Bdělá pozornost a děti

Děti jsou skvělý pomocník v cvičení a praktikování bdělé pozornosti všedního dne. Stačí, když si začnete uvědomovat, kdy s nimi jednáte z pozice stereotypně rodičovské a kdy je skutečně posloucháte, vnímáte a reagujete na to, co opravdu prožívají, dělají a cítí. Posuňte občas svoje vnímání do pozice bdělého pozorovatele, který se na situaci dívá s otevřenou myslí a pocitem pobaveného očekávání, co bude dál, kam tahle cesta povede. Čas strávený s dětmi vám dá skvělou příležitost být teď a tady a zároveň si uvědomit vlastní reakce a vzorce chování.

Děti mají daleko vetší schopnosti a dovednosti, než si myslíme. Projektujeme do nich vlastní představy o limitech a tím je postupně snižujeme na úroveň našich představ. Přitom stačí z pozice pozorovatele vnímat to, jak se děti staví k problémům a jak je dokážou řešit. Jejich řešení se vám nemusí líbit, ale dříve než je zastavíte, zamyslete se, co je důvodem vaší nelibosti. Je to skutečně samotné řešení, nebo jen jeho jinakost a odchylka od vaší představy? Co chcete víc? Naučit dítě jak řešit problémy a překonávat překážky nebo jen opakovat to, co děláte vy? Pozice pozorovatele vám umožní zamyslet se i nad tím, kde se vlastně vzalo vaše preferované řešení. Došli jste si k němu vlastním prožitkem a pochopením, nebo jen napodobujete něco, co se prostě v takové situaci dělá?

Děti, obzvláště ty malé, žijí naprosto přirozeně v přítomném okamžiku. Jinou možnost v podstatě ani nemají, protože jejich pojmové vnímání času je nedostatečné (o vlivu jazyka na vnímání času např. zde) pro plné rozlišení konceptu budoucnosti. Vzdálená budoucnost je pro ně obzvláště těžko uchopitelná a proto obvykle nefungují rodičovské domluvy jako “Teď nemůžeme jít ven v krátkém tričku, ale počkej do léta a budeš v něm běhat pořád.”

Omezené chápaní kauzality a její rozložení v čase zároveň dětem umožní prožívat přítomný okamžik beze strachu z budoucích následků a nepříjemností. Když se rozhodnou, že chtějí něco udělat nebo vyzkoušet, tak to prostě zkusí. Dospělí se ve stejné pozici často zaseknou na imaginárním scénáři možných následků a raději se pokusu nebo akci vyhnou. Není samozřejmě možné nechat děti zkoušet všechno, co je napadne. Než jim aktivitu zakážete nebo je začnete strašit možnými následky, zkuste se zamyslet nad tím, odkud pochází váš vlastní strach. Je to z reálné zkušenosti nebo je to společensky akceptovaný a tradicí předávaný stereotyp?

Děti si často neumějí správně hrát a dospělí je to musí naučit, opravit je, vylepšit jejich hru nebo je rovnou zastavit a říct jim, že takhle si hrát nesmějí, protože … Zastavte se a zkuste si uvědomit tu podivně pokřivenou nadřazenost, kterou projektujete do dospělých a zároveň předpokládanou neschopnost, kterou implicitně přisuzujete dětem. Hra je proces, ve kterém nemusí jít o výsledky. Extrémně důležitý je samotný proces hraní, který umožní dětem objevovat, řešit problémy, spolupracovat s ostatními a komunikovat. Stáhněte se do pozice pozorovatele a s otevřenou myslí sledujte, co děti dělají, jaké postupy a nástroje používají a jak řeší problémy. Často vás překvapí tím, jak přímočaře a s minimálními prostředky dokáží vyřešit problém.

Děti mají vrozenou sadu komunikačních vzorců a teprve interakcí s okolím si je postupně osvojí a upevní. Správné postupy si ověřují prostřednictvím zpětné vazby. Postupy které považuje za správné dítě, se mohou diametrálně lišit od těch, které považuje za správné dospělý. Dítě pak často jedná s nejlepším úmyslem a naše negativní reakce ho dokonale zmate a znejistí. Hlavně v případě, kdy po stejné akci následuje diametrálně odlišná reakce. Dítě nemusí vnímat změnu kontextu. Když například malé dítě zopakuje po někom slovo “prdel”. Nejdřív to dospělé pobaví a překvapí a nejspíš se budou smát. Dítě se zaraduje, že se naučilo něco nového a zábavného a bude to zkoušet použít v různých obměnách a situacích. Bohužel i v takových, kdy nám to nepřijde vtipné nebo nám to bude dokonce trapné. V takové situaci nám pozice vědomého pozorovatele umožní reagovat přiměřeně a s pochopením příčiny a důsledku.

