CHENGDU/DUJIANGYAN 66

9. 10. — 15. 10.

Pondělní zácpa. Je jasné, že včas na fakultě nebudeme.
Zběsilé čínské tempo výstavby…
Vlak/metro
S asi čtyřicetiminutovým zpožděním jsme konečně dorazili. Vyslechli jsme si pár vět, dostali papír a vrátili se do autobusů, abychom odjeli do Dujiangyanu. No dalo se to vyřídit cestou v autobuse a ušetřit aspoň hodinu času :/
Dujiangyna, ulice Yu Dai Qiao Jie. Učitelé nám řekli co a jak a hlavně kdy být večer u autobusu. A pak už jsme vyrazili zkoumat zadané území.
Naše území v Dujiangyanu
Ulice Yu Dai Qiao Jie žije obchodem.
Yu Dai Qiao Jie vede do centra města
Čajovny na severním obvodu našeho území u širokého vodního kanálu. Lidé tu pijí čaj a hrají mahjong, oblíbenou deskovou hru.
Restaurace a posezení tamtéž
Severní kanál
Majitel jedné z čajoven nám kreslí a vysvětluje Dujiangyanský irrigační systém.
Celé dopoledne poprchávalo. Kolem oběda už nám došly síly a zašli jsme se trochu usušit a najíst. A tohle je vypínač na kmeni stromu u naší restaurace.
Další všemožná jídla, která jsme v Číně ochutnali.
Vodní elektrárna na severním kanálu Slavu (Bělorus) úplně fascinovala a chtěl tam vytvořit veřejný prostor, odkud si budou lidi tu elektrárnu prohlížet. No…
Guanjing Rd 1st Section
Uprostřed našeho území jsme našli tyto uličky — domy označené červenými nápisy jsou určené k demolici. Majitelé dostanou směšné peníze, za které si těžko pořídí jiné bydlení. Spousta z nich jsou staří lidé. Čínský učitel nám ale při konzultaci tvrdil, že dostanou trojnásobek ceny jejich bydlení. Tak kde je pravda..? (Tomu učiteli jsem moc nevěřila).
Jaké to asi je, mít tohle na domě..?
Tohle jsou bývalé domy, zdemolovány asi před 15 lety. Místo si lidé z okolí postupně obsadili a pěstují si tam zeleninu.
Malý kanál protékající naším územím
Hlavní komerční ulice. Bylo ošklivé počasí, takže ulice nebyly tak rušné, jak je to tu obvyklé.
Guanjing Rd 1st Section, od silnice oddělená cyklo/motorkostezka/chodník.
Touha po zahrádce
Opět ten zmíněný malý kanál uprostřed území.

Po několika hodinách jsme ukončili prohlídku místa. Sice jsme neprošli všechno, ale chtěli jsme vidět i město a hlavně ten proslulý irrigační systém a chrámy.

Dujiangyan, irrigační (zavlažovací) systém a chrámy:

Dujiangyan se považuje za jedno z nejdůležitějších center taoismu, má nejstarší existující zavlažovací projekt na světě a je rozsáhlým místem výskytu pandy velké. Také je dobře známé pro své chutné pochoutky a pomalé tempo života.

Zavlažovací infrastruktura byla založena guvernérem Li Bingem státu Qin roku 256 před n. l. Leží na řece Min v provincii Sichuan. Jedná se o jediný existující starobylý projekt na světě založený na energii vody představující odklon bez přehrady. Je považován za „předchůdce“ světové moderní vodní elektrárny. Také funguje jako prostředek k předcházení povodním a usnadnění běžné přepravy. Dnes se ještě používá pro zavlažování oblasti více než 5 300 kilometrů čtverečních.

Dujiangyan je také jedno ze známějších turistických míst Číny se spoustou historických památek; např. chrámy, mosty, parky atd.

