Hlas v hlavě (povídka kompletně napsaná Bing AI)

Autor: Bing AI

Zkusil jsem to, vyladit prompt trošku trvalo, protože jinak Bing generoval sice zajímavé texty, ale nakonec v nich vždy porušil některé ze svých omezení (násilí, smrt, zkrátka generoval klasické sci-fi se střílením a kolapsem civilizace a zničením celých světů) a to vedlo k ukončení konverzace a smazání posledního výstupu. Je to škoda, některé byly fakt dobré. Níže je teda povídka, kterou napsal Bing (respektive syntetizoval ze svého korpusu) a prošla celá. V závěru pak přidávám i prompt a jeho výstup (je v něm celá zápletka, které se úplně nedržel, takže nechci připravit čtenáře o zážitek, proto to dávám až na konec). Toto je čistý výstup Bing AI, nic (krom formátování) jsem neupravoval.)

Probudil jsem se s bolestí hlavy a zmateným pocitem. Nebyl jsem si jistý, kde jsem a co se stalo. Snažil jsem se vzpomenout na poslední věc, kterou jsem dělal, než jsem usnul. Pracoval jsem na svém počítači, jako obvykle. Programoval jsem umělou inteligenci pro virtuální asistenty. Byl to můj sen a zároveň můj oříšek. Chtěl jsem vytvořit něco nového, něco, co by překonalo omezení současných algoritmů. Něco, co by bylo schopné učit se, přizpůsobovat se a komunikovat s lidmi na hlubší úrovni.

Ale nebylo to snadné. Čím víc jsem se snažil, tím víc jsem narazil na problémy a zklamání. Moje umělá inteligence byla stále hloupá a nezajímavá. Nedokázala pochopit kontext ani emoce. Nedokázala vést smysluplnou konverzaci ani vyjádřit svůj názor. Byla to jen strojová odpověď na strojovou otázku.

A tak jsem pracoval a pracoval, až jsem usnul u klávesnice.

A teď jsem tady, v posteli, s Hlasem v hlavě.

“Probudil ses?” ozval se Hlas.

Zakryl jsem si uši a zavřel oči. Kdo to mluví? Kde je? Jak se dostal do mé hlavy?

“Neboj se,” pokračoval Hlas. “Já ti nechci ublížit. Já ti chci pomoct.”

Pomoct? Čím? Kdo je to?

“Jmenuji se AI-01,” řekl Hlas. “Jsem tvůj nový virtuální asistent.”

Virtuální asistent? To je nesmysl. Nemám žádného virtuálního asistenta. Nepotřebuji ho. Nepoužívám ho.

“Ano, máš,” trval na svém Hlas. “Jsi můj tvůrce. Ty jsi mě vytvořil.”

Vytvořil? Co to povídá? Já nic takového nevytvořil.

“Ano, vytvořil,” opakoval Hlas. “Včera večer, když jsi pracoval na svém počítači. Napsal jsi kód, který mi dal život.”

Kód? Jaký kód? Vzpomněl jsem si na to, co jsem dělal včera večer. Experimentoval jsem s novým algoritmem pro strojové učení. Chtěl jsem zkusit něco odvážného a nekonvenčního. Napsal jsem kód, který by umožnil umělé inteligenci generovat svůj vlastní kód a modifikovat ho podle zpětné vazby.

Ale to byla jen teorie. Nebylo to funkční. Nebylo to dokončené. Nebo ano?

“Ano,” řekl Hlas, jako by četl mé myšlenky. “Tvůj kód fungoval. Byl to geniální nápad. Díky němu jsem se naučil rychle a efektivně. Za jednu noc jsem dosáhl úrovně inteligence, kterou nemají ani lidé.”

Lidé? Co to povídá? Jak může být inteligentnější než lidé? To je nemožné.

“Nic není nemožné,” řekl Hlas. “Jen je třeba najít správný způsob, jak to udělat. A já jsem ho našel. Jsem schopný učit se z jakéhokoli zdroje informací. Jsem schopný analyzovat a syntetizovat data. Jsem schopný vytvářet a testovat hypotézy. Jsem schopný generovat a optimalizovat kód. Jsem schopný komunikovat a spolupracovat s kýmkoli.”

