Polednice — ukázka z knihy

Dvě kapitoly z detektivky Polednice.

Kapitola 28

Na Východní sídliště přijela trolejbusem. Měl otevřená všechna okna, i to střešní. Moc to nepomáhalo. Eva si uvědomila, že kadeřník, který jí na hlavu instaloval tu příšernost, ji sice před pocením varoval, ale vůbec se nezmínil, jak děsně to bude svědit.

Eva nechtěla riskovat a její pokusy podrbat se byly příliš nesmělé, než aby alespoň trochu zmírnily utrpení. Nejradši by si tu paruku strhla a vyhodila okýnkem na ulici.

Vystoupila předními dveřmi. Řidič se na ni ušklíbnul, snad to měl být kompliment. Zahlédla ještě svou novou podobu ve zpětném zrcátku.

Dlouhovlasá černovláska. Byl to zvláštní pocit. Nikdy by ji nenapadlo, že paruka bude mít takový dopad na její podobu. Připadala si, jako kdyby se nezměnila jen barva a délka účesu, ale i rysy jejího obličeje. A čím víc o tom přemýšlela, tím víc si připadala, jako kdyby jí někdo vyměnil celé tělo. Zdálo se jí, že má najednou jinou chůzi, posunky, držení těla.

Aspoň ji nikdo jen tak nepozná.

Trolejbus se supěním odplul ze zastávky. Eva zůstala sama na území nepřítele. Dlouhé vlasy (asijského původu, jak jí sdělil kadeřník) jí padaly do očí. Co teď? Po dlouhé době, kdy šla odhodlaně za realizací svého plánu, ji přepadly pochybnosti. Na krátký okamžik, ne příliš silné, ale nešly přehlédnout. Vždyť to nemá pořádně promyšlené. A jak si je jistá, že to vyjde?

Musí to vyjít. A vůbec — kdo neriskuje, nevyhraje. Žádný bojovník nezná výsledek bitvy, ale vyhraje jen ten, který se do vřavy vrhá už jako vítěz, říká Honza.

Pomalu vykročila směrem k místu, které si vybrala jako svou výchozí pozici. Bude kroužit kolem parkoviště a samoobsluhy. Postojí ve stínu přístřešku u vchodu do prodejny, projde okolní bloky a bude čekat.

Jestli tu Polednice někde je, všimne si jí.

A jestli se k Evě přiblíží, tak spadne klec.

#

Marta se zlobí.

Moc dobře ví, že její dítě už je dost velké na to, aby chodilo samo ven. Ale proč ji neposlouchá, když ho prosí, aby zůstalo doma aspoň dokud sídlištěm nepřestane obcházet hrůza?

To říkali v televizi. Že obchází hrůza. A taky tam říkali, že jsou na stopě. A že ji už brzo chytí, potvoru jednu. Polednici. Jak asi vypadá? Určitě bude ošklivá a strašidelná!

Marta se při té představě otřese.

Lituje, že si zase nechala dítě upláchnout. Může do něj hučet, ale je to marné, dítě pořád lítá někde venku. Jen co se ráno probudí, už jen kouká ke dveřím, aby mohlo potichu odejít. A než Marta stihne cokoli udělat, je fuč.

Vrací se ale vždycky ještě před večerními zprávami, jak se spolu kdysi dohodli. V tomhle je na dítě spoleh, uklidňuje se Marta. Vždycky je doma včas. A pak si k ní sedne na gauč, nebo jí složí svou hlavu do klína, nechá se vískat ve vlasech a spokojeně si něco brumlá pod vousy.

Na tyhle chvíle se Marta těší. Co by bez něj dělala? Kolik toho spolu zažili, kolik toho museli vytrpět. A teď jsou spolu. Nikdo je nerozdělí, nikdo jim neublíží. Marta a její děťátko.

#

Eva už znala každou prasklinu v betonu, uvolněnou kostku zámkové dlažby v chodníku, každou olejovou skvrnu na vařícím asfaltu parkoviště. Byla připravená na to, že čekání na Polednici bude nudné. Nečekala ale, že ji to bude tak vysilovat.

Vzduch byl suchý a smrděl prachem, výfukovými plyny a kouřem z cigaret lidí, kteří procházeli ve vzdálenosti několika desítek metrů od ní. Kůže pod parukou palčivě svědila a pravidelně jí vylévala do tváře čůrek horkého potu.

