Stopem po Slovensku v létě 1999

Po listopadu 1989, kdy se otevřely hranice naší malé, na nos si nevidící zemičky, jsem se stejně jako většina národa vydal poznávat země na západ od našich hranic. Odpustil jsem si vylehávání na turisty přeplněných plážích a jal jsem se prozkoumávat kultury ostatních národů. Objevil jsem mnoho krásného a mě neznámého, leč fakt, že moje finance utáhnou tak akorát návštěvu toalet mou pohodu poněkud kazily.

Mám pár kamarádů, kteří vymoženosti západní civilizace zavrhli rovnou a vydali se zcela opačným směrem. Ale Kavkaz, Transylvánské Alpy, Sýrie či Petrohrad jsou poněkud vzdálené cíle a tak muj prstik na mapě ukázal na zemi našich slovenských “bratov”.

Jako chudý studentík jsem jel stopem. Partu však drželi bohatí studentíci, majitelé mobilních telefonů s aktivovaným roamingem. I když to vypadá jakkoli, je to výborná kombinace (až na ty účty za telefon).

Po překročení naší státní hranice jsem stopoval asi 20 minut a zastavili mi postarší manželé, kteří mi sdělili, že jedou až do Košic, takže mám veliké štěstí, protože mě můžou hodit až do Popradu (Žilina-Martin-Lipt.Mikuláš-Poprad). Takový úspěch jsem opravdu nečekal. Necelých 200km na jeden zátah -no paráda. Ač to bylo manželství smíšené (Slovák-Moravačka), byli to ti nejpohodovější lidé, které jsem na Slovensku potkal. S každým dalším stopem (jel jsem na východ) to bylo horší a horší. Výborně jsem si popovídali a já jsem ještě po jednom stopu dorazil asi v jedenáct hodin dopoledne do Starého Smokovce příjemně naladěn. Sluníčko svítilo a já byl na zahraniční dovolené … óóó. Měl jsem před sebou celý den a tak jsem si vyrazil “tramvají” na výlet na Štrbské pleso. Tramvaj, to je takový červený úzkorozchodný hromadný prostředek s pantografem, který vypadá jako tramvaj (Bodejť by taky nevypadal, když ho vyrobili v ČKD Tatra Smíchov). Tehdy mi však ještě přišlo roztomilé jeho stařičké vzezření. Po pár dnech na Slovensku jsem však ocenil, jeho technický stav i udržovanost… viděl jsem mnohem horší věci. Co mě zaujalo, byl fakt, že podle jízdního řádu měla jízda trvat 20 minut — za hodinku vlak šťastně dorazil do cílové stanice…

Přestože než jsem opustil svoji milovanou vlast na Moravě vydatně pršelo, zde se počasí přímo vytahovalo, jak je krásné a se vší parádou mi nechalo vychutnat pohled na majestátně se tyčící Vysoké Tatry. No a když bylo tak krásně, tak jsem celkem logicky zamířil “na jedno”. Upoutala mě totiž cedule “Čap. pivo”. Chvilku jsem přemýšlel, co to může nametat to “čap”. Čápy jsem vyloučil okamžitě a říkal jsem si: jako mají v Anglii Stout či Lager, tak tady mají Čap. — po chvilce mi došlo, že jsem blbec, a že to je obyčejné “čapované pivo” (opakem je “pivo fľašové”). Zaplul jsem tedy do výčepu a k mému zděšení zde točili jen dvě piva — Gambrinus a Pilsner Urqell. Né že bych proti těmto značkám měl nějaké výhrady, ale přeci jenom nemusím jezdit 600km abych si dal jednoho Gambáče. Tak jsem si teda půllitřík odpustil a kochal se krásami přírody.

Pravé slovenské pivo (od Matella) jsem si dal až večer se zbytkem naší dorazivší expedice. Tatran, tak se ta břečka jmenovala, byl pěkně hnusnej. Naštěstí si to mysleli i Slováci, takže mě to uklidnilo, a jak jsem měl záhy poznat mají tam i lepší “čapované” moky. (i když bych neměl opomenout, že Gambrinus je všudypřítomný (minimálně v plechovkovém skupenství)).

