Deprese:

Stanley Zimny: Trees in a Blue Sky (CC BY-NC 2.0)

Název příspěvku
Deprese: jak z ní vytěžit co nejvíce

Anotace
Představím *nový* pohled na něco, co se může týkat vás nebo se pravděpodobně týká někoho z vašeho okolí. Chci mluvit o vlastní zkušenosti a jejím přínosu. Bude to subjektivní, asi nekritické a bez gifů. So it’s life. 12 tipů jak na depku (not) included.

Takto zní anotace k mému příspěvku na barcamp v rámci Letní školy KISKu 2017. Musím se přiznat, že jsem ta slova volil neupřímně. Snad jsem výše uvedený text napsal pod vlivem ironie k sobě samému nebo ke konceptu barcampu LŠ, kde bych měl mluvit již potřetí. Nebo to byl záměr, jak nasbírat 18 hlasů a říci něco o tomto tématu před spolužáky? Třeba za to může jen palčivá touha se vypsat a očistit se alespoň trochu. Od čeho? To nevím jistě. Nejspíše je za tím vše dohromady. Každopádně, tento příspěvek se bude od původního názvu a anotace mírně lišit. Ptáte se proč?

Z deprese totiž nelze těžit. Alespoň ne v tom smyslu, že by vám osobní zkušenost s ní naservírovala pod nos něco nového a lepšího. Tohle není fuckup podnikatelského záměru na prodej zmrzliny. Je to věc, která člověka mění. Zasahuje do jeho integrity, vztahů, pracovního života a dalších aspektů, o kterých zde bude řeč. Zmíněný přínos budu hledat v následujících řádcích, a je zde možnost, že se na cestě ztratím. Hledejte váš přínos. Tohle nebude jednoduché psaní ani čtení.

Disclaimer: Nedělám si žádné nároky na absolutní pravdu. Pokud s něčím nesouhlasíte nebo nerozumíte, dejte mi to najevo v komentářích nebo na kalisek.petr@gmail.com

Začátek

Psaní je sakra tak těžké. Obyčejně bys měl tolik co říci. Jenže nic nemá smysl. Nic nemá smysl. Nemyslíš, že napíšeš někdy ještě něco. Seminárky, odpovědi na zprávy, e-maily vyučujícím, SMS domů. Stojí tolik energie a přemáhání se. Alespoň pár řádků. Tweet, báseň nebo spíše pokus o ni. Tak jako když jsi odcházel poprvé od psychiatra. Byly tam stromy.

učesat si to v hlavě
rozmáchnutým pohrabáčem
kámen, hlína, kámen
seješ v prosinci

sort it out, deal with it
Junge!

nehrab se v tom listí
– psaní

Jak začít? Začít je vždy nejtěžší. Když máte depresi, tak je to těžší tak trojnásobně. Nebo stonásobně? Prostě to nejde. Na začátku se přemáháte a hledáte vysvětlení, které dříve nebo později skončí u vás samých. Viníte se za vlastní neschopnost, nedostatek motivace způsobený špatnými podmínkami či chybějícím smyslem činnosti. Přemáháte se pořád a je vám z toho čím dál tím více smutno. Později se možná začnete i nenávidět a stydět za to, co všechno neděláte a jiní zvládají s přehledem a elegancí. Začnete závidět. Jenže to jsme trochu napřed. Ptáte se, jak to všechno začalo?

Nepamatuji se. Stály na počátku dlouhé e-maily z Tallinnu na podzim 2015 nebo únava na severu Čech v létě téhož roku? Možná první facka v únoru 2016? První návštěva psychologa v Havířově? Nebo až v Brně? Myslím, že toto byly jen epizody série, jež odstartovala mnohem dříve. Nehodlám zde mapovat celý příběh mé cesty k depresi, protože by vás nejspíše unudil. Deprese totiž není on/off, ale postupně nabývající škála. I po dlouhé úzké a tiché cestě jednou projede kamion. Nicméně, seznam událostí a predispozic, které k depresi s větší nebo menší pravděpodobností můžou přispět, vidím na tomto místě jako velmi smysluplný. Co k ní může vést nebo ji spustit:

• přítomnost psychického onemocnění v rodině (např. u rodičů);
• nadměrný a dlouhodobý stres v práci či ve škole;
• neočekávaná intenzivní stresující událost (nehoda, rozchod, válka);
• úmrtí blízké osoby a absence truchlení;
• domácí násilí;
• nakupení změn prostředí (škola, zaměstnání, bydliště, přátelé);
• nadměrná přemýšlivost;
• znásilnění;
• nízké sebevědomí.