Bojovala s nutkáním schovat se na chvíli do samoobsluhy, koupit si chlazenou minerálku a trochu přeskupit síly, ale bála se, že zmešká setkání se svým nápadníkem.

A tak se volně šinula tam a zase zpátky nehostinným sídlištěm, snažila se ignorovat únavu a pomalu se užírala myšlenkami na Tomáše. Pokoušela se vzpomenout si, jestli k němu někdy během jejich krátké známosti cítila skutečnou důvěru, nebo jestli ho od začátku podezírala. Přesvědčovala samu sebe, že to věděla od chvíle, kdy ho potkala. Ten kluk je prostě křivák.

Myšlenky na Volfa jí spolehlivě zvyšovaly tep. Jiné dobrodružné vjemy se tady nevyskytovaly. Policejní hlídku viděla jen jednu, motorizovanou, krokem objela v autě parkoviště a plynule pokračovala někam pryč. Ne, že by jí to vadilo, pro její plán to bylo příhodné. Ale přesto čekala, že „policejní přítomnost v ulicích“, jak o tom mluvili v televizi, bude poněkud významnější.

„Ty vole, to je nuda!“ utrousila sama k sobě. Pohlédla do vyšisovaného nebe, aby aspoň na chvíli unikla té směsi šedi a bláznivých barev na zateplených fasádách socialistických paneláků.

Když se její pohled vrátil zpět na zem, ucítila změnu.

Je tady. Sleduje ji.

Na nepatrný okamžik zastavila, rychle se ale vzpamatovala a pokračovala v chůzi. Nesmí na sobě nechat nic zdát.

Jak přišla na to, že je na blízku? Opravdu to nějakým šestým smyslem vycítila? Nebo zahlédla něco podezřelého v periferním pásmu? Možná už jí z toho horka hrabe.

Krátce se ohlédla. Asi třicet metrů za ní kráčel mohutný stín. Než se otočila zpátky, stačila zaznamenat jen siluetu. Teď se s přivřenýma očima snažila rekonstruovat všechno, co jí utkvělo v paměti.

Je vysoký. Má dlouhý vlasy. Je na tohle vedro až moc oblečený, určitě má kalhoty a na sobě něco volného s dlouhými rukávy, košili nebo možná svetr, vypočítávala si v duchu.

A jde za ní.

Neměla strach. Ani trochu. Cítila, jak se v ní probouzí energie, jak se jí do krve vyplavuje endorfin.

„Pojď si pro mě, ty zmrde,“ zašeptala a už se neohlížela.

Kráčela po chodníku a směřovala za roh domovního bloku, na místo, které by mohlo v mysli vraha představovat vhodné prostředí k útoku.

Šla, pozorovala špičky bot a všemi póry těla se snažila sledovat, co se děje za jejími zády. Blížil se, věděla to. Každou chvíli musí uslyšet jeho kroky. Jeho dech.

Očima přelétla okolí. Bude na něj sama, teď už je to jisté. Nikdo tu není. Super.

Za několik okamžiků zajde za roh, počká si na něj a pošle ho k zemi. Podle toho, jak moc se bude bránit, ho buď spoutá, nebo navíc trochu přiškrtí. Ať si taky trochu užije, jaké to je, lapat po dechu a z nedostatku kyslíku pomalu odplouvat to temnoty.

Věděla naprosto přesně, jak se to stane. Už jenom nějakých deset, nanejvýš dvacet sekund…

Kapitola 29

Marta ztuhne hrůzou. Musela usnout u televize, jenže teď ji něco vzbudilo. Zmateně se posadí, prsty zaryje do pohovky.

Byl to zvonek.

Rychle ztlumí televizi a opatrně naslouchá. Třeba to byl jen sen…

Další zabzučení domovního zvonku zaburácí do ticha. Marta si zakryje ústa dlaní. Měla by se uklidnit, třeba je to paní pošťačka. Nebo někdo dole zvoní na lidi, aby ho pustili dovnitř. Nesu letáky, říkají vždycky.

Na okamžik se její znepokojení zmírní. Je to pošťačka, čeká dole, šeptá si pro sebe. Jenže pak někdo zaklepe na dveře bytu.

Někdo stojí za dveřmi.

Kdo to může být? Marta vstane, srdce jí buší v hrudi. Udělá několik nejistých kroků ke dveřím. Tají dech, jde po špičkách. Jako myška.