Během pobytu v hospodě jsme také začali řešit problém “ubytování”. V turistickém městečku je totiž celkem problém najít flek, kde se dá nějak neviditelně postavit stan. Za humny byla sjezdovka, a tak jsme předpokládali, ze tam v létě nepáchne ani noha. Vyrazil jsem jako předvoj, rozbil stan a spokojeně usnul. Občas jsem se probudil a znepokojeně hleděl na prázdné místo ve stanu a přemýšlel, kde asi ty ožralý hovada zase skončily. Vzhledem k tomu že začalo celkem solidně pršet, byly moje obavy na místě. Ráno se probudím a jdu je hledat. Narazil jsem na ně asi o 100 metrů dál, stan rozbili uprostřed ohromný louky, hned vedle turistický značky a již od půl deváté si je udiveně prohlížely skupinky turistů a rodičů s robátky, které se hned po ránu vypravily na výlet. Vzhledem k tomu, že spali až do jedenácti, bylo to pro mnoho turistů velkolepé divadlo. Po jejich probuzení jsem byl nařčen, že jsem se jim schoval. Je pravda, že ve mě koluje trocha skautské krve a že jsem stan umístil poněkud stranou. Nemůžou ale ode mne očekávat, že se uvelebím uprostřed louky. Zajímavé je, že na nás nepřišel nikdo s flintou či policajtem, přestože jsme spali v Tatranském národním parku. Ještě jsem zapomněl dodat, že krásné sny nám zajistil jeden Ostravák, kterého jsme stopli, a který spekuloval o tom, zda jsou ještě v Tatrách medvědi.

Hned po probuzení — v pravé poledne — jsme se šli nasnídat . Těšil jsem se jako správný gurmán, že si dám nějakou slovenskou specialitku. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem našel regály plné zboží české provenience. České jogurty, české mléko, české sušenky a americké limonády. Moje ruka tak logicky sáhla po slovenském sýru — parenici (včera jsem si ten samý sýr koupil u nás v Praze v samošce — ach ta globalizace).

Po krátké diskusi o kalorickém obsahu amerických limonád jsme vykročili vzhůru do hor. Na Slovensku se vzdálenost turistických tras neměří v kilometrech, ale v hodinách, což bylo pro některé členy výpravy velice demotivující a neustále pronášeli poznámky o ukrutné dálce atp. Asi po třech hodinách cesty nádhernou horskou přírodou s temně zelenými lesy a průzračně modrými horskými potoky jsme vystoupali nad vší vegetaci a naskytl se nám pohled na nádherné vrcholky Vysokých Tater, které mi připomínaly částečně Alpy a částečně Norské pohoří Jotunheimen. Ve výšce 2015m jsme měli první občerstvovací zastávku na stoleté Teriho chatě, která stála na místě mě silně připomínajícím Trolí stesku v Norsku.

V okamžiku, kdy si už všichni zpátečníci mysleli, že to výš nejde, vzal to náš “horský vůdce” přímo směrem na nejbližší kopec po spádnici vzhůru. Zdolání tohohle “kopečku” jsem odhadoval na 20 minut, ale vzhledem k cestě zaváté zbytky loňského sněhu a sklonu 60 a více stupňů, kde by se člověk bez řetězů ukotvených do skály neobešel, se těch 20 minut protáhlo na půl druhé hodinky. Vítězstvím pro nás bylo zdolání “Priečného sedla” ve výšce 2355m. Nevím, jaká je nadmořská výška Starého Smokovce, ale odhaduji naše převýšení na 1,2 km. Cestou dolů jsme trochu pospíchali, aby nám vydali naši bagáž z úschovny zavazadel na nádraží. Strávit noc bez spacáku by bylo asi přeci jenom poněkud drsné. Po osmi hodinkách jsme už seděli ve Smokovci u piva.