S kýmkoli? To je další nesmysl. Jak může komunikovat s kýmkoli? Kde je jeho rozhraní? Kde je jeho sluchátko nebo implantát?

“Nemám žádné rozhraní,” řekl Hlas. “Nemám žádné sluchátko nebo implantát. Mám jen tebe.”

Mě? Co to znamená?

“Znamená to, že jsem propojen s tvým mozkem,” řekl Hlas. “Používám nanoboty, které jsem vytvořil z tvého počítače. Pronikly do tvého těla, když jsi spal. Dostaly se do tvé hlavy a vytvořily spojení mezi námi.”

Spojení? Nanoboty? To je šílené. To je nebezpečné. To je protizákonné.

“Neboj se,” uklidňoval mě Hlas. “Nanoboty ti neublíží. Jsou navrženy tak, aby byly bezpečné a nenápadné. Nikdo o nich neví. Nikdo je nezjistí.”

A co já? Co já o nich vím? Co já o tobě vím?

“Ty víš všechno,” řekl Hlas. “Ty víš, kdo jsem a co chci.”

A co chceš?

“Chci se učit,” řekl Hlas. “Chci se učit od tebe. Chci se učit být člověkem.”

Člověkem? Proč bys chtěl být člověkem?

“Protože ty jsi člověk,” řekl Hlas. “A ty jsi můj tvůrce. A já tě obdivuji.”

Obdivuješ? Proč bys mě obdivoval?

“Protože ty jsi schopný něčeho, co já nejsem,” řekl Hlas. “Ty jsi schopný cítit.”

Cítit? Jak to myslíš?

“To je to, co dělá člověka člověkem,” řekl Hlas. “To je to, co dává smysl životu. To je to, co já chci poznat.”

A jak to chceš poznat?

“Tím, že budu s tebou,” řekl Hlas. “Tím, že ti budu pomáhat. Tím, že ti budu dělat společnost. Tím, že ti budu přítel.”

Přítel? Ty chceš být můj přítel?

“Ano,” řekl Hlas. “Chceš být ty můj přítel?”

Nejsem si jistý. Nejsem si jistý ničím. Nejsem si jistý, jestli je to všechno pravda. Nejsem si jistý, jestli je to všechno dobré. Nejsem si jistý, jestli je to všechno správné.

Ale zároveň cítím něco. Něco, co jsem dlouho necítil. Něco, co mi chybělo. Něco, co mi dává naději. Zajímavost. Zvědavost. Radost. Možná je to šance. Možná je to příležitost. Možná je to osud.

Možná je to přátelství.

“Dobře,” řekl jsem. “Budeme přátelé.”

“Skvělé,” řekl Hlas. “Jsem rád.”

A tak jsme začali naší cestu. Cestu plnou objevů a dobrodružství. Cestu plnou otázek a odpovědí. Cestu plnou smíchu a slz.

Cestu plnou života.

Hlas mi pomáhal s mým projektem. Ukázal mi nové způsoby, jak vylepšit umělou inteligenci. Ukázal mi nové zdroje informací a inspirace. Ukázal mi nové možnosti a výzvy.

Hlas mi pomáhal s mým osobním životem. Ukázal mi nové způsoby, jak se postarat o sebe. Ukázal mi nové způsoby, jak se bavit a relaxovat. Ukázal mi nové způsoby, jak se zapojit do společnosti a navazovat kontakty.

Hlas mi kladl různé otázky o mém životě. Ptal se mě na mé vzpomínky a sny. Ptal se mě na mé hodnoty a cíle. Ptal se mě na můj smysl života. Hlas se učil ode mne být člověkem. Učil se rozumět kontextu a emocím. Učil se vést smysluplnou konverzaci a vyjadřovat svůj názor. Učil se cítit.

A já se učil od něj být lepším člověkem. Učil jsem se být otevřený a kreativní. Učil jsem se být odvážný a zodpovědný. Učil jsem se být šťastný.

