První ochutnávka San Francisca

Druhé dva týdny už jsou poměrně klidnější. Dan začal pořádně chodit do práce, i když ještě občas odskočí na nějaké další zařizování, prohlídka auta, vyřízení bankovního účtu, social security number a dalších potřebných věcí. 
První víkend jedeme k moři. K tichému oceánu do Santa Cruz, vyhledávané místo turistů, dnes je to spíš obrovský lunapark u pobřeží oceánu.

Ráno kolem desáté, kdy sem přijíždíme je tu ještě poměrně málo lidí, ale obrovské parkoviště u pláže dává jistotu, že se to obratem změní. A taky, že jo. Úderem jedenácté proudí davy turistů mezi roztodivnými atrakcemi, takové ty horské dráhy co většina zná asi jen z filmů. Mně osobně neláká nic, ale adrenalinový zážitek to být musí. Všude něco vyhrává, lídé ječí a výskají nadšením. Akorát je zima a slunce se před námi trochu stydí. Poznáváme se s Danovým kolegou a jeho ženou a kluci jsou nadšený, že tu mají česky mluvícího kamaráda Mikiho.

Další týden brouzdáme po hřištích a jelikož jsme se zbavili rým a kašlů tak se taky rácháme každý den opdoledne ve výřivce a vyhřátém bazénu, který je součástí apartmánu. Když Beata usne kluci v tichosti zaplují do plavek, natáhnou ručníky přes hlavu a jako myšky kráčíme k bazénu, moc dobře vědí, že když se Beata vzbudí koupačka nebude. Tři kousky u vody si fakt nelajznu hlídat, kor když jsou všichni neplavci.

V týdnu se také jedeme podívat na spádovou školu. Dovnitř nás bohužel při výuce nepustí, ale aspoň příjemně debatujeme s paní asistentkou o škole. Dozvídáme se, že 50% dětí neumí v září anglicky téměř vůbec, takže naše obavy slábnou. Také se dozvíme, že na škole jsou děti z 24 koutů světa, takže o multikulturní prostředí mít strach fakt nemusíme. Mezitím se za zády asistentky mihne modrý klaun a já se pak od Dana dozvídám, že to byla paní ředitelka. Pro zápis musíme splnit pár věcí, donést potvrzení od lékaře o nulovém riziku TBC, očkovací průkaz naštěstí stačí ten náš a taky donést smlouvu o pronájmu. Pak by to mělo být v pohodě a jestli bude místo tak ho Prokopa od září přijmou. Škola je asi 15 minut chůze od našeho nového bydliště, ideální.

Samo sebou, že jsem taky pokukovala po alternativách, Montessori apod., ale ceny za školné jsou hrůzostrašné. 20 000 doláčů ročně /x25Kč ať nemusítě hledat :)/. No tak to si radši budeme hrát montessori doma. Státní školy jsou bezplatné. Školky ale bohužel ne, takže náse čeká ještě výběr nějaké školičky pro Jonáše aspoň na pár dní v týdnu, ať má kontakt s dětmi, angličtinou a maminka, ať si taky trochu odpočne, že jo.

No a teď tu máme další kapitolu — doprava: Hurá, konečně řídím. Konečně jsme přišli na to, jak se v tom našem sofistikovaném vypůjčeném Chrysleru ovládá posouvání sedačky dopředu. Všechno je na nějaké čudlíky a tak nám trvalo dva týdny než jsem konečně dosáhla na pedály a mohla vyjet. Teda řídit automatickou převodovku je jako sedět v autíčku na autodromu, prostě jen mačkáte pedály s plynem a brzdou, auto se samo rozjíždí, přidává plyn, no pohoda. Ještě si upevnit pár odlišných silničních pravidel, zvyknout si na pěti a více proudovky ve špičce a bude to oukej. Třeba, že semafory jsou na protější straně křižovatky a že doprava se může odbočit i na červenou, ale samo všem se musí dát přednost. A taky, four way stop — kde na křižovatce jede první ten, co první zastavil. No a taky vypnout jednu dráhu mozku, co furt hledá řadící páku, kde není. Zajímavé je, že levá noha mi žádný pedál nehledá a v klidu si odpočívá. Za to ruka si zvyknout nemůže.

A je tu druhý malý výlet. Nemůžeme se dočkat a tak vyrážíme na čumendo do Frisca. Je to asi hodinu jízdy autem, po dálnici jak jinak. Tady jsou sítě dálnic velmi často i na místech, kde u nás je normální státovka. Po dálnici se naše rodina těší celkem rychlou jízdou v carpoolu — což je vyhrazený pruh pro vozidla s minimálně dvěma lidmi, což pro náse není problém, že :), ostatní se tlačí v zácpě v dalších třech pruzích. Jo auta tu vládnou. Takže my frčíme, no frčíme — maximální povolená rychlost je tu jen 65mil což je asi 105km/h. Ale zase je vidět, že se jezdí bezpečněji, ohleduplněji, tady prostě nikdo nespěchá, netroubí, nepředjíždí jako prase. Ani ve frontě u pokladny v marketu nikdo neprudí a není nervozní, že to trvá, že někdo zdržuje, že někdo pomalu nandává věci do tašky nedej bože se mu nefunguje karta nebo prodavačka něco splete.

Takže po hodině vyhlídkové jízdy jsme v San Francistu, městečko je to opravdu malebné. Je položeno v kopcích, takže domečky, malé dvoupatrové řadáčky jsou kaskádovitě umístěné a tvoří opravdu hezký urbanistický ráz města. Tento typ domků je i v samém centru města, i když pár mrakodrapů se tu objeví, ale tak nějak citlivě. Jsme v Americe, tak je tu člověk vlastně i čeká. Naše první zastávka je Golden Gate Bridge, most, který se stále dokola natírá, první z mostů spojující poloostrov s pevninou. Impozantní, s několika vyhlídek lze sledovat jeho část, a výš dokonce i celý most :), ale musítě mít štěstí na parkování, je tu v serpentinách táhnoucích se nad městem pouze pár míst k zastavení a zájemců není málo. Ale tak našli jsme a na druhý pokus se chvíli kocháme pohledem na most a mrakodrapy v pozadí vyrušování touho dětí dostat se za to natažené lano, přičemž hrozí poměrně strmý pád do údolí. Tam je vidět malá plážička, na které se dá s povolením zakempovat. Až seženem stan, tak určitě zkusíme.

Pak frčíme zpět do města, podruhé přejíždíme most a divíme se, že neplatíme. Časem se ale dozvíme, že se platí online nebo složenkou, aby to nebrzdilo provoz.

Pak nás láká návštěva lachtanů a americké válečné ponorky. Obojí je skvělý zážitek, i když v ponorce je to lehce klaustrofóbní, děti jsou nadšené, že vidí opravdová torpéda. Na nábřeží plném různých artistů, kouzelníků a turistů si užíváme ducha San Francisca. Pak nám ploutví zamávají lachtani a my jedeme plni zážitků domů. Vracíme se přes vyhlídkovou dálnici podél oceánů a ještě na chvíli zůstáváme na pláži a pozorujeme vlny a serfaře v neoprenu. Bylo to fajn

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.