Školení psaní pro web a on-line copywritingu

Sedím v tramvaji směr stanice Svatoplukova, odkud je to jen kousek do školícího centra EDU 2000. V hlavě mám dost smíšené pocity, na jednu stranu se na školení opravdu těším, na straně druhé si však podvědomě říkám: “Kam jsem se to zase vecpala, to bude ostuda”. Jasně, bojím se totiž toho, že nic neumím. Ale od toho přece školení jsou, že? No i tak, mám strach.

Vcházím do školící místnosti, kde už vidím Marka Prokopa a nápis na plátně: “V kuchyňce u vchodu najdete kávu, vodu a čaj. Psaní bude potom.” Protože můj stres narůstá, jdu si radši dát to kafe. ☺ A pak už začíná školení. Nejdříve se, asi jako všude, všichni představujeme a sdělujeme Markovi, co od školení očekáváme. Moc mě neuklidní ani fakt, že převážná většina lidí už má se psaním alespoň nějaké zkušenosti, jsou zde lidi, co píšou produktové texty, lidé co píšou texty pro web a dokonce i jeden kluk, který studoval žurnalistiku, nebo něco podobného, raději jsem to přeslechla. Ještě chvíli se propadám do deprese, že tu opravdu budu jediná bez zkušeností, kreativního myšlení apod., ale nakonec si řeknu: “A dost! Jsi tu proto, že se chceš něco naučit, tak se seber a začni se snažit.” A ono to funguje.

Pak už začíná mluvit Marek. Sděluje nám, že první den bude hlavně teorie a druhý den školení budeme psát a psát a potom taky…psát. Sami. A on na nás bude přísný. A pak už opravdu začíná školení jako takové. Čas rychle utíká, snažím se bedlivě poslouchat a dělat si “zápisky”, abych se k nim pak mohla po nějaké době vrátit a všechno si znovu projít. Teorie je totiž hodně. U spousty věcí si říkám: “No vždyť to je přece jasné.”, ale pak si uvědomím, že kdyby to bylo jasné, tak už to dávno všichni víme a používáme a to se neděje. Marek je super, mluví poutavě, prokládá teorii reálnými příklady, dává otázky, ukazuje co je špatně. Školení mě baví. Jen se trochu bojím, že nemám šanci si to všechno zapamatovat, ale v duchu už se těším, až si doma sednu a k té Markově prezentaci se vrátím.

Jedna pauza, druhá pauza, oběd, třetí pauza, čtvrtá pauza…a najednou je konec prvního dne školení. Hlavu mám těžkou, jak se snažím celý den vnímat a přemýšlet, ale cítím se dobře. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, a spoustu dalších věcí jsem si prostě jen uvědomila. Poté se ještě s několika dalšími účastníky přesouváme na “neformální posezení Po škole” do Marné snahy. Diskutujeme o všem možném, o psaní samozřejmě taky. Vyslechnu si ještě jednou dobrou historku o Davidovi Grudlovi a vyrážím domů. Uf, první den školení mám za sebou. A ani to nebolelo! Naopak, bylo to super, jen doufám, že si z toho množství informací přeci jen něco zapamatuji. Rozhodně si budu muset materiály projít znovu.

Druhý den už nás tedy čeká psaní. Probíhá to tak, že vždy dostaneme všichni úkol, na ten máme určitý limit. Po skončení limitu musíme své návrhy poslat Markovi, který je promítne na plátno a společně o všem diskutujeme. V prvním úkolu jsme agentura, která má vymyslet leták (prospekt), kterým nalákáme lidi na dovolenou. Líbí se mi, že na to jdeme postupně. Nejdřív vymýšlíme jen samotný titulek (který nám téměř všem Marek pořádně zkritizuje) a teprve potom celý text letáku. Zbývá poslední minuta, ladíme slovíčka a posíláme. Následně diskutujeme o každém návrhu a snažíme se vymyslet to nejlepší. Poté hlasujeme, zda bychom na vybranou destinaci chtěli jet, tedy, jestli nás její “leták” zaujal. Se svým letákem “Chcete se cítit jako v oblacích?” skončím jako druhá! Považuji to za úspěch a moje tréma ze psaní pomalu, ale jistě opadá.

A pak už jen píšeme, píšeme a…píšeme. A mezitím vždycky diskutujeme. Je to fajn, člověk takhle získá recenzi na svůj text a zároveň má možnost přemýšlet nad texty ostatních a vidět i jejich chyby. Nakonec samozřejmě vždycky všechno okomentoval a zhodnotil ještě Marek, což byla jakási “tečka” za každým úkolem. Poslední úkol předtím, než jsme se všichni rozprchli domů, zněl: zapracovat na nějakém vlastním textu, změnit, zlepšit, předělat ho. Rozhodla jsem se tedy, že je čas splnit můj vlastní úkol, se kterým jsem na školení šla — Vymyslet znění titulku našeho nového w3w webu. Chvíli jsem byla nejistá, ale pak jsem to zkusila a rozhodla se pro: Tvoříme weby a e-shopy. Učíme je vydělávat. A baví nás to. ☺ Prakticky mi šlo o to, aby to bylo jednoduché, srozumitelné a ještě bylo vidět, že nás to opravdu baví. Tak proč to tam nenapsat? S tím, že pro dnešek už toho moje hlava více nevymyslí, a s tím, že jsem s tímto titulkem byla sama za sebe celkem spokojená, jsem se pomalu rozloučila se všemi ostatními účastníky, poděkovala Markovi za školení a vyrazila jsem na tramvaj.

Po cestě na tramvaj se mi hlavou honilo plno myšlenek včetně otázky, zda si vůbec někdy troufnu vymýšlet texty na web, k produktům, nebo jen tak, psát články. Chce to hlavně zkušenosti, kterých mám zatím pořád málo. Ale co není, může být. Jak nám řekl Marek před koncem školení: “Musíte psát, psát a psát. A číst. A taky… psát.”

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Kateřina Kabrhelová’s story.