Boje, vraždy, přepadení a podobné nehoráznosti, prostě to, co děti baví

Dnes jsem s dětmi z naší třídy putoval na slepičí zahrádku. Děti si hrály na rytíře, husity a křižáky, všechno dohromady. Běhaly, jásaly, vymýšlely, hrály si. Začal jsem v chůzi také přemýšlet (dospělácky teoreticky): o co tady vlastně jde? Předtím v prostoru interiéru domácí školy hra začala: děti si vyrobily z balónků husitské zbraně - cepy a řemdihy, vše velmi kultivovaně, s pravidly, která samy vymyslely a zcela organicky dodržovaly, případně stejně organicky měnily podle potřeby. Po cestě se s novými rekvizitami (klacíky) hra rozvíjela. Na slepičí zahrádce jsme vypustili slepice, aby se napásly. Pejska Jasmínu jsme občas okřikli, aby slepice nemordovala. Hra běžela dál. Zatímco jsem motykou likvidoval náletové dřeviny, po očku jsem pozoroval, jak se děti vybavily novými zbraněmi. Všude kolem se začaly míhat stíny vlků, byly jich stovky! Jelikož zima byla hrozně tvrdá, vlci si troufali i na stáda koní. Několik jich padlo za kořist. Například Vojtova Hnědka, pamatujete na toho dobrého koně? Hrůza! Děti si přivlastnily otevřený domek s plachtou — úschovnu nářadí. Opatrně jsem poklidil srpy a hřebíky, abych o ně nepřišel, hra běžela dál. V domku bylo bezpečno, ještě že tak! Zbraně pak dobře posloužily při ochraně holých životů. Jen Martínek přišel v boji o ruku, co se dá dělat, ale přežil (shodou náhod měl ruku v sádře pod bundou, tak se to rovnou nabízelo). Nejmladší čtyřletý Damián si nalezl pouzdro z dutého stonku na sekeru z hřebíku pětistovky. Sekeru, kterou bedlivě střeží, opravuje a často užívá v boji. Je na ní spoleh. Děti jsou plné energie a nadšení, které v nich živí fantazie. Naběhají kilometry bez námahy. Všechny spory se řeší hned, v rámci funkce: když vás ohrožuje smečka vlků, jdou malicherné rozdíly v názorech stranou…

Takhle jsem je pozoroval a zavzpomínal si na vlastní války, bitvy a boje. Nyní chápu, že prostředí a šance tvořit, svoboda v prostoru- dělá z dětí beránky, i když se zbraněmi. Nemálo ostražitých maminek něco takového odsoudí. Tolik nebezpečí, vyražené zuby, vyloupnuté oči, zlomené nohy a ruce! Nemoci z hlíny! Za celou svou tříletou učitelskou praxi jsem nezažil jediné skutečné zranění přesahující škrábanec. Ani jednou jsem nemusel použít lékárničku. A to ani na blízké koňské farmě Corazon, kde je “nebezpečných” zvířat víc než samotných dětí. A co víc: bohužel musím konstatovat, že se mi za celou dobu praxe nepovedlo připravit hru nebo program, který by svou přitažlivostí překonal obyčejnou povedenou hru na bojovníky. A asi se toho ty děti ani víc nenaučili a nebyly více kreativní. Naučit se číst a psát je fajn, co je to ale proti kvalitní hře na rytíře!