Brněnská fligna

“Nothing in life is to be feared, it is only to be understood. Now is the time to understand more, so that we may fear less.”
_Maria Skłodowska-Curie

Psal se duben/květen 2013. Tehdá ještě jako člen hnízda SOVA Net jsem neměl hubu proříznutou, tak jako teď (na což jsem patřičně pyšný, jelikož mi nedělá problém říct, co mi zrovna na jazyk přijde), a celkem s respektem jsem se zeptal, zda vlastně ve firmě nemáme někoho, kdo lozí či by s tím chtěl začít.

Ozval se mi Klajbič, v té době pro mě ještě trhan ve vytahaném svetru, velkém tak akorát pro dva, co se vrátil z půlročního erasmu v Norsku a nastoupil k nám na fulltime dřít jako PPC mezek za pár kaček hrubého.

“Jasně, já lozím. Tak někdy zajdem na boulder” — ozval se Klajbič. “Ok”, kývnul jsem a přiznám se, že jsem měl trochu strach, jelikož jsem si pak hned musel vyhledat, co to ten boulder vlastně je a na co jsem to vlastně kývnul. Hned po první lekci, kdy mi ukázal základní techniku, kdy zvedáš ruce a nohy nahoru, dokud nejsi hůre, jsme zašli do nejbližší knajpy na piváka. V té době já, ještě jakožto celkem rozmlsaný buržouz, jsem byl zděšen z prostředí 3-tí cenové. V místnosti byla směsice postav: výčepní, který evidentně znal veškeré své štamgasty a i jejich jaterní cirhózu v pokročilém stádiu, pak skupina Krakonošů s vousy od pěny v té době pro mě ještě neznámé Poličky (ach ta doba nevědomí), pak nějaká, asi pro lokální klientelu, sexy 40-tka, o kterou bych neopřel ani distanční tyč a pak takový mix mladých perspektivních mladíků a děvuch s čokly, kterým ještě mezi zuby viselo maso (snad ne lidské).

Sedli jsme si na terasu ven, kde trochu pokapávalo a pustili se do piváků. Začali kecat o práci, o škole, o životě a já mu začal přicházet na kloub. Po dalších pár lekcích mě vytáhnul na Stránskou. Moje první skálolezení. Z toho dne si pamatuji skoro vše, ale nejvíce to, jak na mě zespoda řval: “Kolenama ne ty gumo!”… to jsem měl v tu chvíli na klobásce, jelikož jsem byl poprvé ve výšce asi 7-mi metrů na něčem, co připomínalo lano za vrcholem použitelnosti, které mělo asi 8 mm tlouštky a odpadávaly z něj chuchvalce opletu, a tak jsem se snažil zuby nehty vyškrábat navrch. Pro mne, jakožto akrofobika (chorobný strach z výšek), to byl neskutečný vrchol mého já. Ano vylezl jsem skálu, jsem pravý muž (sere pes, že to byla úroveň obtížnosti 3 — tedy žebřík).

V ten moment mi došlo, že v životě se není čeho bát, jen je zapotřebí to pochopit. A tak jsem začal lozit aktivněji. Stránská again, Sloup, Rajče, Flash. Pak nastalo období operací a rozchod a pak další operace, takže jsem na cca rok vypadl z formy.

Klajbič je ten, kdo mě k lození přivedl a naučil a za to mu patří velké díky. Díky skalám a lození jsem poznal úplně jiný životní styl, získal jiný pohled na svět a věci s ním spojené. Pochopil jsem, že lození není o tom vést si lezecký deník a psát si do něj své úspěchy, protože v lezení nejde o body za čistotu lezení, ale především o dobrý pocit z něj. A pokud jste opravdu v souznění se skálou a okolím, lezete čistě a pro zábavu a ne sportovně na body.

Pro mě osobně je lezení součást života, ne jen sport či koníček. A poznám to tak, že vždy, když jdu okolo nějaké budovy, objektu, skály, první co mě napadne je “Hmm, jak by se to dalo vylézt” a začnou mě svrbět prsty. Jak by řekl Michal, kolega z práce a kamarád, “Hned jak pozrem nějaku strukturu, napadají ma takové somariny, že by si sa divil”. Lezení je pro mě o pokoře, ale ne o pokoření skály. Pokořit skálu/cestu na stěně se nikdy nesnažím, jelikož může lehce pokořit ona mě, a v případě skály mi to může dát celkem solidně sežrat. Je to především o pokoře nademnou. Nad sebou samým. Lezu a soustředím se jen na pohyby. Má mysl je čistá a prázdná. Nikdy nelezu lépe, než sám a bez jištění (to mě taky naučil Klajbič). Je to pro mě o soustředění a v souznění se skálou. Ten pocit, kdy se dotýkáte skály jen špičkama u nohou a 6-ti prsty a zybtek je exponovaný v prostoru je úžasný. Úžasně nebezpečně krásný.

Pro mě je to o to intenzivnější, jelikož mám panickou hrůzu z výšek. Blázen, říkáte si. Tak proč vůbec lezeš, vole. Proč? Odpověď je prostá. Zastávám názor, že skutečná odvaha nespočívá v tom, dělat věci protože se nebojíte je dělat, ale dělat je navzdory strachu z nich, navzdory strachu z neúspěchu, z prohry, z pádu… ze smrti. Kdyby člověk nedělal věci, kterých se bojí a dělal jen to, na co ví, že s jistotou má, nikdy by neopustil svou zónu komfortu a tedy by nikdy neposouval hranice svých možností. Neobjevoval by své vlastní možnosti a schopnosti, nikdy by nad sebou nezískal o nic větší kontrolu, než s jakou nakupujete ráno rohlíky v sámošce nebo se stejným klidem koukáte večer na zprávy.

Pokaždé, když lezu nahoru jsem posraný více, než městský chodník. Bojím se, klepu se, ruce se mi potí tak rychle, že mám strach, že než vylezu nahoru, umřu na dehydrataci. Potím krev, v hlavě mi buší, srdce je až v krku a já jsem zase metr nad jištěním a když se mi teď smekne ruka z toho chytu, tak spdanu. Hlava mi šrotuje a já se snažím nad vším tím mít kontrolu. Je to více o hlavě než o těle. Tělo je dokonalý nástroj, ale hlava je zrádná svině. Lozím, protože se mi líbí ten pocit, kdy nad sebou získávám kontrolu a ten pocit, když topuju a cvakám poslední pressky mě pokaždé naplní. A je jedno zda je to obtížnost 4 nebo 6+. Je to o pocitu a o tom co zažívá lezec na cestě k vrcholu, nikoliv o tom, jak fešně vypadá a zda to dal On Sight bez odsednutí nebo na rybu a 3x si zakempil, aby oklepal bandasky z rukou.

Pokud u činnosti kterou děláte, nacházíte sami sebe, je to krásný pocit. Dělejte to, dělejte to často a nejlépe pořád.

Tento článek je věnovaný Klajbičovi.
Díky, že jsi mě naučil lézt životem.

Like what you read? Give Kaďákovy lívance a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.