Jak se přicházelo o panictví před dvaadvaceti lety

Dominik Melichar

Každý rok dává Knižní klub šanci opájet se nehynoucí spisovatelskou slávou a sto tisíci korun každému aspoň trochu talentovanému, kdo dosud psal jen do šuplíku. Loni už to bylo po jedenadvacáté. Rozumí se tedy, že mezi literární smetánkou teď chodí dvacet jedna literátů, kteří nakopnuti úspěchem v Literární ceně Knižního klubu píší další obdivuhodné svazky.

Ale ruku na srdce — je tomu skutečně tak? Pohled na seznam vítězů připomíná spíše pole vyhaslých rychlokvašených hvězd. Do širšího povědomí se snad dostala jen, bohužel už pět let na pravdě boží, Hana Andronikova, posléze i vítězka Magnesie Litery pro objev roku, a fousatý David Jan Novotný, který na Magnesii aspiroval rovněž. Jinak ticho po pěšině. Devatenáct neznámých nebo téměř zapomenutých jmen. A jedno jméno nové, další „snad“, další naděje — Patrik Girgle a jeho existenciálně pubertální novela Vertigo o mladých neukotvených středoškolácích na malém městě zkraje devadesátých let. Našel Literární klub nového Topola?

Píše se rok 1994 (v duchu tématu nového Lógru — je to už dvacet dva let) a v nejmenovaném maloměstě je gymnázium, kam chodí sedmnáctiletý hlavní hrdina novely Dušan, jeho druh v pytlačení a chlastání Kašpar, Pardál, po existenciální éře se Sartrem a Camusem momentálně meditující před mandalou a čtoucí Siddhárthu, nebo Havran každý víkend pořádající večírek, kde se mládež zpíjí, aby zapomněla na týden ve škole a neutuchající nudu ve městě. Mládež, která stejně jako jejich o generaci starší předchůdci z jiných příběhů poslouchá rockovou muziku, snaží se přijít o panictví/panenství, má konflikty s rodiči a celý svět jí přijde mizernější než večer strávený posloucháním Karla Gotta. Jenže oproti androšům od Pelce nebo Šabacha jsou devadesátkoví mladiství od Girgleho natolik zdeptaní, že jsou dokonce schopni uvažovat o tom, že své rodiče vlastně ctí, a poslouchat i Pink Floydy. Ale po sexu a snad i lásce toužily děti jak v sedmdesátých, tak v devadesátých letech úplně stejně.

Aspoň tak to dělá Dušan, jehož osud očima vypravěče sledujeme. Dušan — opilý kormidelník děravé kocábky na tsunami citů. Jedna dívka ho miluje, on ji nechce. On sám miluje jinou, ta zas nechce jeho. Pak se zamiluje do jiné, oba se chtějí, ale ona je starší a na dvacet let roztomile osudová, takže z toho taky nic není. Pokud jde o fyziognomie, kterými nechává autor své ženské postavy svádět ty mužské, je jasné, na čem ujíždí. Každá dívka má prsa velká tak, že kdyby si knihu býval mohl přečíst Kája Saudek, roztrhal by své kresby a koupil větší papír. První popisy samozřejmě mužské představivosti lahodí, ale když se u každé další dívky posté objeví popis typu: „promlouvá vzdouvajícími se ňadry“, „nalitá kulatá ňadra“, „tíha nalitých prsou“, „mateřská prsa“, „pevná, středně velká ňadra“, „antracitové šaty zvýrazňující boky a velká prsa“, „mlíkem nalitá prsa“, začíná to být otravná obsese strhávající zbytečně pozornost na tu rovinu novely, která chce být pubertální, odvážná, vulgární, mladistvá (autorovi táhne na čtyřicet). Přitom jinak celkem strohý a nekompromisní styl vyjadřování, dialogů i popisů je jednou z velkých deviz autorovy prvotiny. Často se u románů hodnotí první věta, která dokáže prý předznamenat celkový dojem. Odvážně si troufám říct, že by se Patrik Girgle se svými prvními dvěma řádky: „Iris. / Mrcha. Děvka.“ mezi velikány dostat mohl.

Tou druhou výraznou rovinou je neobvyklé prokládání příběhu exkurzy do budoucnosti, kde se čtenáři nabízí další osudy postav mimo rámec hlavního děje. Někdy jde jen o dílčí události, jako o oslavu Kašparových třicátých narozenin nebo Dušanův večer na koleji vysoké školy. Jindy telegraficky vyložený celý další život až po smrt. Tyhle „vzpomínky na budoucnost“ dodávají chlapecké červené knihovně až trochu tísnivý, tíživý, sentimentální ráz konečnosti mládí, které všechno prožívá fatálně a přitom jsou to vlastně časy, do nichž by se každý dospělý občas nejraději vrátil. Komplexní pohled do divokých devadesátých let očima nadržených a flámujících pubescentů sice nenastal a Jáchym Topol se svou Sestrou stále kraluje všem podobným pokusům, nicméně je to právě tenhle kontrapunkt sedmnáctiletých lásek a „života po životě“, který dělá z novely Vertigo čtivou knihu, jež přinejmenším ve výstavbě dialogů a postupném gradování syžetu dává jistou šanci, že by se mohl Patrik Girgle z neutěšené řady Literární ceny Knižního klubu dostat i dál.

Vyšlo v Lógru 22. Máte? Kupujte.

hodnocení Lógru: 80 %

Patrik Girgle: Vertigo

Knižní klub 2016, 144 stran

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.