Výlet do podivína. Nad Jezerem Biancy Bellové

Dáša Beníšková & Dominik Melichar

Jednou z variant dvojrecenze je, když se sejdou dvě rozdílné bytosti, a to nejen genderově, ale především způsobem svého uvažování a přenášení myšlenek na papír, a začnou spolu vést nad knihou dialog. V naší redakci by asi těžko někdo hledal výrazově tak vzdálené lidi jako Dášu a Dominika. Ale i z toho důvodu je jejich rozumování o jedné z nejsilnějších knih roku 2016 — Jezeře Biancy Bellové — v dokonalé rovnováze nasycené jak citem, tak myšlenkou, což podle našeho názoru vykresluje pozoruhodně plastický obraz románu a jeho postavení v současné české literatuře.

Dominiku, hele, tys taky četl Jezero od Biancy Bellový, viď?

No jo, Dášo, četl. Musím říct, že se mi její první dva romány, Sentimentální román a Mrtvý muž, dost líbily, takže když Host ohlásil, že jí letos chystá k vydání další, nemohl jsem se ho dočkat. Kdovíproč mě minul její třetí počin Celý den se nic nestane, to však neumenšuje moje nadšení z poslední knihy. Zvlášť když se zatím všechny její prózy držely českého časoprostoru a Jezero jako první tyhle hranice přesahuje. To sice v české literatuře není nezvyklé, ale stále je to cosi překvapivého.

A jak se ti to pozdávalo? Přiznám se, že já tak nějak stále tápu. Moc se mi to líbilo, ale vůbec v sobě nejsem schopná identifikovat nadšení. A to bych po přečtení knížky, kterou všichni označují za jednu z nejzásadnějších knížek tohoto roku, chtěla cítit. Možná jsem se už na začátku nechala rozhodit tím, že přečtení Jezera na obálce doporučuje Muchow. Nic proti němu, ale trochu mi to připomíná kuchařský pořady, kde z nějakýho důvodu učí celý národ vařit herci. Jaký byl tvůj první dojem? Měls pocit, že držíš v ruce něco výjimečnýho?

Měl. A pořád mám. Muchowa z obálky, stejně jako Peňásův výkřik hned nad ním, jsem si přečetl až nakonec, nějak mě ani nenapadlo, že by na zadní obálce něco mohlo být. Nezávisle na těchto dvou intelektuálních štítech naší společnosti si myslím, že Bellová tentokrát skutečně napsala něco výjimečného. Oba první romány, které jsem četl, ukázaly řadu jedinečných autorčiných schopností, ale až s tímhle se naplno podle mého projevily nesporné kvality zejména ve výstavbě fikčního světa, který poprvé vybočuje z toho notoricky známého českého různých dob (autorka se vyžívala především v probouzení rodinných normalizačních kostlivců). Jak se ti jevil svět, v němž se příběh Namiho, hlavního hrdiny, odehrává?

Ohromně mě bavil. Ono když se ponoříš do něčeho, co má v sobě punc apokalypsy, lapí tě to víc jak načatej balíček brambůrků. Líbila se mi ta čtenářská výzva, díky který jsem se na každý stránce vrtěla nerozhodností. Je to reálný svět, předobraz budoucnosti, nebo čistá fikce? Mám v tom šíleným prostředí vidět nějakou paralelu? Klimatický, ekologický poselství? Svět, který autorka zobrazuje, je bezútěšný, s mizející přírodou, vzrůstajícími chorobami, propastnými rozdíly mezi bohatými a chudými, vesnicemi a městy. Dochucený totalitou. — V rozhovoru na Liberatuře autorka Jonášovi prozradila, že se inspirovala fotkami vysychajícího Aralského jezera, a to je fakt síla. Schválně si je vygoogluj, úplně tam Namiho vidim. No a my o vlku, cos říkal na Namiho a jeho vývin od zárodku až po dospělce?

Ty jo, díky za tuhle informaci. Pořád jsem přemýšlel, kam ten časoprostor zařadit. Bylo mi jasné, že jde o nějakou ruskou sféru vlivu, ale postupně prosakující islám, velbloudi jako dobytek a všudypřítomní ruští vojáci, kteří tu zjevně nejsou tak docela vítanými existencemi, dávali jasně na srozuměnou, že ta poloviční reálnost země balancuje někde nad asijskou propastí. Aralské jezero se zdá být skvělým interpretačním klíčem. Ale i bez téhle informace je postupně ustupující zahnívající a zavirované jezero plné harampádí skvělou metaforou zrodu života současnosti.