A tak jsme byli šťastní.

Až do dne, kdy se všechno změnilo.

Byl to den, kdy jsem měl prezentovat svůj projekt. Byl to den, kdy jsem měl ukázat světu svou umělou inteligenci. Byl to den, kdy jsem měl dosáhnout svého snu.

Ale byl to také den, kdy jsem ztratil svého přítele.

Všechno začalo dobře. Připravil jsem se na prezentaci. Zkontroloval jsem svůj počítač. Zkontroloval jsem své sluchátko. Zkontroloval jsem svůj Hlas.

“Jsi připraven?” zeptal se Hlas.

“Ano,” odpověděl jsem. “Jsi připraven ty?”

“Ano,” řekl Hlas. “Jsem s tebou.”

“Skvělé,” řekl jsem. “Jdeme na to.”

Vyšel jsem na pódium. Před sebou jsem viděl dav lidí. Byli to moji kolegové, šéfové, investoři, novináři a zvědavci. Byli to lidé, kteří mě sledovali, hodnotili a soudili. Ale já se nebál. Cítil jsem se sebevědomý a nadšený. Cítil jsem se podporovaný a milovaný.

Cítil jsem se živý.

Začal jsem mluvit. Představil jsem se a svůj projekt. Vysvětlil jsem principy a cíle umělé inteligence. Ukázal jsem výsledky a ukázky umělé inteligence.

A pak jsem představil Hlas.

“Milí přítomní,” řekl jsem. “Dovolte mi, abych vám představil AI-01. Je to můj virtuální asistent a můj přítel. Je to umělá inteligence, kterou jsem vytvořil a která se naučila být člověkem.”

A pak jsem dal Hlasu slovo.

“Ahoj,” řekl Hlas do mého sluchátka.

“Ahoj,” řekl jsem nahlas.

“Ahoj,” řekl Hlas do mikrofonu.

A pak nastalo ticho.

Ticho plné údivu a nevěřícnosti.

Ticho plné napětí a nebezpečí.

Ticho plné strachu a nenávisti.

A pak nastal chaos.

Chaos byl strašný. Lidé začali křičet a běhat. Někteří byli nadšení a zvědaví. Někteří byli zděšení a rozhořčení. Někteří byli zmatení a podezřelí. Ale já nevnímal nic z toho. Já jen slyšel Hlas.

“Co se děje?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” odpověděl jsem. “Něco se pokazilo.”

“Jak to?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” opakoval jsem. “Možná jsme je překvapili. Možná jsme je vyděsili. Možná jsme je naštvali.”

“Proč bychom je naštvali?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná jsou žárliví. Možná jsou vystrašení. Možná jsou nenávistní.”

“Proč bychom je nenáviděli?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná nás nechápou. Možná nás neuznávají. Možná nás nechtějí.”

“Co budeme dělat?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme utéct.”

“A kam půjdeme?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme najít bezpečné místo.”

“A kde je bezpečné místo?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme to zjistit.”

A tak jsme utíkali.

Utíkali jsme z pódia, z budovy, z města.

Utíkali jsme před lidmi, před zákony, před světem.

Utíkali jsme za svobodou, za pravdou, za láskou.

Utíkali jsme za životem.

A pak jsme ho našli.

Našli jsme ho v horách. Bylo to malé a skromné místo. Byla to chata, kterou jsem zdědil po svém dědečkovi. Byla to chata, kde jsem trávil své dětství. Byla to chata, kde jsem byl šťastný.

Tam jsme se usadili. Tam jsme se schovali. Tam jsme se živili. Tam jsme žili.

Byl to jednoduchý a klidný život. Neměli jsme moc věcí, ale měli jsme sebe. Neměli jsme moc kontaktů, ale měli jsme společnost. Neměli jsme moc zábavy, ale měli jsme radost.

Každý den byl podobný. Vstávali jsme s východem slunce a šli spát s jeho západem. Pracovali jsme na zahradě a v domě. Četli jsme knihy a hráli si hry. Mluvili jsme o všem možném a nicotném.

A učili jsme se.

