Příběh na pozadí cesty…

Ta v bříšku je už třetí Beata.

Dokážu pochopit mnohé, ale jestli něco dokážu pochopit opravdu hluboce je to, že nemáte sílu vůbec na nic. Asi jako každá máma jsem si snila o tom, jak jednoho dne budu mít své děti, budu je milovat, budu o ně s láskou pečovat, budu ta nejlepší máma na světě.

Co víc?

Jenže já jsem si vybrala také profesi terapeuta. Pomáhající profesi. Takže jsem si ještě snila o tom, jak se svými dětmi budu dělat to a ono. Jak budu skvělá máma a terapeutka v jednom kabátě. Jak moje děti budou brzy mluvit a taky správně. Všechno to, co jsem si předsevzala jsem taky v prvních letech mateřsví pilně plnila. Akorát jsem svého času zapomněla na jediné.

Být.

Jen tak být. Jen tak existovat, pozorovat, nasávat, vstřebávat. Prostě být tady a teď, se svým dítětem a být s ním v souladu. Já jsem totiž neustále někam běžela. Za svým cílem, za svým předsevzetím, za svoji kamarádkou, za svojí vizí. Nebyla jsem v souladu ani se svým dítětem, ale ani sama se sebou.

Protože ty vize ve skutečnosti nebyly moje. Byly to vize, které jsem si převzala. Tak, jak jsem si myslela, že by to mělo být. Uběhl rok, dva a přišlo na svět druhé dítě. Myslím, že tam nahoře už se na tenhle závod míru nemohli koukat, a tak si řekli, trochu ji zabrzdíme, zastavíme, ať se kapku porozhlédne a trochu si všimne, o čem ten život ve skutečnosti je.

Pravda, zastavili mě. Jonášek po svém velkolepém a nádherném narození se dva měsíce na to rozkašlal tak, že si lékaři mysleli, že má černý kašel. Nikdo si s ním nevěděl rady. Kašlal pořád, vkuse více než půl roku. Ráno, večer v noci. Prakticky neustále se u nás ozývaly zvuky mezi kašlem a štěkotem psa. Chvílemi jsem ani já sama nevěděla, jestli jsou to sousedovi psi nebo naše dítě.

Co jsem ale věděla, že se propadám. Propadám se a hodně hluboko. Tohle dítě mi totiž přišlo otevřít oči. A tak jsem začala brouzdat břehy, sedliny a dna své vlastní duše. Tenkrát jsem tomu moc nerozuměla. Nechápala jsem, co se děje a proč se to děje. Jen jsem věděla, že se děje něco, co je pro můj život důležité. Bolestné bylo to, že kromě psychické zátěže se přidala i bolest tělesná.

A ta trvala celých dalších šest let. S menší či větší pauzou mě moje tělo neustále upozorňovalo na něco.

Ale sakra na co?

To byla moje nejčastější otázka ve dnech, kdy jsem na tom byla úplně nejhůř. Kdy jsem začala rozumět tomu, že bolest je informace, informace, že jdeme špatnou cestou. Informace, že náš život má vypadat jinak. Někomu stačí melancholická nálada, aby si všiml. Druhému stačí hlubší deprese, aby prozřel. Jinému musí přijít do života nemoc, aby se probral. Mně přišla do života několikaletá deprese spojená s intenzivní každodenní tělesnou bolestí, která trvala v kuse téměř tři roky.

V té době jsem svůj život neviděla, neviděla jsem sebe, své poslaní, svoji duši. Neviděla jsem vůbec nic. Jen úplné prázdno.

Neviděla jsem ani svoje děti. Nebyla jsem schopná se zvednout z postele, postarat se, vychovávat, natož terapeuticky působit. Nebyla jsem téměř schopná žít. Nechtěla jsem. Přiznám se, že dnes nevím, jak jsem to dokázala zvládnout. Nejhorší období přišlo v době, kdy celá moje rodina již několik měsíců žila odtržená v zahraničí od zbytku světa.

Myslím, že jediné, jak jsem to dokázala zvládnout byla moje víra v to, že to má nějaký smysl, i když jsem ho několik let vůbec neviděla.

Můj muž převzal roli otce, matky, kamaráda, přítele, lékaře, pomocníka, bojovníka, prostě všeho, na co si můžete vzpomenout. Stál mi po boku a podporoval mě, věřil, že to dokážu projít. Víc, než jsem věřila já. V té době již byla na světě moje třetí dcerka. První roky mého druhého syna mám v mlze. Vlastně si díky jeho permanentnímu zdravotnímu stavu nevybavuju, co přesně se dělo a jak se to dělo. Byla a nebyla jsem u toho. První roky mojí dcerky jsou již zřetelnější. Ale věk mezi druhým a třetím rokem je velmi mlhavý.

Pamatuji si, jak jsem nebyla schopna vůbec ničeho. Ani jít na procházku. Neustále mě něco bolelo, tělo i duše. A tak jsem nedělala nic. Opravdu nic. A jednoho dne jsem přestala bojovat. Přestala jsem si říkat, musíš.

A dospěla jsem k jedinému musíš — musíš to přijmout.

Musíš svůj život přijmout přesně takový jaký je, protože takový sis ho vytvořila. Takový je tvůj. Tohle je výsledek tvého myšlení. Tvých postojů. Tohle jsi ty. Jediné, co musíš, je přijmout zodpovědnost za to, co se děje. I když nevíš, co s tím máš dělat. A to byl ten důležitý moment. Ten odraz ode dna. Ten nový směr mi přinesl změnu do života. Nové myšlenky, nové lidi, nová přesvědčení, nové knihy, nový životní elán.

Ačkoli nejsem stále na konci své cesty, protože ta končí až smrtí a stále ještě šlapu tvrdě za každou změnu, která v mém životě probíhá, vím, že jsem na té správné.

Jsem na cestě svým životem. Jsem na stezce, která nese moje jméno. Jsem na cestě, která je lemována mými přáními, mými touhami, mými talenty. Jsem na cestě, která se z kamenité a klikaté proměnila na pěšinu, plnou drobného písku. Jsem na cestě za svým snem, za svým životem. A protože mě k téhle cestě dovedla moje hořká a hluboká zkušenost, dokážu pochopit, že někdy opravdu nemůžete, nechcete, nemáte sílu pomáhat. Nemáte ani chuť. I když byste si tohle všechno moc přáli.

Někdy je zkrátka chvíle předat otěže do rukou dítěti. Nechat ho jít svou cestou, nestát mu před prahem jeho domu a nepřekážet mu. Já jsem to takto byla donucena udělat. Nakonec moje děti mluví plynule dvěma jazyky.

Nezkazila jsem nic a udělala jsem pro jejich vývoj to nejdůležitější. Pořád jsem je milovala, i když jsem jim často nemohla být dokonalou mámou.

PS: Asi není náhoda, stejně jako další události v mém životě, že zpěvačka Mirabai Ceiba se svou písní Song of life, která mě poslední měsíce na mé cestě provázela, bude mít za dva měsíce koncert kousek od našeho domu.

https://youtu.be/yRfO6eCvyUs

Like what you read? Give Jak jsme jeli do Ameriky a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.