(Zdroj: asianstyle.cz)

Původně jsme dojeli sem, na obří prázdnou plochu s malou zavřenou budkou. Myslela jsem si, že jsme špatně. A ten člověk nám nepomohl.
Pak jsme ale zkusili tuhle nenápadnou cestu — a ona tam vedla :)
Prohlídkový areál irrigačního systému jsme prošli ze severu na jih, tedy po proudu řeky. Bohužel jsme měli strašně málo času. Ale bylo to moc zajímavý:)
Do toho paláce/vyhlídky nahoře jsme se později vyběhli podívat.
Pohled z ostrova severním směrem k té obří přehradě, která tam někde musí být (ale neviděli jsme ji).
Pohled z ostrova na svah s chrámy a vyhlídkami
Úchvatný výhled! Tam dole v té oblé části jsme stáli předtím. A ty hory…
Střecha, Pagoda naproti, kanál a Dujiangyan
Další z vyhlídek
Živá příroda se prolíná s chrámovými stavbami.
Kde se prales mění v město. Staré, drobné, vmáčknuté pod horou, kde se narodil Tao.
Ulička West St (myslím) je opravdu rušná. Najdete tu zboží všeho druhu a jídla všech chutí.
Spousta Číňanů jezdí na motorkách v takovémhle stanu nebo alespoň v “inverzním kabátu”. Ta věc jen vypadá jako kabát — mají to navlečené na rukách a chrání jim to lýtka. Fotku ale nemůžu najít… Musí být zocelení, prší jim tam často a jezdit v tom každý den do práce :/
South St. To všechno je údajně nově postavené. Ale snad ne, třeba aspoň tady ne :D Nevím. Ti naši Číňani nám o tom nic neříkali.
Most přes řeku Puyanghe
Xing Fu Road
Xing Fu Road
Brána oddělující historické město od našeho území (téměř). Tak ta je prý určitě nová, takže podvod na turisty :D
Cestou na autobus jsme ještě nakoukli do jednoho dvora. Kolem stojí budovy rovněž označené červenými “demoličními” značkami. Tento pán se k nám přitočil a promluvil na nás pár slov anglicky — zázrak. Sice to nebylo na celou větu, ale holky to s ním pak probraly čínsky. Stěžoval si, že se musí vystěhovat a že dostane jen málo peněz. Ale my jsme se mu líbili :)
Tohle je místní telefon!
Cesta zpátky do hotelu v Chengdu a moji utahaní spolužáci :)
Večer jsme s holkama vyrazily na večeři — bez Číňanů. Bylo to těžké. Pár restaurací jsme zkusily a vzdaly, protože tam fakt neuměli ani slovo a neměli (dostatečně) obrázkové menu. Nakonec jsme zůstali tady, kde pro nás chtěli udělat všechno. Sešel se tam postupně snad všechen personál a zuřivě překládali a snažili se se s námi domluvit. Tři číšníci si s Tamarou něco přes dva telefony překládají. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme si ukazováním něco objednaly.
Pálilo to dost, hodně nebo příliš hodně. Nejvíc taková bílá ryba, která vypadala fakt nevinně :D
Úterý — první ze tří dnů workshopu. Tedy dny, které byly čím dál delší, celé strávené ve škole a opravdu o nervy. Složité vysvětlování našim Číňanům a nikam-nevedoucí diskuze se Slavou, který je úplně jinde než my s Parvaty. (Je prostě úplně mimo.) Jinak řečeno, neměli jsme zrovna perspektivní tým :D
Jdeme na oběd. Parvaty parkuje deštník.
Čínská menza. Celý oběd stojí okolo 10 yuanů.
Ubrousky mi byly dost nápomocné během každého jídla. Protože to jídlo pálilo a teklo mi z nosu, musela jsem smrkat. JENŽE to se v Číně považuje za neslušné :D Na rozdíl od plivání na ulici, hlasitého popotahování atd.
Po obědě jsme si dali oblíbený Milk Tea (čaj s mlékem). Doporučené množství cukru je 75%. Já si poprvé dala 25% a bylo to hodně sladké, podruhé už 0, pořád sladké. Cukrem se tu nešetří.

Cestou z menzy do školy jsme si koupili i ovoce — docela levné a dobré. Tak obří kuličky hroznového vína jsem ještě neviděla! Večer jsme skončili někdy okolo 8. S Parvaty jsem vyrazila do hotelu. Autobus jsme neviděly, tak jsme zkusily tohle vozítko-taxi.

