Zůstat na místě je taky dobrý

Máme za sebou první týden v novém městě, kam jsme se vydali tak odvážně, až jsme tu padli téměř na hubu.

Jak jsme naletěli vlastním představám

Od posledního příspěvku jsme toho zažili kotel. Hodně stresu, nakonec jak se říká hlavně, že se nikomu nic nestalo.

Měli jsme dojem, že máme sehnané bydlení a byli jsme naplnění představou studia (garsonka) na Kamppi, na jednom ze zásadních míst tady. Ti z našich přátel, kteří to na Facebooku zaregistrovali asi poznali, že to tak nakonec úplně nebylo. Ten falešný pocit vítězství, když jsem se dozvěděl, že pronajímatelka je fotografka a díky tomu to určitě máme v kapse. Ve čtvrtek, den před nastěhováním jsem ji urgoval, jak budeme dál postupovat. Bylo to nějak ve smyslu: “Moc se omlouvám, ale je tu kluk, co ten byt ani nechce vidět a vezme ho a s tím psem si taky nejsem jistá. Ale pokud budete fakt v koncích, můžete přespat v mém druhém bytě, kde je bordel, není kde spát a neteče tam voda, oki?”.

Tohle byl náš prozatimní ráj přes AirBnB. Ale bordel uvnitř jsem radši nefotil :)

Naštěstí jsme měli od Marity nabídnutý nocleh na jednu noc navíc abychom ubytovali sebe, dva kufry, Tečku do soboty. A minimální naději na bydlení, protože se nám nikdo neozýval zpět. Dostali jsme mraky doporučení od kamarádů, ale i od kamarádů kamarádů na stránky, kde hledat. Takže taky zapnout translator a psát. Naposledy to bylo nějakých 50 mailů a cca 30 zpráv na Facebooku plus psala Dáša stejně zběsila jako já.

Napsal jsem si v jedné kavárně křížené s blešákem do poznámek:

Včera nám náš nejslibnější byt majitelka zrušila den před nastěhováním. Někdo jiný nechtěl ani byt vidět a hlavně neměl psa. Kontroluju mail každých deset minut, každou nabídku na skupinách na FB, protože nejrychlejší bere. Ale nejsou dva a nemají psa.
Takže jsme dneska ještě jeden den naštěstí u Marity. Od zítra nemáme kde být, vypadá to na AirBnB. Marita je zlatá, prej si na nás už zvykla a tak nám nabídla u ní zůstat od úterý, když nic nebudeme moct najít.
Naše naivní představa o hledání bytu se momentálně proměnila na minimálně 35 mailů, nespočet zpráv na Facebooku a další záchvěvy od kamarádů našich kamarádů, kteří nás uvedli (bohužel) do reality.
Posledním hřebíčkem do rakve mýho ega bylo doporučení do hotelu, kde se po domluvě ptám na bydlení a na férovku říkám, že máme 750e na bydlení. Trapnost, kterou zrovna prožívám v kavárně / flea marketu, kde jsem dal za překápko čtyři éčka a čtu, jak mi odpovídá velmi mile Ind nebo Indka, že obvyklá cena za jejich místo je 1200e, je už docela zdrcující. Není to zrovna něco, co bych nazýval příjemným překročením komfortní zóny.
Dáša je zrovna na setkání doktorandů v Arabia campusu, což je další část AALTO univerzity. Tady jsou naopak psi zase problém, takže jsme s Tečkou se sklopenýma ušima chodili v přeháňce po okolí a hledali místo, kde na chvíli zakotvit, připojit se k webu a datlovat další maily.
O tom, jak shánět bydlení bylo potřeba tedy napsat oddělenou stránku.

Před celou bydlící krizí jsme ale odjeli do centra konečně zjistit, jak teda vypadají ty krásy města. Většinou vám všechno tohle poradí i TripAdvisor, takže většinou jenom fotky.

Děláme turisty

Cestu začínáme na hlavním vlakovém nádraží. Je to tam dobře značené, dobře si tu nakoupíte v Lidlu nebo Alepě.

Burger King v historické budově vypadá trochu divně.

