Jak jsme jeli do Ameriky

Stalo se to asi takhle: V létě roku 2014 se mě můj muž zeptal, jestli ještě pořád někam chci jet a já bláhová si myslela, že se ptá na dovolenou k moři. I když nechápu proč, když děti letos vzali k moři prarodiče. Domluvili jsme se přece, že odjíždět s malou Beatkou, které je sotva rok je zbytečně náročné. To jsem však netušila, že otázka míří úplně jinam a že se s Beatku vydáme na mnohem náročnější cestu.

Léta letoucí jsme snili o delší cestě do zahraničí. Na vejšce jsme cestovali hodně, zvláště na východ, sever a jih od naší země, ale na dlouhou cestu se nám vydat nepodařilo. Nejspíš proto, že jsme na ni neměli dost peněz. Po škole přišla zajímavá práce, svatba a jak už to tak bývá po svatbě taky děti. Jedno, druhé, třetí… Takže se naše myšlenky a činy začaly ubírat trochu jiným směrem.

Takže spátky k tématu. Vůbec mě nenapadlo, že se mě muž ptá na takovou věc a jen tak jako by se nechumelilo. Po mém nechápavém výrazu došlo ke krátkému vysvětlení a já měla jasno. No jasně, že chci. Vždyť o tom tak dlouho sníme. Sice pravda, tenkrát jsme neměli děti, dům, práci. Teď máme tři prťata, ale tak co, to nějak dáme. Splníme si sen!

Takže ano, jedeme na dlouho cestu do Ameriky. Do Kalifornie, ráje hippies, zdravého životního stylu a krásných přírodních útvarů, a to nejméně na rok. To jest podmínka manželovy pracovní smlouvy. Bude pracovat ve stejné firmě jako v Čechách, jen v americké pobočce. Jak jednoduché.

Jakmile je vše ve firmě vyřízeno, podmínky dojednány, radostně to troubíme do světa. Reakce jsou různé, asi jako když člověk oznamuje, že čeká třetí dítě. Někdo nás má za blázny, jiný za odvážlivce. Jeden řeší materiální věci, co jako s barákem a tak, jiný se ptá, co všechno navštívíme a že to bude super zážitek. Asi podle toho jak to má každý v sobě nastavené. Nicméně cítíme, že nám to všichni přejí.

A my se těšíme. A moc. I když je pravda, že jsme si z prvotního nadšení taky prošli fází racionální — jako že budeme tak daleko od rodiny a přátel, a ty děti máme s sebou, co když budou nemocný, jak se školou, se školkou, žádný hlídání, žádný počáteční zázemí, vše se bude muset za běhu zařizovat, bydlení, auto, vybavení celé domácnosti, škola, školka jen ta práce je jistá, ale právě to je nejdůležitější. Nezblázníme se z toho, a co až se ocitnem na letišti s holou prdelí a třema dětma u nohou pravděpodobně vyčerpanýma a ubrečenýma po dlouhém letu? Věcí k řešnení bylo hodně, ale nic nás neodradilo. A tak jsme prostě po Vánocích v únoru 2015 po půlročních přípravách vyrazili.

Ještě předtím jsme ale stihli kompletně vyklidit a pronajmout barák, vytřídit nepotřebné věci a oblečení a odvézt na charitu nebo rozdat, zapsat nejstaršího syna do školy, zařídit viza, pojištění, mezinárodní řidičský průkaz, výpis ze zdravotnické dokumentace dětí, vyřídit vše na úřadech a v práci, zařídit si mezinárodní bankovní účet, prodělat krátce před odjezdem neštovice a několik viróz, nakoupit 8 kufrů, hodně léků a dětských knih, dětských cestovních her, uspořádat parádní rozlučku s rodinou a přáteli a vyrazit.
Kdo: Já Martina /35/, můj muž Daniel/36/ a naše tři děti Prokop /6/, Jonáš /3.5/ a Beata /17m/.