Hlásím se vám z ostrova Jeju a musím přiznat, že si tohle zakončení mého letošního putování po krajinách vzdálených nemohu vynachválit.

Let ze Soulu byl naprosto bez ztráty květinky a po hodině na palubě jsem už mohl dýchat mořský vzduch na Jeju. Bydlím na druhé straně ostrova v městě Seogwipo. Po ostrově jezdí všude autobusy a tak není problém se kamkoliv dostat.

Hned po ukázaní pasu na recepci se mi dostalo srdečného přivítání. Chlapík totiž prý miluje Prahu a byl tam dvakrát. Už se smrákalo a tak jsem vyrazil na procházku s cílem v nějaké restauraci. Šel jsem naslepo k moři a objevil nádherné osvětlený most a za ním ostrov, který jsem prošel celý dokola. Na cestě zpět jsem pak objevil skvělou rodinnou restauraci. Dal jsem si můj oblíbený Dolsot bibimbap a zapůsobil na pana a paní svými pěti slovy v korejštině.

Večer jsem se pak definitivně rozhodl pro výstup na nejvyšší horu Koreje, Mount Hallasan. S doladěním detailů mi velmi ochotně pomohl chlapík na recepci. Dokonce se omlouval za svou angličtinu. Opravdu nebylo za co, protože jsme se nakonec domluvili a já věděl mnohem více, než jsem chtěl. Trochu mě mrzí, že se v Koreji nenosí dýška, jelikož tady v Koreji by si to fakt zasloužili.

Dnes pak budíček v 6:30 a hurá na autobus směr Mt. Hallasan. Dojel jsem na začátek jedné ze dvou stezek, které vedou na vrchol. Ta moje začínala v 750 metrech a přede mnou tak bylo 1200 metrů do kopce na 9,6 kilometrech. Všude se píše, že nahoru to trvá 4,5 hodiny a zpátky to samé. Já chtěl původně jít dolu tou druhou stezkou, ale ta je nyní kvůli sesuvu uzavřena.

Výstup jsem začal v 8 ráno a cíl byl být v poledne na vrcholu. Já to ale zvládl už v 10:50 a to včetně několika krátkých přestávek. Cesta vede až na poslední cca 2 kilometry lesem a většinou po kamenité stezce, občas podpořené schody. Stezka se postupně stěžuje a poslední 2 kilometry jsou celkem peklo. Když jsem stoupal na horu, tak mraky byly v cca 1500 metrech. Postupně ale stoupali až k 1900.

Musím říci, že jsem na sebe byl celkem hrdý. Porazil jsem korejce drtivě cca 150:5 v tom, kdo koho předběhl cestou nahoru. Z těch pěti byli 3 takový týpci z Busanu, kteří se se mnou cestou nahoru stihli vyfotit a neopomněli ani na vrcholovou fotku. Za odměnu jsem od nich dostal mandarinku. Popravdě jsem byl trochu za exota. Asi nejvyšší člověk dnes na vrcholu a asi tak jeden z deseti bílých.

Na vrcholu jsem posvačil Gimbap, což je tradiční korejská svačina. Jde o rýži zabalenou v řase a náplní, která se různí. Občas to má tvar sushi rolky, já měl ale trojúhelníčky.

Byla to nádhera pozorovat mraky pode mnou a vedle zatopený kráter. Mt. Hallasan je totiž bývalá sopka.

Po cestě nahoru jsem měl úplně mokré triko. Velká vlhkost a pot udělaly svoje. Nahoře, kde krásně svítilo slunce jsem tak počkal až uschnu. Mezitím přiletěl na heliport blízko vrchoku vrtulník a vysadil nějaké 3 meteorology. Po této atrakci jsem už zamířil dolu. Cesta byla až skoro nekonečná. Nakonec jsem ale vše v pohodě zvládl a to v čase 6 hodin a 15 minut. Do města jsem dojel autobusem a za odměnu si koupil velkou láhev džusu. První ale sprcha.

Po odpočinku jsem vyrazil opět do zmíněné rodinné restaurace a dal si Kimchi Tchige. Dejve, máme se ještě co učit, protože tahle byla excelentní a perfektně jsem si u ní poplakal. Paní s pánem ze mě měli radost a tak dorazím možná i zítra, protože se mi tu fakt líbí.

Už se blíží konec a tak už vyřizuju schůzky na příští týden. Bude to hodně velká změna. Ale teď neřeším už nic a uvidím co zítra. Program si udělám až ráno. Pohybovat se musím autobusem, jelikož bez mezinárodní řidičáku mi tu skútr nepůjčí.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.