Vzhledem k tomu, že jsem zapomněl pero od Wacomu na stole v Ústí, řekl jsem si, že se mrkneme do Stockman, kde je velké elektro. Nic jsem od tabletu nenašel, ale objevili jsme snad nejtišší výtah na světě a podívali se tak na jeden z největších department storů tady. Určitě je to hezčí barák než okolní nákupáky. Kolem něj se pak nalézají všechny zásadní krásné obchody v současném konzumním světě, na které my “učitelé” žel nemáme. Ale máme poznání, které s radostí za poloviční plat místního metače silnic předáme dětem a studentům u nás v bývalém východním bloku na nejmenované regionální univerzitě. Jupí!

Tečka vyjadřuje naše nadšení z místních památek.
Ulice jako v Praze jenom s vodou a většími loďkami.
Johan Ludvig Runeberg — tvůrce slov Vårt land, pozdější hymny.

Obecně nás to nijak neuchvátilo, nic tu nemá prozatím wow efekt, abychom si sedli na zadek a řekli “tak proto jsme sem jeli”. Helsinki jsou krásné město, možná to je jen chybějícím kopcem rovnajícím se alespoň nejnižšímu kopci Středohoří, aby dostalo místo potřebný rytmus v krajině.

Každopádně je tu krásné prostředí. Domy nemají přehršel reklam! Ulice jsou neuvěřitelně čisté, tramvaj je taky neuvěřitelně tichá a veze nás na další štaci na sever.

Rozhodli jsme se totiž přesunout na ostrov Saurasaari, kde podle průvodce najdeme historický přehled toho, jak žili staří finové. Pokud nám nevzalo dech centrum, příroda přeci musí. Ani to nevyšlo. Vemte Šumavu, uhlaďte, přidejte traviny, vítr a trochu vody. Voila, sever.

Ostrov proměněný na park-muzeum je i tak překrásný. Dělá dojem zábavního parku, vede na něj běloskvoucí most a všechno je tak nějak dokonalé. Všude běhají veverky, jsou ochočené a tak okouzlují kolemjdoucí. Tečka na ně kňučí a turisti se jí smějou. My taky.

Po parku jsou rozesety budovy různých historických určení s popiskami, abychom se něco dozvěděli a brzo to i pravděpodobně zapomněli. Můžete si koupit lístky a pak se dostanete dovnitř všech budov, kde vám podají místní v jakoby historických krojích výklad. Na to jsme neměli enegrii a proto procházíme místo jen tak jako vycházku.

Pouštíme Tečku z vodítka navzdory všem nařízením. Ona se tady chudák ještě naučí chodit na vodítku. Nacházíme finsky morfované klouzky, které googlíme ve větru, jestli je máme vzít k večeři. Jakmile pak přicházíme domů a s nejistotou se ptáme Marity na jejich jedlost, bere je do ruky a začíná je rovnou krájet.

Dáša totiž slíbila, že udělá bramboračku, abychom nějak oplatili to Maritino pohoštění, takže hledáme houby.

Jakože jsme už našli bydlení.

Bydlíme

Nejlepší část na konec.

Můj ostrovtip v tomhle příspěvku asi polevil a do konce se to možná nezmění. Ale určitě si nenechám ujít možnost vám popsat, jak jsme poslední den našeho nebydlení běhali po Helsinkách s kuframa a měli stažený zadky.

Náhodná fotka z Helsinek, která nic neříká.

V pátek jsme se vzbudili oba úplně spocený. Vůbec nevíme, kde budeme druhý den spát. Všechno je ztraceno, i Tečka z nás cítí tu nervozitu. Už píšeme úplně na všechny nejzoufalejší nabídky a všechny i ty, co nás nechtějí ujišťujeme, že zvládneme ve dvou 9 metrů čtverečních po čtyři měsíce bez nábytku.

Dostáváme se ke dvěma nabídkám: 800e po slevě někde v Espoo v paneláku, nezařízený 2 plus kuchyň a 380e pokoj ve sdíleném bytě s dvěma dalšími chlapy místem někde severně stále v regionu Helsinki (čti daleko).

Do večera nic nového, žádné odpovědi nebo jen negativní. Marita volá svým kamarádům, jestli nechtějí český pár se psem na čtyři měsíce. To pro ně určitě zní lákavě. Nikdo nekývnul.

