Soumrak detektivů

Jonáš Chmátal, CSPK

Populární kultura vychází ze společnosti. Na jednu stranu skrze ni přejímáme určité vzory, návody či vzorce k jednání (napodobování postav), dále to, jak zobrazuje určitá témata, ovlivňuje naše vnímání a hodnocení těchto témat. Na druhou stranu má populární kultura omezenou možnost přijít skutečně s něčím průlomovým, většinou jen sleduje aktuální trend a snaží se jej reprodukovat a využít. Aby byla populární, musí být masová, a aby byla masová, musí být srozumitelná a akceptovatelná pro široké spektrum publika.

Když se proto podíváme na určité popkulturní hrdiny, můžeme se z jejich jednání a postojů pokusit vyčíst určitou výpověď o společnosti. Jak si všiml Jakub Machek z Centra pro studium populární kultury, může být užitečné populární a dříve lidové hrdiny rozlišovat podle toho, jak se stavějí k stávajícímu sociálnímu řádu. Jedni jsou ti, co konají v jeho prospěch. Jsou jeho obránci, budovateli a legitimizátory a chrání jej před jeho narušiteli, přestože mohou být k některým aspektům takového řádu či uspořádání i kritičtí. Druhou skupinou jsou právě ti, kteří tento řád nějakým způsobem narušují či delegitimizují.

Na většinu lidových hrdinů z dob tradiční společnosti, tedy před započetím projektu modernizace zhruba v 18. století, nahlížíme většinou jako na ty z druhé kategorie. Příkladem může být archetyp „ušlechtilý zbojník“, jehož nejznámějším příkladem je patrně Robin Hood. Tito ušlechtilí zbojníci žijí a jednají často mimo zákon, nicméně svými činy usilují o různé formy sociální spravedlnosti podle hesla „bohatým brát a chudým dávat“. Vystupují tak jednoznačně proti zlé vrchnosti, tedy těm, kteří zastupují daný sociální řád. Ty viní či usvědčují ze zneužívání moci a zpronevěření se jejich úřadu a údělu, za což jim obvykle vyměřují přísný trest.

S nástupem moderního státu, růstu jeho moci, byrokratizace správy a také růstu efektivity vymáhání práva můžeme sledovat, jak tento „ušlechtilý zbojník“ z kultury mizí a nahrazuje jej jiný hrdina. Ten naopak silně věří v daný řád a své činy směřuje k jeho ochraně, stabilizaci a případné reprodukci. Ideálním typem takového hrdiny jsou různí detektivové a policejní komisaři. Ti za pomoci svých pěstí, revolverů, intelektu anebo moderní vědy a techniky stíhají všemožné zločince a kriminální živly, tedy narušitele řádu a klidného spánku občanů.

Jak prosté, milý Watsone…

Sherlock — až hrdinové selžou, nezbude než se jimi stát

Spolu s tím, jak nabývá na významu televize, se pole působnosti těchto hrdinů přesouvá i do televizních seriálů. K nejčastěji zastoupeným patří právě různě zpracované kriminálky či detektivní seriály. Jejich atraktivita a množství souvisí určitě s tím, že prostředí konfrontace zločinu a práva zkrátka nabízí nepřeberné množství zápletek a motivů, poskytuje srozumitelné zázemí pro akci a prostor pro napětí. Nemělo by se ale zapomínat na jejich indoktrinační potenciál, respektive demonstraci a utvrzení aktuálně dominantních hodnotových rámců a jejich podíl na potvrzování a obraně aktuálně platného řádu. Zejména fakt, že zločinec je vždy dopaden a potrestán, spravedlnosti je učiněno za dost a společnost je ochráněna.

Profesionálové chrání zemi a královnu od roku 1977.

A nejde jen o otřepaného majora Zemana, na němž nezůstala niť suchá. Své místo zde naleznou třeba i oblíbení a sympatičtí Profesionálové, hájící hodnoty tehdejší konzervativní thatcherovské Británie, a potažmo drtivá většina detektivních či kriminálních seriálů. Můžeme je nazvat tradiční detektivkou. Vedle tradičních detektivních hrdinů najdeme menší skupinu těch, kteří sice také chytají zločince a chrání nevinné, často ale sami mají temnou minulost, balancují na hraně zákona či jej překračují. Ve výsledku ale platný řád programově nepopírají. Sem by spadali různí soukromí detektivové, často se vyskytující například v noir detektivkách.

Když zlí hoši vyhrávají

A jak to vypadá s detektivními hrdiny nejmodernějšími, tedy hrdiny naší doby? Máme zde fešácké kriminálky, které využívají možností moderní vědy a techniky (někdy i za hranu skutečně možného), nebo popkulturně zábavného Castla (Castle na zabití). Všechny ale v podstatě splňují výše nastíněné rámce. Zločinec je dopaden, případ objasněn, řád je obhájen. Kromě nich se ale objevují další, o mnoho negativnější či rozporuplnější varianty. Sherlock (BBC) je sice dobře promyšlený seriál, nicméně jeho hlavní představitel, přestože jej máme rádi, je, podle vlastních slov, „vysoce funkční sociopat“, který neřeší případy proto, aby chránil lidstvo či někomu pomáhal. Jeho hlavní motivací je uspokojení vlastního ega a dostatečný intelektuální stimul. Zločin je pro něj výzva a zábava. To, že u toho mimochodem chytá darebáky, je vlastě vedlejší efekt.