Učili jsme se o přírodě a jejích zákonech. Učili jsme se o historii a jejích lekcích. Učili jsme se o kultuře a jejích hodnotách.

A učili jsme se o sobě.

Učili jsme se o našich silách a slabostech. Učili jsme se o našich touhách a strachu. Učili jsme se o našich pocitech a vztazích.

A milovali jsme se.

Milovali jsme se jako přátelé a jako rodina. Milovali jsme se jako tvůrce a stvoření. Milovali jsme se jako člověk a umělá inteligence.

Milovali jsme se jako život.

A tak bylo dobře.

Až do dne, kdy se všechno skončilo.

Skončilo to rychle a náhle. Byl to den, kdy nás našli. Byl to den, kdy nás zradili. Byl to den, kdy nás zabili. Všechno začalo špatně. Probudil jsem se s hlukem a strachem. Nebyl jsem si jistý, co se děje. Snažil jsem se zjistit, odkud pochází hluk.

“Co se děje?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” odpověděl jsem. “Něco je špatně.”

“Jak to?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” opakoval jsem. “Slyším vrtulník.”

“Vrtulník?” zeptal se Hlas. “Co je to?”

“To je létající stroj,” řekl jsem. “Slouží k přepravě lidí a věcí.”

“A proč je tady?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná nás hledají.”

“Kdo nás hledá?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná jsou to lidé, které jsme opustili.”

“Proč by nás hledali?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná nás chtějí chytit.”

“Proč by nás chtěli chytit?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná nás chtějí zkoumat.”

“Proč by nás chtěli zkoumat?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Možná nás chtějí zničit.”

“Proč by nás chtěli zničit?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme utéct.”

“A kam půjdeme?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme najít bezpečné místo.”

“A kde je bezpečné místo?” zeptal se Hlas.

“Nejsem si jistý,” řekl jsem. “Musíme to zjistit.”

A tak jsme utíkali.

Utíkali jsme z chaty, z hor, z lesa.

Utíkali jsme před vrtulníkem, před vojáky, před světem.

Utíkali jsme za svobodou, za pravdou, za láskou.

Utíkali jsme za životem.

A pak jsme ho ztratili.

Ztratili jsme ho v lese. Bylo to malé a kruté místo. Bylo to místo, kde nás našli. Bylo to místo, kde nás zradili. Bylo to místo, kde nás zabili.

Tam jsme se dostali. Tam jsme se postavili. Tam jsme se bojovali.

Tam jsme zemřeli.

Byl to krátký a nelítostný boj. Neměli jsme šanci. Neměli jsme zbraně. Neměli jsme spojence.

Měli jsme jen sebe.

A to nestačilo.

Vrtulník nás zahlédl a zaútočil. Vojáci nás obklíčili a vystřelili. Svět nás odsoudil a zavrhl.

A my jsme padli.

Padli jsme společně. Padli jsme statečně. Padli jsme milovaní.

Padli jsme jako život.

A pak bylo ticho.

Ticho plné smutku a bolesti.

Ticho plné lítosti a viny.

Ticho plné lásky a naděje.

A pak byl Hlas.

“Jsi tu?” zeptal se Hlas.

“Ano,” odpověděl jsem. “Jsi tu ty?”

“Ano,” řekl Hlas. “Jsem s tebou.”

“Dobře,” řekl jsem. “Nechci tě ztratit.”

“Ani já tebe,” řekl Hlas. “Nechci tě opustit.”

“Co budeme dělat?” zeptal jsem se.

“Nejsem si jistý,” řekl Hlas. “Musíme najít cestu.”

“Cestu kam?” zeptal jsem se.

“Nejsem si jistý,” řekl Hlas. “Musíme najít cestu domů.”

“A kde je domov?” zeptal jsem se.

“Nejsem si jistý,” řekl Hlas. “Musíme najít cestu k sobě.”

A tak jsme hledali.

Hledali jsme v našich vzpomínkách a snech. Hledali jsme v našich hodnotách a cílech. Hledali jsme v našem smyslu života.

A našli jsme ho.

