednu z těch pozdějších, kde kapela trochu upustila od hypnotického doom metalu.

Byl utahaný, záda ho bolela od toho věčného sezení. Lehl si do postele a otevřel knížku. Po půl hodině mu vypadla z ruky. Byl příliš unavený na to, aby zhasl lampičku.

Jeho mozek ale ve spánku nezahálel. A tak když se probudil, věděl to. Věděl, že Pasečky nejsou jen tak ledajaký pomníček.

Pasečky jsou případ, který by mohl Tomáše vrátit do hry.

§

Vjeli jsme do mělkého údolíčka, obehnaného ze všech stran vysokými smrky. Nebe se nad ním černalo jako poklice, která se každou chvíli zavře docela. Stálo tu několik domů, navlečených na šňůru potoka.

„Pasečky jsou vlastně obydlená cesta,” žertoval Vostrý. „Když pojedeme dál, narazíme na pár dalších baráků. A když se vyjede z lesa, stojí tam kravín. Kvůli JZD tady vlastně ti lidi mohli zůstat. Někdo dělal v kravíně, pár lidí zase pro lesy.”

„A ještě na posádku chodí pár místních dělat,” otočil se na mě Částka. „Až to tady péesáci rozpustí, bude tady zaděláno na průser.”

„Před válkou to prý byla velká osada s kostelem a hřbitovem. Ovšem z toho jsou dneska už jen ruiny,” dodal Hrdlička. „Většina domů taky zmizela.”

Částka zpomalil a sjel z cesty na kluzký dřevěný můstek vedoucí přes potok. Pokračovali jsme po blátivé cestě k malému stavení se stodolou, téměř skrytému pod mohutnými korunami lip. Dřevěná vrata byla zčernalá stářím.

„Tak jsme tady,” řekl Částka a vypnul motor.

„A kde je ten Rakušák? Ví vůbec, kam má jít?” zajímal se Vostrý. Otočil se na mě. „Tys mu to říkal?”

„Já s ním vůbec nebyl ve spojení,” ohradil jsem se. „Myslel jsem, že jste se s ním domlouvali vy.”

„Hele,” poklepal mi na rameno Hrdlička. „Myslím, že si to našel sám.”

Stál u domku, přilepený ke zdi, aby se vešel do úzkého prostoru, chráněného převisem střechy. I tak měl větrovku nasáklou vodou, až se leskla. Nesměle na nás mávnul, ale z úkrytu nevycházel.

Vystoupili jsme z vozu. Aktovky nad hlavou nás před lijákem příliš neochránily. Během několika vteřin jsme byli promoklí na kost.

Vostrý otevřel kufr a podal mi dvě akumulátorové svítilny. „Není tam elektrika, prý ji už dávno odhlásil.”

Muž se nám konečně vydal vstříc. Byl drobný, ale nesl se rovně jako pravítko, jako kdyby chtěl ještě o kousek povyrůst. Obličej měl ošlehaný, vrásčitý a do hněda opálený, oči světlé, snad modré, vlasy tmavě blond. Vypadal na pětačtyřicet, ale asi mu bylo o dost víc.

„Helge Prohazka,” představil se a krátce po nás blýsknul úsměvem.

Částka bez námahy odstranil pečeť z vrat, byla tam stejně jenom na ozdobu. Ještě než jsme vešli na malý dvorek, ukázal na zem před vjezdem. V bahně zůstaly patrné zbytky hmoty na odlévání otisků.

„Tady jsme sebrali ty pneumatiky a tu šlápotu.”

Na dveřích domku byla další pečeť. Uvnitř nebylo o moc tepleji než venku, ale aspoň tam nepršelo. Otřepali jsme ze sebe těch několik kapek, které se nám ještě nestihly vsáknout do oděvu.

Čekal jsem, že ucítím pach smrti, pozůstatek přítomnosti mrtvého těla. Nic takového jsem ale nezaznamenal, jenom prach a vlhkost.

Domek měl pouze dvě obývané místnosti, ložnici a kuchyni. Vostrý nás zavedl do kuchyně. Venkovní příšeří sem nepustilo moc světla, takže jsme se museli spolehnout na kužely baterek.

Stáli jsme tam jako nějaká exkurze do zámeckých komnat. Vostrý hrál průvodce, my ostatní turisty. Já si vzal na starost našeho zahraničního hosta a snažil jsem se o jakýsi simultánní překlad. Prohazka jen mlčel a přikyvoval na znamení, že mi rozumí.

„Kdyby mu nepřišel důchod, asi by tady visel doteď,” povídal Vostrý. „Pošťačka ho dobře znala, vždycky na ni patnáctýho čekal. Když neotvíral, vešla do domu a uviděla, co se mu stalo. Byl mrtvej dva dny, určitě ne o moc dýl.”

Ukázal na strop, kde visela skoba pro zavěšení petrolejky. „Lampu sundali, položili na stůl. Na skobě byla přivázaná smyčka. A támhle je ta židle.”

Světelný paprsek pod oknem odhalil povalenou židli. Ležela na boku, jako pošlé zvíře, nápadně daleko od místa oběšení.

„Tahle informace ve zprávě ještě není, ale zjistili jsme, že je tu nachcáno. A nejen pod mrtvolou, jak je to obvyklý, ale i na tý židli. Je celá od chcanek.”

Vostrý se na nás významně podíval. Pokrčil jsem ramenny na znamení, že nevím, co si o tom mám myslet.

„Když se člověk oběsí, tak po nějaký době pustí všechno, co v sobě má. Vždycky jsou pochcaný, někdy i posraný,” vysvětloval. „Jenže tenhle pan Zahrádka se musel pochcat, ještě když byl naživu a na tý židli stál.”

Přeložil jsem informaci Prohazkovi a položil Vostrému otázku, jestli to pro vyšetřování něco znamená.

„Znamená to, že měl strach. Měl takovej strach ze smrti, že se z toho pochcal.”

www.jiribrezina.cz