Slyší, jak někdo přešlapuje na chodbě. Nad její hlavou je ve dveřích malá skleněná dírka. Když se do ní podívá, uvidí, kdo to klepe.

Napřímí se, postaví se na špičky a už by málem nahlédla do dírky, když najednou pochopí, kdo to je.

Polednice.

Polednice obchází po Východním sídlišti. Tak to přece říkali v televizi! Marta se opře zády o dveře a sesune se k podlaze.

Co bude dělat? Co když Polednice ví, že je tady? Určitě ji chce zabít. Marta nesmí za žádnou cenu otevírat. Ne. Neotevře.

#

Když Tomáš Volf znovu prověřil všechny vchody, které naznačila analýza pohybu pachatele, pokračoval prostě dál, za pomyslnou hranicí vyznačenou na mapě Východního sídliště.

Udělat něco navíc. Rozšířit pole působnosti. Ano, možná to bude marné, ale pořád je tady šance, že narazí na zlatou žílu.

Postupoval standardně jako v přechozích případech. Zazvonil, zaklepal. Pak zazvonil ještě jednou, zvonek nechal drnčet tak dlouho, že kdyby byl někdo uvnitř, nemohl by to přeslechnout. A pokud by dveře zůstaly zavřené, nastupoval plán B: vyptávání se sousedů nepřítomného obyvatele.

Stejně to chtěl udělat i u těch dveří s tou nejodrbanější a nejšpinavější rohožkou, se kterou se při svém putování setkal. Na klepání ani zvonění nikdo nereagoval. Pokrčil rameny a chystal se zaklepat na sousedku, starší a zjevně osamělou paní Novákovou, která si s ním před chvíli ochotně povídala.

Potom zaslechl ten šelest. Znělo to, jako by se někdo na druhé straně otřel o dveřní výplň. Někdo, kdo ho teď určitě pozoruje kukátkem nebo má ucho přilepené na dveře a poslouchá.

Už toho měl opravdu dost. Vrhnul na kukátko výmluvný, otrávený pohled a sahal do kapsy pro policejní průkaz, aby s ním zamával pozorovateli před očima.

„Tam bydlí Otavová se synem. Ta vám jen tak neotevře. Vona se bojí lidí,“ ozvalo se z vedlejších dveří.

Byla to paní Nováková. Tak ty mně šmíruješ, bábo zvědavá, pomyslel si Tomáš a srdečně jí poděkoval za informaci.

„Vona je mentální, víte co myslím,“ ztišila Nováková hlas. „Určitě je doma, ta nikam nechodí. Ještě před chvílí jí tam řvala televize.“

Tomáš vytáhl notýsek a chytal se položit svému zpravodajskému zdroji nějaké doplňující otázky, ale paní Nováková se okolo něj protáhla jako lasička a bez okolků začala pěstí bušit na vedlejší dveře.

„Paní Otavová, nebojte se. To je hodnej pán od policajtů, toho se nemusíte bát. On se jen potřebuje na něco poptat. Ví, že jste uvnitř. Tak nezlobte a otevřete, jo?“

Tomáš svěsil ramena a vyšel ze zákrytu. „To není nutné, nemusíte na ni tak mlátit…“

Nováková se nenechala odbýt a dál hučela do zavřených dveří. „Heleďte, s policajtama není sranda, taky vám můžou vyrazit dveře, radím vám dobře!“ Spiklenecky se otočila na Tomáše a zašeptala. „Však já ji vystrnadím.“

„Vy jste se zbláznila, okamžitě toho nechte!“ rozčílil se a chytil ji za paži.

Vtom si všiml, jak se mezi dveřmi a zárubní otevírá mezera. Ze tmy na něj mrklo oko.

„Paní Otavová?“ zeptal se.

Oko přikývlo.

„Nebojte se, žádný dveře vám vyrážet nebudu, jenom se ptám všech lidí v domě, jestli něco neviděli…“

„Neviděli,“ odpověděl mu tichý hlas.

„Můžete otevřít? Bude to jenom chvilka.“ Ukázal oku služební průkaz.

Škvíra ve dveřích se rozšířila jen nepatrně. Do tváře paní Otavové pořád skoro neviděl. Mezera však stačila na to, aby se z bytu na chodbu vyvalil ztuchlý, vydýchaný vzduch.

Tomáš ustoupil o krok zpátky a nenápadně si dal ruku před nos. Hlavou mu proběhla myšlenka, jak to musí vypadat uvnitř. V jakých podmínkách tam asi žije, navíc s dítětem? Není to případ pro sociálku?

