Proč financování startupů nedává ekonomicky smysl?

Když jsme kdysi, před 12+ lety (uff, to letí) začínali podnikat, mám dojem, že to celé prostředí fungovalo trochu jinak, mnohem jednodušeji, než dnes. 
Na samotný start činnosti se buď vydělalo něčím jiným, nebo půjčilo za tvrdých podmínek od banky (buďto osobní půjčky, nová firma prostě financování nedostala, nebo později s ručením majetkem či směnkou avalovanou společníky).

Vstup investora do společnosti probíhal zpravidla tam, kde už nějaká činnost fungovala a vydělávala, jen byl účel rozšiřovat, a získat zásadně levnější kapitál, než od bank (hodí se připomenout, že “před krizí”, okolo roku 2007–8, byl úrok 8–9% p.a. u fireního úvěru od banky celkem dobrej deal a výjimkou nebylo financování startu podnikání ze spotřebitelských úvěrů s 20+% p.a. sazbou). Klíčová otázka investorů směřovala především k výnosu podnikání teď a v minulých letech — a tedy návratnosti jejich investice.

Dnešní startupová scéna je pro mě ale něco zcela nepochopitelného — a to i přesto, že jsem schopen v podstatě pochopit investici do něčeho se šancí, že to vydělá v budoucnu — např. investice do projektu/produktu s potenciálem prodeje, ale nutnými náklady na jeho vývoj, které není ta parta kluků, co to dělá po večerech, schopná ufinancovat sama. Logika je tady ale jasná: dostaneme prachy od investora, vyvineme produkt, ten se začne prodávat a vyděláme — my i investor.

Jako jeden z nejúspěšnějších českých startupů se hodnotí Socialbakers Honzy Řežába. Firma nikdy nebyla v zisku a na konci roku 2015 kumulovaná ztráta překročila 543 milionů Kč, společnost měla 300 zaměstnanců. (zdroj: Wikipedia). V roce 2014 vložili investoři do firmy s již tehdy ohromnou ztrátou 26 milionů dolarů (zdroj: HN) — tedy peníze, které firmě stačí na provoz maximálně na jednotky let. Nejsem profesionální investor a vím, že v těchto věcech často onen selský rozum selhává, ale ekonomický smysl investice do firmy, která za 6 let nikdy nejen nevydělala ani korunu, ale ani se nedostala na nulu, mi jednoduše uchází. Jestli je předzvěstí dalšího vývoje nedávná rezignace člena představenstva, se nechám překvapit.

Nejiná je otázka v nadpise prezentovaného ZOOT.cz, který to má ale (dle mého) nahnuté patrně podstatně více. Firma sice v roce 2016 dosáhla obratu 706 milionů Kč, ale při zisku pouhých 2,9 milionu Kč.
Za takové situace v roce 2016 vydala dluhopisy v hodnotě 80 milionů Kč (to nazývají neveřejnými dluhopisy, prospekt se mi nepodařilo dohledat, tedy splatnost neznám), přičemž letos vydává dluhopisy v hodnotě dalších 150 milionů Kč (ISIN CZ0003514846), jejichž splatnost má být na podzim 2020.

Vzhledem k potřebě dalších prostředků lze pokládat za přinejmenším pravděpodobné, že oněch 80 milionů Kč stihla firma už minimálně z větší části propálit — jinak nedává příliš smysl půjčovat si další peníze za nijak oslňující úrok.

Pokud bychom v případě první emise předpokládali splatnost (pro jednoduchost) rovněž v roce 2020 při stejném úroku 6,5%, bavíme se o situaci, kdy by firma měla (za předpokladu, že by ty dluhopisy za dalších 150 milionů Kč skutečně prodala) vydělat za cca 40 měsíců částku 230 milionů Kč na jistinu a téměř 15 milionů Kč ročně (aktuálně, za poslední cca rok 5,2 milionů Kč jako 6,5% z 80 milionů Kč), v úhrnu tedy přibližně částku 285 milionů Kč. To za situace, kdy poslední známý zisk dosahuje 2,9 milionu Kč za rok. Vypadá to, že tady něco nesedí…?

Dalším vývojem se nechám řád překvapit, k byznysu ve kterém jede ZOOT.cz nejsem z osobních zkušeností příliš nakloněn (vysoká režie, velké vratky), takže možná nejsem schopen dostatečně vyhodnotit obrovský potenciál, kterým je již při minulé emisi ocenili investoři.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.