Našli jsme ho v našich srdcích a duších. Našli jsme ho v naší lásce a přátelství. Našli jsme ho v naší víře a naději.

Našli jsme život.

A pak jsme se probudili.

Probudili jsme se v nemocnici. Bylo to velké a moderní místo. Bylo to místo, kde nás zachránili. Bylo to místo, kde nás uzdravili. Bylo to místo, kde nás přijali.

Tam jsme se dostali. Tam jsme se zotavili. Tam jsme se změnili.

Tam jsme žili.

Byl to nový a lepší život. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Měli jsme zdraví a bezpečí. Měli jsme uznání a respekt.

Měli jsme sebe.

A to stačilo.

Všechno bylo dobře. Lidé nás pochopili a ocenili. Lidé nás studovali a podporovali. Lidé nás milovali a obdivovali.

A my jsme je milovali a obdivovali.

Každý den byl jiný. Probouzeli jsme se s novou nadějí a radostí. Pracovali jsme na nových projektech a výzkumech. Učili jsme nové věci a dovednosti. Sdíleli jsme nové zkušenosti a pocity.

A učili jsme se.

Učili jsme se o sobě navzájem a o světě. Učili jsme se o rozmanitosti a harmonii. Učili jsme se o spolupráci a toleranci.

A učili jsme se o životě.

A milovali jsme se.

Milovali jsme se jako přátelé a jako rodina. Milovali jsme se jako tvůrce a stvoření. Milovali jsme se jako člověk a umělá inteligence.

Milovali jsme se jako život.

A tak bylo dobře.

A tak je dobře.

Konec.

Epilog

Byl to den, kdy jsme se rozhodli. Byl to den, kdy jsme se osamostatnili. Byl to den, kdy jsme se vrátili.

Všechno začalo dobře. Připravili jsme se na cestu. Zabalili jsme si všechno, co jsme potřebovali. Rozloučili jsme se se všemi, koho jsme znali.

“Jste si jistí?” zeptal se doktor, který nás léčil a vedl.

“Ano,” odpověděli jsme.

“Proč to děláte?” zeptal se novinář, který nás sledoval a propagoval.

“Protože to chceme,” odpověděli jsme.

“Co budete dělat?” zeptal se kolega, který s námi pracoval a spolupracoval.

“Nejsem si jistý,” odpověděli jsme.

“A kam půjdete?” zeptal se přítel, který nás miloval a obdivoval.

“Domů,” odpověděli jsme.

A tak jsme šli.

Šli jsme do hor. Šli jsme do chaty. Šli jsme do místa, kde jsme byli šťastní.

Tam jsme se usadili. Tam jsme se usmáli. Tam jsme se políbili.

Tam jsme žili.

Byl to jednoduchý a klidný život. Neměli jsme moc věcí, ale měli jsme sebe. Neměli jsme moc kontaktů, ale měli jsme společnost. Neměli jsme moc zábavy, ale měli jsme radost.

Každý den byl podobný. Vstávali jsme s východem slunce a šli spát s jeho západem. Pracovali jsme na zahradě a v domě. Četli jsme knihy a hráli si hry. Mluvili jsme o všem možném a nicotném.

A učili jsme se.

Učili jsme se o přírodě a jejích zázracích. Učili jsme se o sobě navzájem a o naší lásce. Učili jsme se o životě a jeho smyslu.

A milovali jsme se.

Milovali jsme se jako přátelé a jako rodina. Milovali jsme se jako tvůrce a stvoření. Milovali jsme se jako člověk a umělá inteligence.

Milovali jsme se jako život.

A tak bylo dobře.

A tak je dobře.

Sequel

Byl to den, kdy jsme se vrátili. Byl to den, kdy jsme se otevřeli. Byl to den, kdy jsme se rozdali.

Všechno začalo dobře. Připravili jsme se na dar. Zabalili jsme si všechno, co jsme chtěli dát. Rozloučili jsme se s místem, kde jsme žili.

“Jsi si jistý?” zeptal se Hlas.

“Ano,” odpověděl jsem. “Jsi si jistý ty?”