Netvrdím, že jsem si prošel všemi výše uvedenými body. Dříve bych se divil sám sobě (a divil jsem se, skutečně), že se mi něco jako deprese může stát. Úspěšný student s několika velmi dobrými přáteli a sice roztříštěnou, ale milující rodinou na obou stranách. Aktivita na střední, cestování, ještě větší aktivita během bakalářského studia, obstojná bakalářka, Erasmus+, brigáda v knihovně, práce na projektech a mezinárodní konferenci. Možnosti jsou. Byly a budou.

Jenže to vše byla fraška nebo spíše neúplná reprezentace reality (vivat eufemismy). Celý předchozí odstavec jako by vypadl z nějakého vyšperkovaného LinkedIn profilu. Ve skutečnosti jsem těmi velmi úspěšnými stránkami maskoval samotu, nejistotu, nedořešené vztahy a pár dalších otázek, které zdlouhavě objevuji a definuji až posledních pár měsíců. Někde se to musí zastavit. Když nevyvažujete, tak se věci dříve nebo později vychýlí. Pro mě moment definitivního vychýlení znamenala konference ECIL 2016, kterou jsem pomáhal organizovat. Smysl a absolutní oddanost věci v kombinaci s fyzickou námahou a enormním psychickým vypětím musely přinést něco jako prozření. Pamatuji se na prozření. Je něco kolem 21:00. Sedím s blízkou osobou v kavárně. Viděli jsme šokující divadelní hru. Úzkost. Měl bych mluvit. Nejde to. Měl bych dýchat. Je to sakra těžké. Prší. Potím se. Jdeme na ulici. Praha jako facka. Lidi. A-h-o-j. Sbírám síly. Nastupuji. Do tramvaje na kolej. Sedačka. Tohle není zamilovanost. Jsem zpět na koleji a žiju.

Trvalo ještě dost dlouho než jsem našel odvahu jít k psychiatrovi. Hledání kontaktu bylo delší než jsem si mohl dovolit. On totiž dobrý psychiatr s volným diářem není na každém rohu.

Nech mě být. Nemůžeš mi pomoci. Můžu si pomoct jedině já sám, a to se mi teď asi faaaakt nechce. Tak mě nech Co zmůžeš? (řečnická otázka) Nehroť to. Jdu se umýt.
– konverzace s X

Střed

Děti, já bych strašně moc chtěl, ale asi to nezvládnu. Včerejší ujišťování (…) mi přišlo jako poslední vzedmutí sil, které následně kdesi odešly. Myslel jsem si, že něco ještě zvládnu, ale měl jsem říci hned (včera, ale třeba už v září, kdy jsem si to plně začal uvědomovat a přijímat), že mám problém s depresí a smyslem všeho v rámci podzimního snažení. Prostě to nejde. Omlouvám se, že to říkám tak pozdě. Jenže omluvy to za nás nenapíšou.
– práce (projekt Y)

„Co jsme nevymezili, to nemůžeme ovládnout nebo zničit.“ Bylo to nějak tak, že? Co to vlastně deprese je? Richard Zezulka ve své diplomové práci z psychologie na FSS cituje WHO, která depresi popisuje jako „mentální poruchu projevující se zhoršenou náladou, ztrátou potěšení, pocity viny nebo nízkého sebehodnocení, poruchami spánku a chuti, malou energií a slabou koncentrací“. Pro pochopení je důležitý rovněž tzv. bludný kruh deprese od Praška (str. 57).

S psychiatrem přichází ujištění a uklidnění, které je vlastně nejistotou v sametovém hávu. Zvládneme to spolu? Nakonec bych to nazval jako rozkol z toho, co vlastně jsem, co mi je a zda mu můžu důvěřovat. Půjčuji si literaturu a snaha dozvědět se o sobě více je nečekaně odměněna nepochopením od nejbližších. Jedeme dál.

Definicím byl dán prostor. Co však deprese je a byla pro mě? O tomhle je přeci tenhle text, ne? Zkusil jsem se zamyslet nad následujícími oblastmi a vlivem deprese na ně.