V sobotu se tedy balíme. Ráno kolem sedmé nacházím inzerát na studio za 500e. Asi minutu po zveřejnění odpovídám, že to prostě chceme. Jdeme s Tečkou ven, dopisuju si s Bitou z Iránu, že jsme už opravdu zoufalí a jestli bychom po prohlídce mohli rovnou zůstat. Je to fotografka, máme společného kamaráda na Facebooku, takže do toho vkládám dost naději. Odkazuje mě na jejího partnera, který je narozdíl od ní v Helsinkách a ukázal by nám to.

Dáváme Maritě deset éček za noc navíc, fotím nějaké fotky, aby nebylo vidět její hromadění věcí.

Vyrážíme na první prohlídku, dvě hodiny cesty s kuframa, taškou pro psa a princeznou jezevčicí. Na místě někde v Espoo nás vyzvedává čínský pár, kterému jsme nerozumněli v telefonu nic a při osobním setkání se situace nijak moc nezlepšuje. Ukazují nám zastaralý veliký byt s dvěma pokoji, kde se na sebe s Dášou koukáme a říkáme si, že když tohle vezmeme, budeme úplný magoři. Pokoj, který by se dal pronajmout dál je průchozí tak blbě, že by tam skoro nikdo nechtěl bydlet.

Snažím se zjistit podrobnosti o pojištění a majitelé bytu se nám snaží tak nějak poradit, ale otec mi o Číňanech něco už říkal z našeho jednání se to potvrzuje. Všechno bude hrozně složitý. Nic není problém, ale taky všechno je. Můj neomalený dotaz na další spolubydlící jsem měl spolknout, protože se rovnou začínáme bavit o zvýšení nájmu. Pryč prosím. Jedna z mála dobrých rad je pak to, že si máme dát ty kufry na nádraží do úschovny. No, že jsme si ty kufry brali z trochu jiných citově zabarvených důvodů Číňany nijak nerozrušuje a jsou hrozně překvapení, že nemáme auto.

Debatujeme po úprku na zastávce o tom, jestli radši utrácet za AirBnB v nejhorším nebo vzít tuhle taky drahou možnost. Jsme úplně ztracení v pseudopřepočítávání nájmů a přespávání.

Druhá možnost je na odpoledne, jedeme odvést ty kufry. Jsem už strašně nasranej s nima, nenávidím hodně zavazadel. Furt mi padá taška na psa.

Když dorazíme na další místo, už trochu víme do čeho jdeme. Týpek, který nám nabídl pokoj sdílí na Facebooku protimigrantský hoaxy s tím, že to musí lidi už všechno konečně vidět a zatímco hraje na basovou kytaru v neúspěšný kapele nosí u toho kříž Reichu. Je nám blbě, ale říkáme si, že to spolkneme, přece se nemusíme na něčem s každým shodnout a přesto vedle sebe existovat.

Dlouhovlasý nordický light nácek nás vítá, mluví pěknou angličtinou, ale je trochu úlisnej. Má v bytě zrovna syna, provází nás po bytě dost laxně a tak trochu zmiňuje, že mohl teda trochu uklidit, ale co už. Slibujeme, že se ozveme a letíme pryč. Venku to vydýcháváme a celou věc přehodnocujeme. Všichni naši kamarádi po prosbě na Facebooku nažhavili své profily a díky tomu máme pár možností, kde přespat. Jsou skvělí. Lidi, které jsem nikdy neviděl, jsou ochotní nám poskytnout pomoc nebo nám radí co a jak. I teďka jsem z toho dojatý.

Byt domluvený na prohlídku ráno dostáváme potvrzený od Bity a jejího kluka Marttiho a jdeme tam. Řešíme, jestli přijet s kufry jako socky, co nemají kde spát. Po zkušenostech se psem jsem opomněl takovou skutečnost galantně sdělit. Zkusíme to prostě rovnou tam se vším. Všichni si vždycky asi představí dogu, když napíšete “little dachshund”. Je nám z toho do teďka stydno, ale už jsme byli fakt zoufalí.

Jsme hrozně nervózní.

Setkáváme se a Marttim, který zpívá tenor v helsinské filharmonii, dělá přesně ten pohled, který jsme si představovali v tom nejhorším scénáři. Zmiňuji, jestli jsem to zmínil v konverzaci, že máme psa. Napětí eskaluje. Dokud postupujeme barákem k bytu, říkám si, že to už nemůže dopadnout blbě.

Martti nám s finskou jemností sobě vlastní říká, že má lehkou alergii na psy. Kurva. A taky, že neví, jak je to ve smlouvě o bytu a jestli můžou být psi vůbec v něm. Kurva.

Ale pokračuje v popisování bytu. Dáša mezitím drží stále Tečku v náručí a já dělám jakože jsem úplně v pohodě, ale určitě mi oči těkají z místa na místo. Martti odchází zjišťovat situaci a my zůstáváme ve studiu (garsonce) sami. Jsme ticho. Pak zase zběsile šeptáme o tom, co se může stát.

“Ok, pets are allowed here”. Kurva yes! A když, že budeme dost uklízet (jsme snad nějaký divoši z východního bloku nebo co?), tak to bude v cajku i za něj. Volá Bitě, jestli jí to nevadí. Dalších deset minut nebo nevím kolik. Mohla to být i minuta viď.

Přichází a ukáže palec nahoru a malinko se usměje. Nevíme, jestli má radost za nás, ale my jsme uvnitř úplně jak Katy Perry a Fireworks! Rovnou sepisujeme smlouvu, která by u nás v Čechách nic neznamenala, protože tam prakticky nic smluvního není.

Podepisuju, Martti nám přeje ať si odpočineme a my se objímáme jak Tom Hanks s Mac Ryan na Empire radostí, že bydlíme. Takhle v textu to zní najednou dost ploše, tak mi to promiňte. Ten pocit bezmoci posledních dní nepřeju snad ani největšímu nepříteli. Asi z toho hned Dáša padla do postele s chřipkou.

Jsme v nebi?

Naše vycházková zóna.

Máme k dispozici studio, které je vybavené a máme všechno potřebné. Součástí je malinká kuchyňka se sporákem a lednicí, postel a pracovní stůl. Víc momentálně nepotřebujeme. Háček je v sociálu. Záchody jsou na chodbě a sdílíme je s někým, kdo tam ale asi nechodí. Sprchy jsou v přízemí a nejsou zrovna nejlíp udržovaný. Já to docela zvládám, ale Dáša je z toho docela znechucená. Šli jsme do toho s takovými podmínkami, tak to nějak zvládneme.

Tečka v kufru, letadlo jako lutr a dostal jsem monitor na práci!

Stěny jsou tu asi jako ve všech činžácích ve Finsku papundelkové, slyšíme všechno, co se na chodbě šustne. A hlavně tam nikoho nenapadlo namazat vchodové dveře, hrozně vržou.

Jinak je ale naše místnost fajn a v podstatě je tu klid. Jsme sice ve vnitrobloku, okno všakje veliké a je vidět na stromy a zasvitne sem i odpolední slunko alespoň na kousek. Tečka už přestává vrčet na všechny ruchy v domě.

Už jsem dělal výpravu do IKEA, abychom nakoupili nějaké věci, co se jich budeme ochotní zbavit při odjezdu. Sháníme ještě malinký stolek k jídlu a křeslo, kde by mohla Tečka spát místo půlky našeho kufru :)

Umístění bytu je skvělé. Jsme ve čtvrti Töölö, kousek od slavného Rock Church a asi pět minut k zálivu. Na sever je pak Sibelius Monument. Pěšky na Kamppi asi patnáct minut. Seženeme ještě kolo a jsme v cajku už.

Sibelius Monument

Konečně jsem sehnal i nějaké věci, co jsem zapomněl doma a tak se můžu zase pustit do práce, chybí mi to. A taky čeká dost záležitostí z domova, co je potřeba vyřešit a už je na to konečně klid. Dáše začíná doktorandská zábava příští týden, to už budeme muset víc fungovat.

Toť zatím druhý týden po přestěhování do Helsinek. Máte-li někdo tipy na nezvyklé zajímavosti města, určitě nám je pošlete. Budeme rádi za odezvu a díky za to, že čtete!