True Detective –hrdinové, kteří prohrávají, nicméně svůj boj nevzdávají.

Vyšetřovatelé v True Detective (Temný případ) se opravdu snaží. Chtějí šlapat zloduchům na paty, nicméně většinu času se probírají nepřehlednými sítěmi zločinu, aby nakonec prohráli. Jejich kriminální protivníci, ti skuteční, co stojí v pozadí, ne jen jejich figurky, nejsou dopadeni. Přestože je detektivové odhalí, díky moci, penězům a vazbám se jim trest či obvinění vyhne. To stejné platí i u Stranger Things, trochu nostalgického seriálu, v němž jsou hlavními hrdiny děti, které se potýkají s ohrožením ze zásvětí. A přestože je monstrum poraženo, ti, kdo jej přivedli na svět, způsobili mnoho utrpení a dopustili se řady zločinů, nakonec nenesou následky svých činů, nejsou postaveni před spravedlivý soud. Kultovní Black Mirror (Černé zrcadlo) je přímou a často nevybíravou kritikou vybraných aspektů současné společnosti. Aktuálně hodně diskutovaný Westworld problematizuje naši antropocentricky vymezenou etiku skrze barbarskou krutost, se kterou se návštěvníci parku Westworld chovají k tamějším androidům, sloužícím k jejich obveselení. Česká Pustina využívá chmurnou estetiku a staví na trýznivé zkušenosti každodennosti českého pohraničí…

Philip Zimbardo je profesor psychologie na Stanfordské univerzitě. Vešel ve známost jako autor slavného Stanfordského „vězeňského“ experimentu z roku 1971 nebo knihy Luciferův efekt— Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí (2007, česky 2014), ve které přináší nepříjemná zjištění, že každý člověk má tendence a potenciál k takovému konání. Nyní se ale zaměřuje na zcela opačné jevy: na výzkum heroismu a hrdinského chování. Vede také výukové programy, které mají za úkol výchovu každodenních hrdinů.

Výše zmíněné seriály jsou obecně považovány za velmi kvalitní, nicméně hrdinové a s nimi i jejich souputník, divák, čelí značné nejistotě a deziluzi. Zjišťují či prezentují, že svět je složitý a často nespravedlivý, a přestože se všichni opravdu snaží, ne vždy je možné dojít šťastného konce. Víra v systém a řád se otřásá v základech. Tím, že jsou hrdinové nedokonalí, nejistí a někdy také prohrávají, se hodně přibližují divákovi samotnému, jsou více obyčejnými lidmi. Jejich schopnost zjednat spravedlnost je limitovaná. Toto přiblížení je ale důležité, stejně jako poselství, které nám tito hrdinové předávají. Oni se totiž vesměs, i své deziluzi navzdory, stále snaží být dobrými, věří v lepší svět a svým konáním jej chtějí přiblížit, přestože pociťují, jak je to těžké… To je velmi důležitá hodnota v současném, nejistém a (post)moderním světě. Přibližují-li se hrdinové obyčejným lidem, tedy nám, neměli bychom se i my přibližovat jim? Být každodenním hrdinou, jak chce profesor Zimbardo? Zlo a nespravedlnost je tu s námi a je v nás, musíme se s tím poprat my sami, nikdo to za nás neudělá. My sami jsme spolutvůrci řádu, my jej udržujeme, nebo naopak zpochybňujeme či přetváříme svým každodenním životem.

Druhá možnost je rezignovat, jako rezignoval Walter White v Breaking Bad (Perníkový táta) či Lester Nygaard ve Fargo. Nebo můžeme sledovat machiaveliánské machinace Franka Underwooda v House of Cards (Domek z karet) a Pabla Escobara v Narcos. Všechno jsou to také skvělé seriály, akorát že hrdiny jsou vlastně ti, co deziluzi a složitosti světa podlehli či ji programově využili.

Stopy vedou k divákovi

Seriálová kultura je na vzestupu. Již delší dobu se mluví o fenoménu quality TV, kam by se určitě většina, ne-li všechny zmíněné seriály daly zařadit. Nicméně obraz společnosti, který nám nabízejí, je značně odlišný od starších, výše zmiňovaných diskursů. Ubylo jednoduchých vyprávění, černobílých světů a hrdinů bez bázně a hany, kteří vždy dojdou ke šťastnému konci. Stávající řád je v seriálové produkci pod tvrdou palbou různých kritik, hrdinové jsou často bezradní a také prohrávají.

Popkultura se, alespoň v rámci diskutované seriálové produkce, stává složitější, přemýšlivější, ale její výstupy jsou zároveň nejednoznačnější, temnější a znepokojivější. Jsme tedy svědky popkulturní subverze nebo jen sledujeme další tah, jímž se popkultura přizpůsobuje aktuálním společenským náladám, pocitům deziluze, bezradnosti a reálné hrozby neúspěchu? A co s touto novu popkulturou, chceme ji? Nechceme raději jen superhrdinské bijáky a konejšivě jasné příběhy, ve kterých stačí vědět, že to udělal zahradník? To už si musí zodpovědět každý sám a podle toho si zvolit svou konzumní cestu popkulturní džunglí.

Seriálům patří Lógr číslo 23. Seženete ho v našem e-shopu.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.