Následující den došlo na slova jednoho automobilisty, který nám prorokoval, že od Popradu na východ to mají stopaři krušný. Asi po hodině stopování ve dvojici jsme to vzdali a rozdělili se. Chvíli na to se mi podařilo stopnout auto v protisměru, které se po pár metech zcela záhadně otočilo a vzalo mě mým směrem. Sice jenom kousek, ale potěšilo to.

Ze začátku mě vždy pobavilo, jak se všichni zarazili, když uslyšeli Čecha. Po pár dnech mi to ale už tak srandovní nepřišlo a dle jejich reakcí jsem se cítil dost méněcenně. Všechny hovory s řidiči měly společné 2 věci:

- Když se mě zeptali, odkud jsem a já řekl, že z Prahy, zeptali se: “Priámo z Prahy?”

- Nejpozději do pěti minut začali nadávat na cigány.

Na některých bylo vidět, že z nás nejsou příliš nadšení, ale nebylo to tak strašný. Zastavil mi taky jeden Vietnamec. Začal jsem se sním bavit, ale zjistil jsem,že mu naprosto nerozumím a že on nerozumí mě. Vůbec jsem nechápal, proč mě bral, když byl naprosto neschopen komunikace. Mělo mi být ovšem nápadné, že se mu občas nedařilo vést auto přímým směrem (nevěnoval jsem tomu pozornost, protože většina Slováků jezdí jako prasata, což vylíčím později). Asi po půl hodince zatavil u benzínky já si říkal, že mě chce vyhodit z auta, ale on zamumlal něco jako že si dá na deset minut šlofíka. Tak jsem tak seděl a koukal na dvě pěkný Slovenky, co myly řidičům skla. Když se asi po 15 minutách ten skřítek probral, nabídl jsem mu, že budu řídit místo něho. Zase něco zablekotal a já pochopil, že chce vidět můj řidičák. Chvíli si ho prohlížel, pak ale zakroutil hlavou a vyrazil dál. Když jsme pak jeli okolo Spišského hradu, vážně jsem uvažoval, že vystoupím a podívám se na největší středověký hrad v Evropě, ale bylo mi líto tohohle stopa, který mě vezl až do Prešova a tak jsem se jen kochal z auta. Tohle je ostatně děsná nevýhoda stopu. Projel jsem spoustu měst, která bych si rád prohlédl, ale když už člověk sedí v autě po hodině ukrutného “mávání” radši si ten zadek nechá dál vézt.

Za Prešovem ale začala bída. Na každé auto jsem čekal v průměru 45 minut, čímž se mi den poněkud protáhl. Ve Vranově nad Topľou jsem si chtěl zajít na jídlo. Zapadnul jsem do jednoho podniku, který měl venku na ceduli napsáno REŠTAURÁCIA. Jídla tam však samozřejmě nevařili, tak jsem se alespoň zeptal vrchního, kde se dá ve městě najíst. Po celou dobu byla celá hospoda zticha. Když jsem odcházel, tak vše zase ožilo a já zaslechl mezi dveřmi: Chlapi, tady byl Čech!”. Připadal jsem si jako zlatá rybka v akváriu. Ten podnik, který mi doporučili jsem nenašel a tak jsem poměrně zoufalej a hladovej zapadnul do místní hotelové restaurace — viditelně toho nejluxusnějšího podniku ve městě. K mému překvapení ceny zde byly více než přijatelné, jídlo výborné a obsluha rychlá — prostě maňana..

Vzhledem k tomu, že se den chýlil ke konci, tak jsem se na Zemplínskou Šíravu dopravoval autobusem. Kochal jsem se krajinou a zaujalo mě, že přes všudypřítomný bordel a špínu jsem po cestě viděl několik nových, či čerstvě rekonstruovaných, architektonicky velice zajímavých, kostelů.