Bylo to dobrodružné, i když zkušenost s divnými vozítky mám už z Filipín. Tady dobrodružství začalo hlavně ve chvíli, kdy se náš řidič ztratil a začal se na nás zlobit (asi), čínsky samozřejmě. Nám nerozuměl ani slovo, naše adresa hotelu v čínštině mu nepomohla a mapa na našich telefonech jakbysmet.
Nakonec jsme to všichni společně zvládli, byla jsem ráda. Příjemné to nebylo :/
Druhý den ve škole — už je potřeba začít něco tvořit, ale nám to moc nešlo. Mej Jen (vpravo) nám nerozuměla vůbec nic, ale přesto se usmívala, chtěla pomoct a nechávala si vždycky překládat od Wenhaa a Shen Shen. Otázka je, co jí oni byli schopní přeložit z toho, co oni rozuměli. To mohlo být ta 70% u Wenhaa a 40% u Shen Shen.
Jedna z ostatních skupinek. Vlevo Danča (Slovensko, letošní erasmačka z FA ČVUT)
Další obědová pauza. Tohle všechno je v univerzitním kampusu…
I tohle.
Zpět do práce. Papíru hodně, výsledků pomálu.
Večeře — čas fakt letěl. Tihle dva měli taky 100% sehrané pohyby — ona za mikrosekundu poskládala omeletu a téměř hodila někam za sebe, kde už čekal připravený sáček. Těžce vydělaný chleba…
Tenhle sešit jsem objevila v místní sámošce. Přední i zadní desky odkazují na jakýsi středozemní Stockholm :D
Poslední den, jde do tuhého.
Nejčastější profese v Číně musí být uklízeč ulic. Je jedno, jak zdemolovaná ta silnice je, musí být vždy perfektně zametená!
Pracují tu běžně i ženy nad 70 let. A pracují znamená skládají cihly…

Čtvrtek — poslední den, poslední hodiny:

Nakonec to bylo tak, že to za mé asistence vedla Parvaty. Rozdělily jsme si práci, dávaly úkoly Číňanům a menší věci Slavovi, aby si nevšimnul, že ty jeho divnosti v našem projektu vůbec nejsou. Zahrály jsme důležitost perspektiv (i když ony opravdu důležité jsou), v kterou Slava uvěřil a celý den se s nimi patlal. Přitom ale dál rozdával rozumy, zdržoval nám ty Číňany od práce atd. Takže to své kreslení pak v noci nestihl.

Noc před odevzdávkou. Jsou asi 3:30 a ve 4 zavírala domluvená tiskárna, kam jsme potřebovali dojít tisknout. Slava svou část práce vůbec nestíhal, ale kecy celý den měl.
Těsně po čtvrté v tiskárně. Tiskárna je garáž, ošklivá a v rohu dost smradlavá — ohlédla jsem se, zahlédla ruličku od toaletního papíru a bylo mi jasno. Ten tiskař tam neměl ani dveře, které by v rámci garáže vydělili záchod toho z hlavního prostoru, kde jsme se pohybovali i my. Achjo. Fuj.
Sotva to vylezlo, už jsme viděli první chyby. Ale hlavně už jsme chtěli do postele — tak na slabé 2 hodiny, bohužel.
Páteční celodenní prezentace. Každá skupina prezentovala asi 10 minut a mluvili vždy jen dva — jen od nás a jeden Číňan. Chudáci Číňani, to některým dalo taky hodně zabrat :/
Při poradě poroty (učitelé workshop pojali jako soutěž) jsme se ještě trochu projeli po kampusu. Tohle jsou koleje.
Tady je les ping-pongových stolů. To je hodně čínské.
Pak jsme se společně vyfotili a šli si vyslechnout vyhlášení trojice nejlepších projektů.
První cenu získala skupinka, ve které byla Tamara a čínská studentka, která se o nás starala první den.
Po vyhlášení a poděkování “každý každému” učitelé vybalili pivo, nealko, spoustu pohoštění a začala malá oslava.
Večer jsme vyrazily ještě jednou do centra Chengdu. Procházely jsme ty dvě uličky — Kuan Alley and Zhai Alley— Úzkou a Širokou. Tentokrát byly skoro prázdné, tiché a klidné.
Kuan Alley and Zhai Alley, plán
Tahle fotka mě bude trápit, měla bych jí smazat. Já jsem si chtěla na památku v Číně koupit malý čajový set nebo jen dva šálky. Ale v nějakém místním zapadlém obchodě, ne v turistických “rájích”. Takže jsem v tomto “turistickém” obchodě zaváhala a bohužel už ten poslední den ten zapadlý obchod nestihla :(
Kuan Alley and Zhai Alley — prázdné a klidné
Poblíž uliček jsme našly otevřenou restauraci, kde jsme našly přehledné menu a dokázaly si objednat. Mladá servírka sice anglicky neuměla, ale někomu zavolala a ten nám tu komunikaci překládal :D Většina z nás měla VELMI klouzavé dlouhé nudle v pálivé vodě.
Bylo to docela dobré a ne nesnesitelně pálivé, jenže! Jenže jak to klouzalo (a nejenom mně), ty nudle padaly a pleskaly o tu vodu a ta voda tam stříkala všude. A dopadala na naše oblečení. Jsem ráda, že to šlo vyprat :D