U dítěte často chybí postranní úmysly a agendy, které do svého jednání vkládají dospělí ať už kvůli dosažení vnitřních cílů nebo například kvůli dodržení společenských konvencí. Jednání malých dětí bývá daleko více přímočaré a někdy působí až naivním dojmem. Jednoduchost jednání dítěte pak často u dospělých narazí na komplikovanou strukturu předem vykonstruovaných scénářů, které se do dané situace snažíme projektovat. Jednoduše řečeno, neposloucháme, co nám říká dítě, ale to, co se nám odehrává v hlavě. A pokud se tento vnitřní dialog diametrálně liší od vnějšího, bývá často výsledkem frustrace, podrážděnost a pocit nepochopení nebo neschopnosti na straně dítěte. Nezbývá, než vědomě prožívat co říkají obě strany. Znovu se posuňte do pozice soustředěného pozorovatele a když položíte otázku, nechte odpověď přijít bez toho, že si nejprve vytvoříte vlastní představu odpovědi. Když vznesete prosbu (nebo pokyn), nechte si vnitřně otevřenou i možnost, že dítě odmítne. Zaměřte svoji pozornost na vlastní reakce a zkuste si uvědomit, co je způsobuje, kde je jejich příčina a jestli jste to vy, kdo jedná, nebo jde o naučený postup.

Dítě je vám v komunikaci partnerem a pokud se tak nebudete chovat, nebude se tak chovat ani vaše dítě. Velmi rychle se totiž naučí, že v komunikaci s dospělým má pouze omezené možnosti a buď bude dělat co se od něj očekává, nebo vzdorovat, nebo hledat postranní cesty. Nezapomínejte, že dítě se nejčastěji učí nápodobou a vzpomeňte si, kolikrát jste si u dětí všimli, že do detailu kopírují některé markantní znaky vašeho vlastního projevu.

Nápodoba je pro dítě extrémně silným prostředkem učení a poznávání světa. Čím jsou mladší, tím silnější je jejich potřeba napodobování vzorců chování a komunikace osob, které jsou jim nejbližší. Je to zřejmě biologicky daný mechanismus, který zajišťuje bezpečnou možnost osvojit si potřebné znalosti, dovednosti a vzorce chování bez nutnosti pouštět se do nebezpečných experimentů. Vaše úloha vnímavého pozorovatele je tu naprosto jasná. Dítě je často vaší věrnou kopií a nastavuje zrcadlo vašemu vlastnímu chování. Takže až mu budete příště opakovat, že má slušně pozdravit a poděkovat, zamyslete se nad tím, jak vžité a používané jsou tyto základní principy uvnitř vaší rodiny. Pokud se dospělí mezi sebou nezdraví nebo si vzájemně neděkují, pak je nepravděpodobné, že tyto vzorce bude dítě používat. Stejné je to u stravovacích návyků. Rodina, která se jen zřídka kdy sejde u společného jídla, která jí v nepravidelné časy a nemá ustálenou a vyváženou skladbu potravin, nemůže od dětí očekávat, že budou jíst zdravě a kulturně.

Uvědomujte si v každém okamžiku, kdo z vás mluví — jste to vy nebo stereotyp, únava, stres. Buďte s dítětem v přítomném okamžiku a ne ve vykonstruované realitě své vlastní hlavy v potom a jindy a později. Vnímejte akce a činnosti dítěte z jeho pohledu a ne skrze svojí emoci — např. když rozlije polívku, je to úžasná objevitelská činnost, kdy se mu podařilo aspoň něco a naopak něco ještě neumí. Vy ale vidíte jen nepořádek a v hlavě už máte stres z desítek dalších věcí, které nestihnete, protože to budete muset uklidit. Takže místo pochvaly a podpory v dalších objevných činnostech prostě a jednoduše dítě sprdnete na 3 doby.

Pozice vnímavého pozorovatele nevyřeší všechny situace, které při výchově dětí potkáte, ale může vám pomoc uvědomit si motivy vašeho jednání i chování dítěte. Umožní vám učit se a růst spolu s vašimi dětmi a snad i vytvořit vztah vzájemné důvěry a respektu.