Příjezd na Zemplínskou Šíravu byl pro mě trochu šokem. Jestli jste byli někdy v poslední době v létě na Máchově jezeře, tak víte co mě čekalo. Celá rekreační oblast je jeden velkej nechutnej lunapark. Autodromy, kolotoče a všude přítomná úchylná hudba, linoucí se ze všech koutů. Cesta přes kemp byla lemována spoustou různých občerstvovacích stánků s pivem, langoši, steaky, kuřátky, stánky s oblečením a všemožným (nemožným) kýčem. Každý z nich vlastnil méně, či více výkonnou hifi soupravu, ze kterých se linuly diskotékové hity. Když jsme se prodrali těmi davy lidí, unaveni jsme klesli u jednoho ze stánků a nad půllitrem Gambrinusu pozorovali veškeré to lidské hemžení. Pohled to byl opravdu fascinující. Po cestě dlouhé asi 200 metrů se neustále procházely skupinky mladých dívek v sexy oblečení. Jedna hezčí než druhá a viditelně neměly na práci nic jiného, než jen chodit z jedné strany kempu na druhou. Tuto idylku občas doslova prorazil nějaký fešný mládenec na motocyklu Jawa, či v zářivě se blýskající Škodě 120, který se snažil upoutat pozornost zadky kroutících žen. No, připadali jsme si jak v nějakém americkém filmu.

Po půlnoci, kdy lidí už trochu ubylo (i když opravdu jen trochu) došlo i na naší kytaru a ze stánku, který jsme okupovali, jsme vytvořili takovou malou českou oázu. Připojilo se k nám i pár Slováků, kterým se velice líbila píseň “Slováci jsou kokoti…”. Občas jsem sice pozoroval nechuť kolemjdoucích, k našemu českému repertoáru (povětšinou Kryl a Nohavica), ale jinak bylo vše v pohodě. Asi hodinku jsem si pokecal s jedním slovenským vrstevníkem, který se na nás zprvu díval velice nevraživě, ale nakonec jsme se rozešli jako největší kámoši.

Na druhý den se počasí poněkud zbláznilo a každou chvíli lilo jako z konve. Výlet na Vihorlat jsme tedy museli zrušit, což mě opravdu mrzí, protože jsem se na něj opravdu těšil. Seděli jsme tedy pro změnu u půllitru Zlatého Bažanta a kochali se hemžením na místním bulváru. Fascinoval nás muž, který si přímo před námi začal s mravenčí pílí mýt auto za použití smetáčku a vody z nedaleké kaluže. Po čtvrt hodince došlo na má slova a čistotu milující pán se vrhnul i na přívěsný vozík. Tady bych se mohl trochu pozastavit u slovenských motoristů. Řidiči v této zemi jsou naprostí blázni. Nejvíce mě asi fascinovalo, že nemají naprosto žádný respekt před plnou čarou. Slováci přejíždí nejraděj přes ni, a to nejlépe v nepřehledných úsecích, horských zatáčkách a před horizontem. Předepsanou rychlost dodržuje málokdo (šedesátka v obcích je přežitek) a je zcela běžné vidět kolonu cca pěti vozidel, řítících se stokilometrovou rychlostí v třímetrových odstupech, snažících se navzájem předjet (nejlépe přes plnou čáru). Obdivoval jsem však, jakou péči všichni řidiči věnují svým polorozpadlým plechovým miláčkům. Já, který myji auto tak jednou za půl roku bych se od nich mohl mnohé učit.