Sobota, náš poslední den v Číně, byla jediným volným dnem během pobytu. Ale bylo nám důrazně doporučeno vrátit se na řešené území v Dujiangyanu a dále ho zkoumat. No, já vím o dvou klucích, co tam ještě zašli. Ne že bychom tam my ostatní nechtěli, ale zkuste si být týden v Číně, strávit většinu času ve škole a vlastně nic z té celé Číny nevidět? 0:)

Rychlovlak Chengdu — Dujiangyan byl jedním z důvodů, proč nám dujiangyanské území učitelé zadali. Očekává se, že V Dujinagyanu přibude mnoho obyvatel, kteří budou dojíždět do Chengdu do práce. Tak by to možná bylo v Evropě, jenže Číňani nejsou zvyklí dojíždět za prací do jiného města, jak jsme se během workshopu dověděli. Takže rychlovlak ztratil při navrhování na významu.

Stanice rychlovlaku v Chengdu. Rychlovlaku… já vlastně ani nevím, jak rychle jezdí :D

Nicméně do Dujiangyanu jsem se jím rádi svezli. Samotná cesta trvala asi 20 minut, předcházelo jí ale asi hodinové čekání na lístky, překládání pasů, čekání ve frontách na kontrolu zavazadel a očichávání našich láhví s vodou atd. Pracovníkům za přepážkou naše jména asi dost zamotala hlavu. Potřebovali z pasů opsat jméno na jízdenku, ale moc jim to nešlo. Každý tam měl jiné jméno: někdo křestní, někdo příjmení, Švédi často dokonce jméno prostřední. Tamara (Ruska) se nemohla poznat vůbec, protože to jméno bylo v azbuce a oni ho přepsali úplně špatně. Nicméně naštěstí nás s těmi lístky dál pustili…

Po hodině konečně nástupiště :)
Na dujiangyanském nádraží čekáme na zbytek z nás, kteří jeli příštím spojem. Tyhle dámy ve fialovém a muži v tmavých uniformách pracují — jeicih úkolem je rukou ukazovat směr, který se mají cestující vydat, aby došli do těch otevřených dveří vlevo. Když vlna lidí přejde, zaměstnanci počkají na další příjezd dalšího a celé se to opakuje.

Naše výprava se skládala z asi 6 Číňanů a 12 SUDes, tj. nás. Na nádraží jsme se rozdělili podle přání “co kdo chce navštívit”. Číňani se o nás celý den perfektně starali, zajišťovali taxi, objednávali jídlo a rozdělovali se obětavě vždycky tak, abychom nikdy nebyli sami. A to často bez angličtiny, jen s úsměvem na rtech a neskonalou snahou pomoct. Moc pěkný :)

Všichni jsme jeli ráno do pandí zoo. Já jsem tam nechtěla, ale být sama v Číně taky ne. A musím uznat, že se mi nakonec opravdu líbily. Ale bohužel mi tenhle čas pak odpoledne chyběl na nákup toho čajového setu :(
Park byl skoro prázdný. Jdeme mírně do kopce k pandám.
A to už je první panda. Měli venkovní výběhy i vnitřní prostory. Taková mini zoo. Celkem jsme tam viděli cca 8 pand.
Pandy byly úplně jako lidi — pohyby, způsob jídla, pohledy. Tahle vypadala, jako by se cpala chipsy u televize.
Když nás tahle panda zahlédla, vylezla na dřevěné pódium proti nám, pak na strom, z něho na vedlejší strom. Tam si utrhla asi 1,5 listu a neobratně se svezla dolů. Jakoby to pro nás hrála.