Vztahy

Mít kamaráda s depresí není žádná výhra. Mít za kamaráda mě s depresí je už docela hardcore úroveň hry. Kombinace neustálého pochybování, malichernosti, vztahovačnosti a ublíženosti totiž vyčerpá dříve nebo později každého.

Deprese otestuje vaše vztahy. O tom není pochyb. Je otázka, jak „testování“ bude probíhat. V mém případě jsem čekal více a ještě mnohem více, než mi mohlo být dáno. Byl jsem tak upjatý k některým vztahům, že jsem se docela zklamal, když realita ukázala své hrany. A třeba mi nebylo dáno také z toho důvodu, že jsem nedal o sobě nikomu nic moc vědět. Je fakt důležité si říci o pomoc, jakkoliv se to může v ten daný moment zdát nepředstavitelné či ostudné. V depresi totiž nechcete lidi otravovat s vašimi zbytečnými malichernými problémy, které pramení jen z vaší neschopnosti se zvednout z postele a konečně něco kur*a se sebou udělat [doufám, že chápete smysl vulgarismu a celé věty]. O to více pomůže, když se lidi u vás sami občas zastaví, protože chuť jít někam ven je velmi nízká. Když říkám nízká, tak myslím i nechuť odejít z pokoje. Jak už jsem psal výše, problém je začít. Vnitřního kritika a nenávist k sobě samému lze jako osamělý jezdec/jezdkyně přemoci jen velmi těžko.

Osobní život

Od různých lidí jsem slyšel, že naším největším nepřítelem jsme my sami. Nemůžu tvrdit, že s tím na sto procent souzním. Ono to nepřátelství existuje v určitých ovlivnitelných a neovlivnitelných kontextech. Má svou historii, východiska a blízké či vzdálené řešení. Vždycky jsem si myslel, že je řešení vnitřní zášti jen a jen na mě, což mě ubíjelo ještě více. Jde jen o to, koho si vyberete, aby s vámi stál.

Co dalšího kromě nenávisti k sobě samému může deprese přinést do vašeho života? Spoustu času, který vám stejně proteče mezi rukama, když se točíte v kruzích negativních myšlenek a pochybností. Krátkodobě to může „spravit“ alkohol, ale je to jako dezinfikovat vodkou hlubokou ránu, kterou místo zašití zapálíte. Však ono to nějak dopadne. Sklenka vína vás pravděpodobně nezabije ani nehodí na 2–3 dny do postele, ale je lepší zůstat střízlivý, ačkoliv se tím vyčleňujete ze společnosti alkoholu, kterou ta naše bezesporu je. Pro jistotu. O ostatních drogách ani nemluvím. Ale je to váš život a tohle není kázání.

U vyčlenění ještě chvíli zůstanu. Deprese je totiž lístek ze společnosti, který si emitujete, propíchnete a zkontrolujete sami. Nechce se vám být nikde s nikým (natož se sebou), a když už někde jste, je často tak těžké mluvit a otáčet v ten moment běžná konverzační témata a reakce na ně. V hlavě máte divný a neuchopitelný pocit, že je všechno špatně, což většinou vyřeší únik z místa, kde jsou lidi. K tomu si naložíte pár facek na temném schodišti v domě, abyste se už probrali. Ne, nezabírá to. Na rozdíl od chuti k socializaci jsem přesvědčen, že chuť k jídlu mi zůstala. Co více, jídlo bylo častou odpovědí na jakýkoliv negativní stav duše. Podle toho také vypadám. Nepoužívám váhu, ale díry v jediném pásku, co v Brně mám. Z poslední na třetí nebo čtvrtou ze sedmi je slušný výkon.

Pokud děláte nějaký sport, je lepší nepřestávat, což jsem samozřejmě udělal. Endorfiny, hekání v půlce kopce s propoceným trikem a západ slunce prostě potřebujete, protože umělé ustalovače nálady nejsou všechno. Když máte někoho, kdo heká při běhu s vámi, je to ještě lepší.

Škola a práce

Jak jste si mohli odvodit, deprese není v zenovém souladu se studiem nebo prací. Často si odporují a bijí se. Sám sobě se divím, že po tolika dnech strávených v posteli a úvahách o ukončení studia jsem stále na KISKu. Asi jsem to zřejmě vždycky úspěšně namíchal, co se týče minimálního počtu kreditů a pomoci od přátel a kolegů. Dost pravděpodobně je škola stále tak neotřesitelnou jistotou, že se i v těch nejčernějších chvílích seberu, udělám, napíšu, naučím se. Nejvíce mi pomohly společná setkání a práce, jelikož tehdy jsem mohl soustředit pozornost na sdílené problémy a netoulat se zbytečně v sobě. Co bych navíc v životě mohl jiného dělat než studovat? Uvidíme jestli na podzim 2017 ještě budu. Nejtěžší je začít, víme?