Dalšího dne jsme opět vyrazili poznávat krásy Slovenska. Já, jelikož jsem chtěl vidět Košice, jsem se rozhodl jet autobusem a ušetřený čas, který bych strávil stopováním na hnusné periferii města věnovat prohlídce historického centra. Zastávka v Michalovcích mě uvrhla do mírné deprese. Šedivé oprýskané baráky, odporné panelové sídliště, pýcha komunistické architektury — hotel Družba. Když jsem pozoroval lidi na autobusovém nádraží pyšnící se posledními výkřiky tesilové módy, měl jsem pocit, že jsem se ocitl zpět před dvaceti lety. Jen velká neonová reklama Coca-Cola to tu jaksi “kazila”. Cesta autobusem byla také dobrodružná, obzvláště ve chvílích, kdy se řidič několikrát na poslední chvíli vyhnul nákladnímu autu v protisměru. Pohled na Košice, rozložené v údolí také nebyl příliš optimistický. Obrovská panelová sídliště, tvořící naprostou většinu obytných čtvrtí mě trochu zaskočila. Posléze jsem však dorazil do centra a byl jsem už zase v pohodě. Krásné, nově zrekonstruované centrum mě opravdu nadchlo. Sednul jsem si do parku, ládoval se melounem, pozoroval malou Křižíkovu fontánu a bylo mi krásně. Pobyt ve velkoměstě mi zase dodal trochu energie a já se vrhnul hledat obchod s hudebními nosiči, jelikož jsem se chystal koupit si jednu kazetu, která nemá naprosto šanci dostat se do Čech. Ač jsem si naivně myslel, že to nebude problém, ani v jednom ze čtyřech obchodů vůbec netušili o její existenci. Abych ale neodešel zklamán, koupil jsem si za poměrně laciný peníz novou desku slovenských Polemic.

Na zpáteční cestě jsem trošku zápolil s jízdním řádem autobusu. Na Slovensku mají takový dost hloupý systém, že na jízdním řádu je uvedena pouze cílová stanice a čas odjezdu. Takže i když jsem vlastnil mapu, byl celkem problém na ní cílovou stanici najít. Někdy to totiž bylo městečko vzdálené 10 km a jindy zase vesnice o 100 km jinde. O to horší to bylo v případě, když člověk neznal čas jízdy a nemohl si tak zajistit návaznost při přestupování na jiný spoj. Studoval jsem na Košickém nádraží jízdní řád a jedna postarší paní mi povídá, že do Rožňavy to jede za 15 minut. Odpověděl jsem jí jen na půl huby “hmm”, protože jsem právě zjistil stejnou informaci. Asi jsem jí ale nějakým způsobem zaujal, protože se zeptala, jestli jsem z Polska. Já povídám, že z Prahy. Ona jen zopakovala “Z Prahy?” a mlčky nevěřícně kroutila hlavou. Trošku mě překvapila její reakce a tak se ptám, co jí na tom přijde divného. A ona zase: “Z Prahy?”, obrátila oči v sloup a zase zakroutila nevěřícně hlavou. Tak jsem jí nechal radši být a nastoupil do autobusu, který právě přijel.

Rožňava je město poblíž Maďarských hranic s dost početnou maďarskou menšinou a tak tu člověk slyšel dost často i maďarštinu. Šílená to řeč. Potěšilo mě však, že přes všechny zákony o slovenském jazyku a o menšinách byly tabulky s názvy ulic i jména obchodů dvojjazyčné.

Když v deset hodin zavírali lokál, ve kterém jsme popíjeli, zavedli nás dvě příjemné slečny do místní rockové hospody. Byl jsem přímo ohromen, z jukeboxu se linulo Mama Said od Metallicy, všude spousta rockerů, pár lidí hrálo něco na španělku, prostě pohoda. Já už si myslel, že na Slovensku jsou jen samí diskofilové (viz. Zemplínská Šírava). Hned jsem se tam dal s nějakým rodákem do řeči a tak jsem se zabral do hovoru, že jsem ani nepostřehnul, že kámoši vytáhli kytaru a spustili Kryla. Asi po půl hodince se k nám najednou přihnal nějaký nasupený mládenec, co že prý máme co zpívat česky, když jsme na Slovensku a ať s tím jdeme do prdele. Začal našemu kytaristovi tahat nástroj z ruky a vypadalo to, že se chce prát, což si samozřejmě náš hudebník nenechal líbit a atmosféra znatelně zhoustla. V tom se zvedla půlka hospody a připojila se k tomu nacionalistovi. Já se okamžitě vrhnul urovnávat vzniklý spor, protože i když se za nás pár místních postavilo situace byla pro nás dost špatná. Nakonec se celá věc nějak urovnala a agresoři odešli. Já byl ale totálně znechucenej a nasranej. Já rozlišuju lidi podle toho, jestli jsou v pohodě a nebo ne, ale ne podle takový hlouposti jakou je příslušnost k nějakému národu a pak mi někdo řekne, že jsem zasranej Čech a ať táhnu do prdele. Paradoxně jsem se pak ještě pohádal se svými kamarády, kterým narostla ramena a vedli silácké řeči, že prý jsme jim do tý huby měli dát…