Ptala jsem se Číňanů, všichni z nich pandy viděli poprvé v životě až s námi. To je asi to, že když máte něco u nosu, není to pro vás tak atraktivní.

V parku se to byl jeden zákaz za druhým…
Suvenýry před zoo byly vážně strašné. Dost z nás si tam ale plyšáky apod. koupilo.
Tady tradiční čínská elegance a vkus dostaly za uši.
Číňani nám zavolali taxi a odvezli nás na další místo — tentokrát už do centra Dujiangyanu.
South Bridge, most přes řeku Puyanghe. Kousek od toho stromu vlevo jsem později seděla a napsala pohledy. A teď se už pár dní bojím, že to byla marná snaha. V Číně pohledy skoro nejsou, studenti (ani jeden profesor) je nikdy neposlali. Dalo mi dost práce pohledy a známky sehnat, správně napsat adresu a zajistit odeslání. Ale třeba to jen poslali lodí a nakonec všechny dorazí! Tak uvídíme :)
South Bridge, pohled z mostu na sever.
Stánky s jídlem všeho druhu… včetně rypáčků!
A sem jsme šli na oběd, to byl zážitek! :)
Uprostřed stolu byl další, skleněný otočný stůl. Musím se v těch hůlkách ještě zlepšit!
Po jídle někdo vytáhl švédské peníze (teď mě napadá, že jsem to možná byla já:D). Ty se Číňanům hrozně líbily. Nakonec jsme jim rozdali všechny mince, co jsme měli — eura, švédské a dánské koruny, centy. Všechno chtěli a vypadali, že by se o ně skoro poprali.
Když slovník nestačí. Viktor Číňanům předvádí Bergmana, švédského režiséra Ingmara Bergmana.
Tamařina Číňanka, z mincí úplně nadšená, nám řekla, že je to pro ní moc cenná vzpomínka na nás.Všechny jsme je pozvali do Evropy. Je ale otázka, jestli se aspoň některým podaří někdy vyrazit do světa…
Doprovodila jsem skupinu ke vstupu do areálu a vyrazila pro pohledy a čajový set. V areálu už jsem totiž jednou byla a měla jsem ty svoje plány. Nakonec se mi podařily jen ty pohledy a to se ještě uvidí, jestli dorazí! Byla jsem ale pořádně domluvená kdy a kde na ně budu čekat, abych v Dujiagyanu nezůstala ztracená :)
Chrámy v lese nad Dujiangyanem
Koupíte si tuto červenou stužku, napíšete své přání a pověsíte sem.
V chrámech dominují bohatě malované sochy jednotlivých bohů a duchů.
Prales/les a chrámové stavby.
Výhled na Dujiangyan. Tady už jsem byla sama.
Socha nějakého (zlého nebo hodného) ducha?
Momentka — brigádníci o pauze.
Drobný kanál v historické čtvrti (nebo čtvrti nové, která staře jen vypadá) Protéká tudy kanál…
… s kameny, které jemně čeří vodu. Hezké :)
South Bridge, ještě jednou.
Vy mé milé pohledy, kde je vám konec?:(
Poslední chvilky v Dujiangyanu jsme využili k ochutnání a nakoupení čaje. Taková správná příprava čaje nemá s tou naší nic společného :D
Poslední večer jsme ještě zkusily s Tamarou zaskočit do centra, ale čajový set jsme nesehnaly. Tak se do Číny holt budu muset vrátit :)
Živá ulice poblíž našeho univerzitního kampusu (ten s hotelem). Je okolo 23 hodiny, kupujeme si ovoce a drobnou svačinu na letiště.
Loučení s Čínou
Tak trochu měsíční, smogová šedavo-hnědá krajina mrakodrapů.
Cestou do Stockholmu jsme se přiblížili Gävle ;)
A konečně doma. Čekal tu na mě pohled a volební lístek . Po dvou dobrodružných víkendech v Číně tak mám už naplánované další vzrůšo — tentokrát v Kodani na ambasádě! :)