A teď trochu z meta soudku. Možná se ptáte, jaké důsledky může mít takové veřejné přiznání pro mé budoucí uplatnění? Vždyť zde o sobě tvrdím věci, které přímo souvisí s nízkou produktivitou, motivací a zpožděným plněním úkolů. Kdo by pak chtěl takového zaměstnance? No, jak už to u coming outů bývá, je potřeba pomyslný velký neonový nápis „Je mi to jedno“. Fakt, že píšu tento souvislý a promyšlený text je znakem, že se ani zdaleka nenacházím v záporných číslech podzimu a zimy 2016. Navíc, zaměstnavatel, který není schopen počítat s touto civilizační chorobou (str. 1) a vyvíjí přímý či nepřímý tlak ohledně psychického zdraví na své zaměstnance, není někdo, komu bych nabídl svůj čas a energii.

Konec

Věnovali jste svou energii a čas čtení o mém životě s depresí. Děkuji vám za to. Třeba už máte pro sebe formulovaný ten nejistý přínos nezáměrně ukrytý někde mezi řádky a odkazy. Vím jistě, že jsem shrnul zkušenosti a svůj nejobjektivnější pohled na nemoc. Nedělám si nárok tvrdit, že chápu lidi s depresí či jejími jinými formami, jelikož jde vždy o velmi individuální záležitost. Tam, kde vám nestačí kapesníky na proudy slz, někdo jiný může být nehybnou nekončící pouští. Tam, kde spíte 3 hodiny, někdo jiný může prospat v klidu 16. Proto bychom měli číst, naslouchat a mluvit.

Conclusion? Asi byste se o sebe měli starat, stejně jako pamatovat na druhé. Vše v rovnováze, která se hledá tak těžko a někoho vždy bolí. Nálož hlubokých pravd. Někdy to muselo přijít. Myslím, že jsem z deprese nakonec vytěžil nejvíce, ačkoliv jsem se proti tomu na začátku vymezil. Mám alespoň tenhle příspěvek.

Stále nevím, co, kdy a kde to bude, ale snad něco, někdy, někde. Je to deprese, nebo život? Vím jistě, že stojím na pomezí.
– autorská tečka

Chcete se dozvědět více?

Vybral jsem pro vás několik videí, skladeb a rozhovorů, které vám můžou ukázat depresi z jiné perspektivy.

Střípek ze seriálu Mr. Robot, které dost realisticky ukazuje, jak může vypadat nemocný člověk. Navíc v hovoru se smart device Alexa. (Díky Radkovi za sdílení.) – vimeo.com/193500155

TED příspěvek spisovatele, který si prožil s depresí něco na způsob 18 úrovní pekla v buddhismu. Vždycky jsem si myslel, že elektrošoky jsou zlo, ale evidentně ne. – www.ted.com/talks/andrew_solomon_depression_the_secret_we_share

Playlist věcí, které se podle mě nějakým subjektivním způsobem vztahují k depresi. Nežádejte definici, ale paletu impresionistického malíře. –youtube.com/playlist?list=PLoQEHosi3ua52chqUR2xzgXlXW4lWjWXz

Ještě toho nemáte dost?

Blog o pocitech, který jsem si vedl někdy od února do října 2016. Je to anglicky a velmi velmi nestrukturované. – cheerlesstowns.tumblr.com

Poslechněte si nebo si přečtěte rozhovory na Radiu Wave se známými lidmi, kteří se nebáli promluvit o své depresi (čímž mě také inspirovali) → kritik Kamil Fila, výtvarnice Toy Box a básník Jan Škrob. Mimochodem, jeho Poezii pod dlažbou můžu jedině doporučit.

Poslední reference vede ke knize Jána Praška a kol., která je srozumitelným téměř dvousetstránkovým průvodcem nemocí pro různé strany (nemocní, příbuzní). Mimo jiné vyvrací polopravdy a rozšířené předsudky. Jen upozorňuji, že autoři jsou zastánci kognitivně-behaviorální terapie, což nemusí někomu sednout. Další přístupy k terapii si můžete vyhledat sami.