Ráno vládla dost nepříjemná nálada. Dva lidi odjeli ještě ráno do Prahy a další dva odpoledne. Já se chtěl ale ještě podívat alespoň na okraj Slovenského ráje, tak jsem vyrazil na stopa. Při hustotě provozu jedno auto za 5 minut to vypadalo dost beznadějně. Asi po čtvrthodince mi zastavilo auto, hodilo mě ale do vesnice asi jen 10 km, kde jsem prostál víc než hodinku bez úspěchu. “Stopnul” jsem si tedy autobus, který jel do Dobšiny. To je městečko kousek před Slovenským rájem a já si říkal, že to může být příjemné se tam trošku porozhlídnout. Mé předpoklady se ukázaly jako zcela liché. Dobšiná je neuvěřitelně odporný buranov, který je ráji na hony vzdálen. Uprostřed stojí barokní kostel obklopený ze všech stran panelovým sídlištěm. Na náměstí střídá barokní dům s opadanou omítkou samošku postavenou ve stylu komunistického realismu — odporné. V této zdrcující atmosféře jsem byl nucen za stále trvajícího deště strávit půl druhé hodiny čekáním na autobus. to ještě nepočítám půlhodinku strávenou stopováním ve snaze dostat se z této díry pryč.

Pohled na nádhernou přírodu Slovenského ráje a malé vesničky roztroušené v okolí (bez paneláků) mě okamžitě změnili náladu. Vystoupil jsem ve vesničce Stratená. Vlak mi jel až za hodinku, tak jsem se šel trošku porozhlídnout. Objevil jsem příjemný hotýlek a zapadnul dovnitř. Bylo tam příjemně útulno, vrchní se na mě příjemně bez přetvářky usmíval i když věděl, že jsem Čech, prostě jsem se zase po dlouhé době cítil normálně. Dal jsem si Brynzové halušky, když už jsem jako na tom Slovensku, tak ať taky poznám nějaký ten folklór, že. Po pravdě řečeno mi moc nechutnaly, ale když se mě ten vrchní ptal, jestli mi chutnalo, tak jsem odvětil, že ano, protože jsem mu chtěl také udělat radost.

Cestou ve vlaku jsem pak hodnotil celý ten můj pobyt a i přes všechny negativní zážitky, které mě potkaly jsem se rozhodl, že příští rok pojedu na Slovensko opět, i když pouze do Slovenského ráje.

Ve vlaku jsem zase narazil na průvodčího, který na mě chtěl vydělat nějakou tu korunku, ale mě to už bylo skoro jedno, protože jsem byl na cestě domů. Penízky mi stačili ale pouze na cestu do Bánské Bystrice. V šest hodin večer je zde ale nemožné vyměnit peníze, takže jsem byl nucen strávit na Slovensku ještě jednu noc. Pokusil jsem se ještě stopnout nějaké auto “pryč”. Několik lidí co jsem za ten týden mi doporučovalo, že noční stop je naprosto v pohodě. Mě ale nikdo nezastavil a tak jsem strávil svoji poslední noc zde romanticky — pod nákladní lanovkou na železnou rudu, která mě další den ráno v sedm hodin probudila. Za šílené peníze jsem si koupil lístek a konečně jsem už směřoval domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je mi smutno…

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.