Program na dnešek byl celkem jasný a až trochu nudný. Dostat se do Phonsavanu. Realita však byla úplně jinde.

Vše šlo hladce až do příjezdu na autobusové nádraží. Tam na nás již čekal úplně plný minibus, ve kterém jsme měli strávit 7h. Úplně plný myslím tak, že měl kapacitu 25 lidí a my měli lístky 26–28. Hodily jsme ale batohy na střechu a řidič s pomocníkem, což byly takový týpci veksláckého vzezření, nám uvolnili místa. Prostě pravidlo bylo jasné bílí sedí a zbytek se nějak zmáčkne. Chudák jedna slečna se tam rozbrečela.

Během první hodiny jsne stavěli asi dvakrát. Nejdřív si musel řidič koupit svačinu a pak jsme museli chladit brzdy. Vlastně všechny i pozdější zastávky se řídili podle chlazení motoru nebo brzd. Vezli jsme na střeše i asi 200l nádrž s vodou na chlazení motoru, kterou jsbe během cesty z Luang Prabang doplnili dvakrát.

Nejvtipnější ale bylo to, že tím nabírání neskončilo. Cestou jsne totiž naložili dalšího týpka i s motorkou. Proč ne, že jo. Ale už fakt nebylo místo a tak pomocník stál několik hodin v otevřených dveřích. Až pak si v jedné restauraci po cestě našel plastovou židli a vzal si jí do autobusu a seděl na ní pár centimetrů ode dveří.

Cestou nás čekalo mnoho zastávek, překrásných výhledů do údolí, jelikož většina cesty byla horami. Potkali jsme nespočet krav, vodních bůvolů, porouchaných aut. Tahle cesta měla všechno a je spíše pro otrlé povahy.

Phonsavan je taková větší vesnice. 2km domů podél hlavní cesty. Chceme se tak po zítřejším programu, který spočívá v návštěvě Plain of Jars, vypravit ideálně přímo do Hanoje.

V autobuse jsme se seznámili s dalšími bělochy a s jedním z nich, Sorenem z Německa jsem dnes na pokoji. Zítra pak ve skupince vyrazíme na motorkách za našim cílem.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.