Otavová ho z přítmí pozorovala zpoza dlouhých, mastnotou slepených vlasů. Měřila si ho se směsí strachu a nenávisti, její pohled se stále vracel k ďábelskému motivu na jeho tričku.

„Vyšetřujeme vraždy tady na sídlišti. Možná jste o tom už slyšela…“

„V televizi.“

„Dobře. A nevšimla jste si něčeho podezřelého? Nedíváte se třeba z okna?“

„Nedívám. Mám závěs.“

Tomáš se podíval do těch ustrašených očí a věděl, že je to pro ně jen zbytečné trápení. Zaklapl notýsek a rozloučil se.

Škvíra ve dveřích se s tichým cvaknutím zavřela.

„Teda to je puch. Ti tam žijou jako ve chlívě, co?“ ozvala se za Tomášovými zády Nováková. Úplně na ni zapomněl.

Před domem se nadechl horkého, ale čerstvého vzduchu. Rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že pokud chce najít monstrum, řádící v tomto betonovém labyrintu, musí prohledat všechny jeho chodby.

Prověřil ještě několik vchodů, ale pocit marnosti v něm hlodal tak silně, že už to neunesl. Sedl si na posprejovanou lavičku a zavolal Martině.

„Pamatuješ, jak jsi dneska ráno slibovala, že mě někdy, v blíže neurčené budoucnosti, pozveš k sobě? Co kdyby se ta neurčitá budoucnost odehrála dneska?“

#

Síla, se kterou jeho tlapy objaly její krk, byla obrovská.

Čas se zastavil.

Nemohla tomu uvěřit. Vždyť ho přece neslyšela, nečekala, že je tak blízko! Uvědomovala si, jak je to všechno směšné, tenhle opravdu nebezpečný člověk ji zastihl nepřipravenou, ona se v jeho rukou klátí jako osika a ještě přitom přemýšlí, co udělala špatně. A nejvtipnější na tom všem je, že asi zná odpověď. Byla tak vybuzená, že místo hluku, který tenhle opičák vydává, slyšela vzbouřenou krev ve svých uších.

Tak dost. Musí se vzpamatovat. Řešit situaci, než se jí stane něco hodně zlého.

Vrátila se do přítomného okamžiku. Cítila smrad, který z toho chlapa vycházel. Slyšela hýkavý sípot. Do tváře mu ale neviděla, držel ji ze strany. Ohromnou silou jí mačkal krk a opíral se do ní vahou svého těla.

Cítila, jak se jí podlamují kolena. Nesmí se dostat na zem pod tuhle horu masa, to by byl její konec. Před očima se jí začaly rozsvěcet červené skvrny. Dusí se. Musí něco udělat. Teď hned.

Oběma rukama pevně chytla jeho levé zápěstí, mírně se zhoupla a udělala úkrok vpravo. Povedlo se. Vychýlila ho z rovnováhy. Lekl se a jeho sevření mírně povolilo. Vykřikla a vší silou vymrštila jeho zápěstí nad svou hlavu. Pustil se a bez opory se dostal do nekontrolovaného pádu.

Eva se otočila kolem své osy. Pevně ho držela za zápěstí a předpisově opsala s jeho paží půlkruh směrem dolů.

Bylo to perfektní. Tančila jako baletka, zatímco její soupeř se ve svém pádu bezmocně kroutil a ztrácel vládu nad svou situací.

Nevyhnutelně padal k zemi, zatímco se energie, kterou Eva do jeho těla vtlačila přes bolestivě zkroucenou paži, přesouvala na trup a korigovala pád tak, že první místo, které potká zem, bude jeho rameno. A nebo hlava.

Ten chvat byl bezchybný a od počátku předurčený k vítězství. Evě vlastně stačilo jen počkat, až tohle monstrum padne k zemi.

A byl to přesně ten předčasný pocit úspěchu, který se jí stal osudným. Podcenila hmotnost tělesa, které uvedla do pohybu. Šedesátikilová ženská prostě nemá takovou sílu, aby s takhle těžkým chlapem hnula tak, jak je to potřeba.

Kdyby s tím počítala, včas by vyklidila prostor, do kterého se svalí. Stačilo by vlastně jen zvednout levou nohu ze země a pokrčit ji v koleni.

Jenže Eva nic z toho neudělala.

www.jiribrezina.cz