Jak jsme zvládli první víkend

První den jsme jak spráskaní psi, všichni do jednoho, nedostatek spánku, časový posun, máme v tom zmatek. Ráno se nám podaří zařídit tarify u T-mobilu a máme nová americká čísla, a taky skvělý tarif pro volání do Čech, což se určitě bude hodit. Aby děti nezbouraly prodejnu, tak jsem se odvážně vydala do vedlejšího obchodu nakoupit nějaké jídlo s Joňou a Beou.

Jonáš, asi z té únavy byl k nezadržení, lítal, všechno strkal do košíku a ve chvíli, kdy říkám větu, dávej pozor, ať něco nerozbiješ letí marmeláda na zem. No, že se divím, když ho tak pěkně navedu.

No a samozřejmě se rozbila. První den, první ráno a ty rychle přemýšlej, jak to budeš anglicky vysvětlovat. Tak hledám nějakého prodavače a vyčítavým hlasem povídám Jonášovi: Tak mi teď poraď, co s tím budeme dělat? Když se místo Jonáše ozve pán, kterého jsem samozřejmě neviděla a česky mi povídá. To neřeště oni to uklidí. To jako fakt?

Uf, no tak díky. Jdeme tedy a já úplně zmatená a dezorientovaná si ještě trochu ze zvyku a zmatená vlezu k samoobslužné kase. No a po chvíli mi dojde, že jaksi anglicky to bude asi trochu problém, a taky je.

Kódy nejdou načíst a Jonáš hází celý nákup do tašky, i když se ještě nenačetl a zase to vrací zpět, takže se stále ozývá věta. V odkládacím prostoru se objevil předmět, který tam nepatří. Pokladna pípá a dožaduje se kontroly pokladního. A já se jen nervózně rozhlížím.

To už přichází prodavačka s úsměvem na tváří a celý nákup mi namarkuje. Já jen hlídám Jonáše, aby už nijak nepomáhal a s líbezným thank you very much odcházím úplně spocená z krámu.

Příště nechám děti raději zbourat prodejnu T-mobilu.

Další štace bylo vyřízení social security number. Dan strávil hodinu a půl na sociálce a my si mezitím užili krásné hřiště a procházku po malebné čtvrti. Když jsme se doplácali až za ním k úřadu, tak jsem hrdá našla místnost, kde se žádosti vyřizují a kde byl Dan ukryt :).

Stihla jsem ale mezitím porušit dva místní zákazy. Za prvé čekat mimo určenou místnost na chodbě, protože Dan byl zrovna u přepážky a za druhé jsem si ještě dovolila v tomto prostoru telefonovat. Svému muži samozřejmě.

Sekuriťák se na mě už koukal trochu divně a já nevěděla proč, naštěstí Dan zrovna přicházel tak jsme rychle vyklidili prosor a bylo vše oukej.

Po obědě na nás padla časová krize a nejraději bychom si šli všichni lehnout. Nakonec to tak dopadlo. Já uspím Beatu, Jonášek si chce jít odpočinout a Prokop se k němu dobrovolně přidá, takže spíme všichni a po dvou hodinách se k nám přidá i tatínek, který se šel ukázat do práce, jako že je tady.

Spíme po česku. O půlnoci jsme vzhůru, divné, že. Jenže v Čechách je totiž 9 ráno, tak co bychom taky chtěli. Kdybychom byli v Čechách, byly bychom nadšený, protože jejich standardní ranní čas je 6–7hod. Tady jsme hlavně rozpačití z toho, co jako budeme o půlnoci dělat?

Tak si dáme o půlnoci snídani, hrajeme si a kolem čtvrté se nám je zase podaří znovu uspat, vypadá to slibně. Ale omyl. Vyrovnání časového posunu se nám podařilo srovnat až za 6 dní. Déle než jsme čekali.

První procházky po městě, rozkoukávání se, poznávání okolí, hřišť, sítí obchodů, občasná návštěva práce, ale hlavně shánění bydlení, to vše bylo náplní prvního týdne.

Objeli jsme snad 15 apartmánů, a představte si to se třemi dětmi. Byla to pro ně zábava v tom smyslu, že se neustále schovávali do skříní, za dveře a podobných míst. A my byli nerózní z toho, že s touhle smečkou nám nikdo nic nepronajme. Jenže ono to bylo jinak.

Američani totiž děti milují a chápou jejich chování.

Od pronájmu domečku jsme rychle ustoupili, protože finančně je to nepřijatelné. No možná, kdybychom z jednoho platu nemuseli živit tři děti, platit v ČR hypotéku na dům, platit školku a auto, tak by to možná šlo. Ale nevadí, apartmánů je tu nepřeberné množství v různé kvalitě, prostorovém uspořádání i vybavenosti. Jen ty děti to jaksi nebaví vybírat. Takže po několika dnech vybíráme. Forge Homestead Apartements. Je tu pračka, sušička, dva pěkné pokoje, obývák s jídelnou. Dobré zázemí v okolí a dobrá škola. Za dva týdny se tedy přestěhuje do městečka Cupertino.

Hranice mezi jednotlivými městy jsou však k nepoznání. Kdysi malá městečka se rozrostla natolik, že tvoří v současné době jednu velkou aglomeraci Sillicon Valley. Bydlíme asi hodinu cesty od San Francisca. V našem okolí mají centrály velké IT firmy jako Google, Apple, Facebook, Intel, Linked — In atd.

Co to znamená?

Pro Dana jako programátora ráj na zemi. Pro mě jako matku nepřeberné množství zážitků s dětmi na hřištích, kde angličtina funguje jako kontaktní jazyk. A uvidíme, co ještě…

Jinak tu člověk denně slyší španělštinu, hindštinu, němčinu, japonštinu či čínštinu nebo korejštinu /to fakt nepoznám/, ruštinu i francouzštinu, severské jazyky a taky češtinu. Jooo manželky ajťáků venčí svoje děti.

Tak jo, vyrovnali jsme se s únavou, poznali pár okolních míst, sehnali bydlení a zmákli první kulturní šok. První nápor je za námi.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.