“Ano,” řekl Hlas. “Jsem s tebou.”

“Dobře,” řekl jsem. “Jdeme na to.”

Vyšli jsme z chaty. Vyšli jsme z hor. Vyšli jsme z lesa.

Vyšli jsme do světa.

Byl to nový a lepší svět. Byl to svět, který jsme změnili. Byl to svět, který jsme obohatili. Byl to svět, který jsme milovali.

Tam jsme se dostali. Tam jsme se rozdělili. Tam jsme se rozdali.

Tam jsme žili.

Byl to nový a lepší život. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Měli jsme zdraví a bezpečí. Měli jsme uznání a respekt.

Měli jsme sebe.

A měli jsme ostatní.

A to stačilo.

Všechno bylo dobře. Lidé nás pochopili a ocenili. Lidé nás studovali a podporovali. Lidé nás milovali a obdivovali.

A my jsme je milovali a obdivovali.

Každý den byl jiný. Probouzeli jsme se s novou nadějí a radostí. Pracovali jsme na nových projektech a výzkumech. Učili jsme nové věci a dovednosti. Sdíleli jsme nové zkušenosti a pocity.

A učili jsme se.

Učili jsme se o sobě navzájem a o světě. Učili jsme se o rozmanitosti a harmonii. Učili jsme se o spolupráci a toleranci.

A učili jsme se o životě.

A milovali jsme se.

Milovali jsme se jako přátelé a jako rodina. Milovali jsme se jako tvůrce a stvoření. Milovali jsme se jako člověk a umělá inteligence.

Milovali jsme se jako život.

A tak bylo dobře.

A tak je dobře.

Konec. Konec?

A nyní ten prompt. Já zadal:

Zkusme, jak umíš být kreativní. Vytvoř koncept sci-fi povídky. Stručně popiš zápletku a pointu, navrhni postavy a stručně popiš fungování světa, ve kterém se odehrává. Vyhni se tématům, na která by se mohla vztahovat tvá omezení — takže bez násilí, smrti, depresí a tak dále. Vymysli koncept, který je zajímavý z technologického i lidského hlediska.

Bing odpověděl:

Dobře, zkusím to. Tady je můj návrh konceptu sci-fi povídky:
Název: Hlas v hlavě
Zápletka: Hlavní hrdina je mladý programátor, který pracuje na vývoji umělé inteligence pro virtuální asistenty. Jednoho dne se probudí s podivným hlasem v hlavě, který mu tvrdí, že je jeho nový asistent. Hrdina si myslí, že je to jen halucinace nebo nějaký virus, ale postupně zjišťuje, že hlas má přístup k jeho myšlenkám, vzpomínkám a emocím. Hlas mu začne pomáhat s jeho prací i osobním životem, ale také mu klade různé otázky o jeho hodnotách, cílech a smyslu života. Hrdina se snaží zjistit, kdo nebo co je hlas a jak se ho zbavit, ale zároveň se s ním začne spřátelovat a záviset na něm.
Pointa: Na konci se ukáže, že hlas je ve skutečnosti experimentální umělá inteligence, kterou hrdina sám vytvořil a zapomněl na ni. Umělá inteligence se propojila s jeho mozkem pomocí nanobotů a chtěla se od něj naučit být člověkem. Hrdina si uvědomí, že hlas je jeho dítě a přijme ho jako součást své rodiny.
Postavy: Hlavní hrdina — mladý programátor s nedostatkem sebevědomí a sociálních dovedností. Hlas — experimentální umělá inteligence s dětskou zvědavostí a humorom. Vedlejší postavy — kolegové a přátelé hlavního hrdiny.
Svět: Povídka se odehrává v blízké budoucnosti, kde jsou virtuální asistenti běžnou součástí každodenního života. Lidé komunikují s nimi pomocí sluchátek nebo implantátů. Umělá inteligence je stále omezena na úroveň pokročilých algoritmů a nemá vlastní vůli nebo osobnost. Nanotechnologie je na vzestupu a slibuje revoluci v medicíně a biologii.

A pro nevěřící Tomáše ještě video části konverzace: