Programátorem chvíli po třicítce?

Před pár týdny jsem četl příběh Martina Malého o jeho životní cestě IT světem. Martin jen plus mínus o deset let starší než já. V jeho příběhu jsem odstavec po odstavci strávil chvíli přemýšlením, čím se v principu liší jeho a můj o dekádu mladší IT svět.

Uplynula nějaká doba a Roman Pichlík napsal svoje povídání. Romana a mě už dělí jen půl dekády. Dal jsem si vedle sebe příběh Martina, Romana a začal si víc a víc uvědomovat, co vnímám jinak než Martin, ale podobně jako Roman; co vidím i jinak než Roman; ale třeba kde je mi bližší příběh Martina.

Není teď vůbec důležité, na co konkrétně jsem přišel. Můžete si udělat podobou úvahu na své vlastní cestě světem jedniček a nul. Přidávám svůj příběh – (nejen) programátorem chvíli po třicítce.

Ještě před začátkem

Někdy v první půlce devadesátých let jsme dostali od rodičů k narozeninám Didaktik M, dokonce s na koleně vyrobenou tiskárnou. Je jedno, co z dnešního pohledu uměl, byl to můj první reálný střet s výpočetní technikou. Spousta mých kamarádů byla v té době zblázněná do videoher, ale tohle šlo mimo mě. Když jsme na Didaktiku po dlouhých minutách nahrávání z kazeťáku spustili Robocopa, nebavilo mě to dlouho a — pamatuji si to dodnes — vyrukoval jsem s otázkou, jestli si na tom počítači můžu něco psát.

Tehdy jsem neměl páru o tom, co je programování, ale netrvalo dlouho a našel jsem doma knížku s příklady v BASICu. Houby jsem tomu rozuměl, každý pátý řádek bylo nějaké GOTO, ale dokázal jsem strávit hodiny a hodiny přepisováním příkladů. Později jsem byl schopný sem tam něco zmodifikovat, vylepšit, ale většinou spíše rozbít. Bylo to učení metodou pokus-omyl v té nejčistší formě — nebyl, alespoň u nás ne, žádný počítačový kroužek a o internetu jsem tehdy ani netušil, natož abych k němu měl přístup.

O několik let později si můj dědeček obstaral v mém tehdejším vnímání úžasný stroj značky Olivetti s procesorem 8086. Parametry už si nepamatuji, ale spousty dalších zimních večerů jsem na této mašině strávil seznamováním se s MS-DOSem, legendárním kancelářským balíkem T602/C602 a nějakým grafickým editorem.

Později, někdy na druhém stupni základní školy, jsem si dokonce mohl občas v učebně sáhnout na 386 s barevným monitorem, každopádně o programování jsem pořad neměl žádné systematické znalosti.

Gympl nebo průmyslovka?

Po dlouhých úvahách, kam po základce, jsem se plný nadšení ocitl na střední průmyslové škole. Studoval jsem obor Slaboproudá elektrotechnika, takže pro mě nejlepšími kamarády začaly být pojmy jako napětí, odpor, dioda a tranzistor. Vyráběli jsme cívky, navrhovali usměrňovače, napájecí zdroje, počítali zesilovače a hráli si s logickými obvody a měřicí technikou. Dalším velkým tématem byla matematika — rovnice, grafy, derivace, integrály (ano v té době jsme na střední škole strávili celý rok studiem derivací a integrálů). Matematiku jsem v té době nebral jako nutné zlo, ale jakýmsi způsobem mě přitahovala (a nikdo se nás neptal, jestli z ní ráčíme maturovat, to byla víceméně samozřejmost).

Pro druhou polovinu středoškolských studií jsem si měl vybrat zaměřeni, u mě to vyhrál obor Elektronické počítačové systémy. Tady jsme se posunuli o úroveň výš, od součástek jsme přešli k systémům a programování. Vše se točilo hlavně kolem Pascalu a Assembleru. Programovali jsme na jedné straně x86 pro PC, na druhé straně 8051 a periferie — tehdy jsem o nástupu IoT ani nesnil.

IT a studia

Nastal čas vydat se na vysokou. Chvíli jsem zvažoval, jestli se vydat na FEKT nebo FIT (ten Brněnský; v Praze byl tenkrát jen FEL). Vydal jsem se na FIT studovat IT, kde jsme tři roky pitvali IT do všech možných směrů. Dodnes jsem asi ještě dostatečně nedocenil vše, na co jsme si mohli sáhnout a co jsme mohli zkusit. Pro představu, byla to doba, kdy se tak nějak nesměle na světlo světa dostával .NET verze 1.0.

Táhlo mě to k počítačové grafice (ne to skutečně není o ovládání Photoshopu), byl jsme fascinován L-systémy a fraktály (a jsme u té oblíbené matiky ze střední).

V duchu grafiky a matiky se pak odehrály magisterská studia, kde jsme se točili kolem algoritmů pro řešení převzorkování obrazu, programovali jsme výpočty na grafických kartách a věnoval jsem se svým oblíbeným přepisovacím systémům, kompilátorům a interpretům programovacích jazyků.

S diplomkou přišla nabídka podívat se na akademický svět z druhé strany barikády. Protože už jsem měl za studií pár drobných publikací na kontě, lákalo mě zjistit, co se v této oblasti dá napáchat dál. Následující čtyři roky s programováním a IT praxí neměly moc společného. Učil jsem na fakultě, zkoumal jsem, přednášel jsem, studoval jsem. Projel jsem kus světa – od východu na západ — od Japonska po USA, od Maďarska po Španělsko. Byly to ohromně zajímavé roky, bylo to jako hledat jehlu v kupce sena a tu pak rozpitvat na atomy, aby ji člověk pochopil, malinko vylepšil a přesvědčil akademickou obec, že má pravdu.