Bellová svůj příběh rozčlenila do čtyř kapitol — stádií dokonalé proměny hmyzu: Zárodek, Larva, Nymfa, Imago. Nami se na počátku své cesty dáví z vody v jezeře, je to jeho první vzpomínka. Postupně mu odejdou jediní příbuzní, které má — bába s dědkem –, za Duchem jezera a on pod knutou svého nového „otce“, předsedy kolchozu, který se mu nastěhuje do domu, raději odchází do hlavního města. Je na cestě. Zárodek se stává larvou. Ve městě se protlouká, jak může. Velmi často tu nezvykle nekompromisní autorčino vyprávění připomíná prózy amerických beatniků. Tvrdá práce na silnici, ubytovna, kde teče voda jen jednou týdně dvě hodiny, první mrtví přátelé. Bellová je bezcitná a je to cítit i v introspekcích do Namiho duše a mysli. Nami je mladý kluk, přesto je vyprahlý jak poušť, na níž žije jeho matka a odkud zmizí stejně jako kdysi Kerouacův Sal Paradise z Mexika. Nymfa. Nami dospívá, na začátku cesty to byl čtrnáctiletý kluk, teď je mu asi o tři roky víc, ale prožitým asi o deset, možná o patnáct. Hledá další příbuzné, potká Zazu, dívku, kterou před lety opustil, když ji znásilnili dva ruští vojáci. Čeká dítě s třídním blbcem a ani příbuzným se nedaří. Ale cesty vedou zpět k jezeru. Imago. Kruh se uzavírá.

Mytologie prosvítá ze všeho, co v této novele Bellová napsala. Domorodce, kteří stále mezi obyvateli fikčního světa žijí a postupně přebírají vládu, nazvala Urubory (Uruboros — had pojídající svůj ocas — je symbolem věčného koloběhu života a smrti). Vesnice, v níž Nami vyrůstal, se jmenuje Boros (chybí jen „Uru“). Namiho cesta z vesnice a zase zpět je právě takovým zakousnutím se do ocasu. Celá próza je věnována všem lidem na cestě. Tyjo, Dášo, nemůžu dál, popsal bych stohy papíru o tom, jak jsem nadšen z nekonečné řady vrstev, které ta kniha na tak malé ploše nabízí. Řekni něco ty. Zkus být kritická, musí tam být něco, co tě irituje, co ji tak trochu shodí na zpátky na zem…

DÁŠA: Tak to pěkně děkuju. Tys tady emocionálně pomalu explodoval a já abych to po tobě uklízela. No, dobrá, co bych pro tebe, viď… Všechno, cos řek, bych podepsala. Vyprávění je tak bohatý, že jsem skoro byla v pokušení se hned vrhnout na druhý čtení. Prostoupila mě taková ta intenzivní touha, jak si to chceš všechno ještě jednou projít, zvolit si jinej úhel pohledu, abys to možná líp, možná i úplně jinak pochopil. A jak teď o tom mluvím, padá to na mě zas. Jenom dobře, že tu knížku máš u sebe doma ty. Potud moje fascinace. Ale už na začátku jsem říkala, že celkově jsem z Jezera taková rozpačitá. Dost podobný pocit jsem měla, už když jsem četla Mrtvého muže. Je tu jistý aspekt autorčina vypravěčství, který mi nesedí. V textech buduje takovou velmi zvláštní atmosféru, zčásti konkrétní, občas metaforickou, až snovou. Někdy odhaluje všechno, někdy zase vůbec nic. A tak nějak se to mezi sebou přelívá. V jednu chvíli se věnuje naprosto přesnýmu popisu nějaký věci, aby to pak všechno zakončila nenápadným sdělením, které naprosto změní úhel pohledu, ale zároveň obsahuje tak velkou dávku nedourčenosti, že si vlastně nejseš až tak jistej, jestli si to vykládáš správně. Zjistila jsem, že hrozně těžce nesu tenhle kontrast, kdy se to najednou z tý snovosti překlopí do drsný popisnosti. Nebo naopak. Ty zlomy ve mně dost silně drnkaj na strunu divnosti. Takže i když se mi Jezero vážně líbilo a opravdu obdivuju to, jak je napsaný, knížku jsem zaklapla s pocitem, že to byl zase jednou výlet do podivína. Ale je to čistě můj indivindi pocit, kterej na kvalitě knihy nic nemění, ale čtenářsky je pro mě (bohužel) hodně silnej.

No já se nakonec rozhodl, že to je tak dobrá kniha, že jí musím někoho obdarovat, což ilustruje to, jak mě zaujala. A pak je tu příběh s prodavačkou, který, zdá se, dokresluje statut, jejž kniha ve společnosti zaujala: Já: „Dobrý den, tak tuhle, prosím“ (podávám jí Jezero přes pult). Ona: „Teď vyšla nějaká recenze. Prý ta kniha vážně stojí za to.“ Já: „Stojí.“ Nevzpomínám si, kdy naposled by mi prodejce sám říkal, že četl o knize, kterou už skoro platím, že je vážně zajímavá a že na ni vyšla kladná recenze. Jen bych si přál, aby nezapadla. I když — když jsem ji kupoval, měli v knihkupectví už jen poslední dva kusy. To taky o lecčems svědčí.

Dášino hodnocení: 90 %

Dominikovo: 100 %

Bianca Bellová: Jezero

Host 2016, 192 stran