Období skončilo doktorátem a možností zůstat v akademickém světě i nadále. Možná jsem tím tehdy pár lidí nepotěšil, ale já toužil zjistit, jak funguje IT svět mimo univerzitní prostředí.

Jsem programátor

Začal jsem chodit do práce. Hezky od 9 do 4, den za dnem, 4 týdny dovolené. S odstupem přiznávám sám sobě, že se mi po akademickém světě a určitém druhu volnosti stýskalo. Pracoval jsem jako programátor a začal jiný šrumec—termíny, problémy, nejasné požadavky, změny večer před vydáním produktu…ale naučil jsem se s tím žít. Z dnešního pohledu to nebylo vůbec zlé. Dost jsem těžil z toho, na co všechno jsme si mohli na střední a vysoké sáhnout, hlavně pokud jde o to, co není za moderními frameworky obvykle vůbec vidět.

Jak se běžná práce pomalu stávala rutinou, začal jsem hledat místo, kde bych něco víc mohl ovlivnit. Pak bych za veškeré změny, nedomyšlenosti a zbytečně způsobené stresy mohl nadávat jen sám sobě. No a dostal jsem ho, přišla zodpovědnost za vývoj celého produktu. Tehdy celkem nepředstavitelné — jak to mám dělat, za kým mám jít, jak to mám stíhat. Ale ono to šlo, pro mě osobně to začalo klepat líp (ale je možné, že kolegové to viděli jinak). Pak přišel paralelně druhý, třetí a pak i čtvrtý projekt… Ale největší výzva byl ten první.

Pořád jsem primárně programoval, ale už mně nikdo ne zadával (programátorskou) práci. Tu jsem vymýšlel já. Postupně napřed pro sebe, pak už jsem potřeboval někoho k ruce, najednou nás bylo v týmu 5, pak 7… Nastaly úplně jiné typy záležitostí k řešení. Přestalo jít jen o to, co/kdy/kdo naprogramuje. Začal jsem řešit otázky z jiného světa — ze světa lidí. Najedou jsem spoustu času trávil otázkami, jak funguje tým, kdo na co je šikovný, koho kam posunout, kdy a komu dát víc zodpovědnosti. Přišly také neshody v týmu, příchody a odchody lidí. Toto mi hodně dalo, protože s trochou nadsázky jsem dříve fungoval tak, že důležitý je kód a zbytek se nějak udělá. Až tady jsem pořádně zjistil, a hlavně si na vlastní kůži zažil, že je to minimálně fifty-fifty…ale mělo přijít další prozření.

Nejsem programátor

Přestal jsem programovat. Ne snad, že by mě to nebavilo a nezajímalo, ale došli jsme k závěru, že bych se mohl pustit do projektů z nevýrobního pohledu, kde nám to hodně skřípalo. Dalo by se říct, že jsem začal otevírat oči — tentokrát spíš do šířky. Opět vše začalo nabírat na obrátkách, přichází jedna výzva za druhou a učím se s tím žít. Snad každý den přicházím na něco nového, zase se hodně učím, hodně studuji, hodně experimentuji, zkouším některé myšlenky nasadit reálně, některé zase zahazuji.

Mezi co klienty trápí a jak to dokážeme vyřešit přibylo pár dalších otázek. Třeba má to smysl vůbec řešit?, kolik nás to bude stát?, jak dlouhodobě změříme, že to nebo ono byl dobrý tah?, jaká je šance, že se nám to vůbec podaří?, jak to ke klientům dostaneme, jak se o tom vůbec dozví?, víme vůbec kdo je klient a co skutečně potřebuje řešit?, co za to dostaneme?, proč by si měli vybrat nás?…a hromada dalších. Na spoustu podobných otázek jsem začal hledat názory ostatních— na konferencích, na školeních, v jiných firmách, v coworkingu, networkingu, seminářích, webinářích a barcampech. Je to taková paralela k tomu, jak jsem byl zvyklý hledat informace a názory v době svého akademického působení.

Změna myšlení

Do tohoto kolotoče postupně přišla ještě jedna velká změna. Ta se týkala samotného smýšlení o pracovním životě jako takovém. Postupem času jsme opustili režim od devíti do čtyř v kanclu a začali se na vše dívat jinak. A já to vzal po svém a rovnou se odstěhoval na druhý konec republiky. Spousta kolegů a kamarádů nechápe, jak můžu fungovat. Mně to náramně vyhovuje. Jednou se chci nebo potřebuji s kolegy z firmy potkat osobně, tak se seberu a jedu tam. Příště mi dává víc smysl zavřít se do klidu a pracovat z domu, tak pracuji z domu. Jindy je venku krásně, tak se seberu a pracuji třeba na horách. Někdy se zaseknu a potřebuji trochu inspirace a názoru nezaujatých lidí, tak vyrazím do coworkingu. Pak se potřebuji potkat jen s jedním kolegou, tak se sejdeme někde na večeři. Možnosti jsou skoro nekonečné, těším se na další, které objevím. (Nápad napsat tento článek jsem dostal při práci na Šumavě. Napsal jsem ho tentýž den večer ve wellnessu…na mobilu. Tvořit se dá kdekoliv.)

A jestli mi nechybí programování? Našel jsem si jiné oblasti, kde se programátorsky můžu vyřádit. Zrovna teď mi docela vyhovuje, že jsou to jiná témata, jiné technologie, jiné jazyky, jiné prostředí, že si to můžu udělat po svém (což nemusí znamenat správně). Takže ne, programování mi (momentálně) nechybí, alespoň ne v té tradiční CRUDové podobě…


Jak to máte vy? A proč? Jaký je váš příběh? Jak by to viděl někdo o třeba dalších pět nebo deset let mladší?