Instrumentace vs Coaching: Aneb neschopnost uvědomění si reality současné situace triatlonu v ČR.

Instrumentace je proces používaný především v hudebním průmyslu a je definovaný jako technika využití možností hudebních nástrojů při komponování skladby. To znamená, že každý nástroj je schopný produkovat jinou tóninu. Určité nástroje je ideální použít pro určitý typ rytmu. Různé nástroje je možné použít v kombinaci s jinými nástroji, zatímco ostatní nikoliv. My jako diváci takovéhoto hudebního zážitku vnímáme celek, ale neuvědomujeme si neviditelné procesy, které skládají výsledný celek. Jediný, kdo je schopný organizovat tento komplexní problém, je dirigent. Je to osoba, která netvoří námi slyšený zvuk, ale organizuje všechny složky tak, abychom dosáhli požadovaného výsledku.

Coaching celosvětově byl vždy vnímaný velice černobíle. Pod tímto si můžeme představit typické myšlení, že pokud atletovi zadám určitý typ tréninku v určité intenzitě, tak zde nalezneme pozitivní korelaci růstu výkonnosti. V momentě, kdy aplikujete tento druh tréninku v kontrolovaném prostředí kde jste schopni atlety centralizovaně trénovat, tak opravdu daný tréninkový proces a růst atleta může probíhat lineárně, v podstatě učebnicově. Na tomto procesu je i postavené veškeré trenérské vzdělávání, kdy se pouze snažíme pojmout co největší množství metod a procesů, možnosti adaptace a fungování lidského těla, abychom následně vytvořili plán ušitý atletovi na míru. Bohužel v dané rovnici chybí jedna velice důležitá proměnná. A to je uvědomění, že nepracujeme s robotem, ale s člověkem fungujícím v určitém prostředí. A to je jeden z nejméně předvídatelných systémů, který na planetě zemi najdeme. O co hůře, jako člověk zodpovědný za vedení lidí musíte organizovat fungování lidí ve skupině, a to nám dává jeden z nejdynamičtějších a nejsložitějších systémů pro management vůbec.

Je triatlon centralizované a stabilní prostředí?

Většina sportů dokázala velice dobře organizovat fungování atletů jako celku. To znamená, že se celosvětově centralizuje příprava, kluby využívají jednotného sportoviště, centralizují trenéry, popřípadě propojují vzdělávání se sportem, aby následně dokázaly kontrolovat co největší množství těchto proměnných.

Triatlon se svou povahou byl vždy vnímám jako sekundární sport. Většinou jako sport pro plavce, kteří si šli párkrát v týdnu v rámci suché přípravy zaběhat a měli dostatečný talent se uchytit v rámci mládežnického triatlonu. Většina klubů v české republice funguje na bázi občasných tréninků, kde většina trenérů se spíše pere s tím, jak vůbec logisticky zvládnout a trenérsky zaštítit fungování napříč třemi sporty bez jednotného sportovního zázemí. Většinově se to řeší tím, že atleti trénují v domácích plaveckých klubech a triatlon se stává hlavním sportem až v letních měsících, kam se také většina triatlonových klubů snaží směřovat tréninkové kempy a soustředění a tímto alespoň částečně nahradit předchozí deficit. Samozřejmě každý atlet do triatlonu kvůli nejednotnému systému přichází nejenom v rozdílném věku, ale již s určitými limitacemi ať už antropometrickými nebo rozdílnými technickými, silovými dovednostmi, vytrvalostním zapracováním, rodinnými návyky, stravováním apod. Každý atlet pochází navíc z rozdílných socio-ekonomických skupin, takže jakákoliv snaha kontrolovat tréninkový proces vždy může shořet na neschopnosti pořídit určitý typ vybavení, nebo zajistit finančně a logisticky optimální přípravu. Následně do toho vstupují rozdílní individuální trenéři, protože většina klubů buď nezajistí nebo nenabídne dostatečnou trenérskou kvalitu a dostatečné tréninkové podmínky, takže se následně atleti snaží hledat alternativy. Popřípadě proces funguje opačně, kdy individuální trenéři stahují pod své vedení talentované atlety z klubů a vytvářejí individuální tréninkové linky. A do toho všeho nejednotně fungující systém SCM a reprezentace, který vlastně stojí na pomezí centralizace a decentralizace. Máme vrcholové atlety, kteří systém ignorují úplně a jedou svojí individuální cestou. Potom atlety, kteří se účastní pouze kempů a mimo kempy mají vlastní koncepci a poslední skupinu atletů, kteří jsou následně svěřenci reprezentačních trenérů a jako jediní představují něco, co by se vzdáleně mohlo nazvat koncepční přípravou.

Tento více než chaotický systém vytváří téměř nekonečné množství proměnných, které se následně potkají ve sportu jménem triatlon. Pokud někdo označí že v České republice funguje něco jako koncepční příprava, tak to může být považované za více než úsměvné.

Nyní se vrátím k mému původnímu přirovnání coaching vs instrumentace. Do opravdového coachingu v triatlonu nás čeká vskutku dlouhá cesta. Dokud nebudeme schopni alespoň částečně ujednotit metodicky a koncepčně členskou základnu, tak v podstatě my dané atlety netrénujeme, my pouze ovlivňujeme desetinu zbytkového potenciálu, který je už dávno nastavený předchozími vlivy. Samozřejmě můžeme danému atletovi věnovat nadstandartní péči a v některých případech to vede k úspěchu. Ale to znamená, že úspěšní triatlonisté jsou de facto výsledkem individuálních procesů a náhod než systematického a koncepčního rámce.

Bohužel my jako trenéři se snažíme provádět striktní kontrolovaný coaching na úrovni klubů, a dokonce i na úrovni ČTA i přesto, že máme v moci absolutní minimum všech proměnných ovlivňující tréninkový proces. Z toho důvodu označuji instrumentaci jako efektivnější nástroj pro koncepční řízení tréninku v ČR. Instrumentace může sloužit jako efektivní nástroj v tomto přechodovém období, dokud nevytvoříme celorepublikový smysluplný rámec přípravy, metodiku a nezačneme vytvářet specializovaná tréninková centra, kde budeme schopni dané atlety cíleně připravovat. Pomocí procesu instrumentace se snažíme ovlivnit co nejvíce vlivů a rozdat co nejvíce podnětů stejně jako dirigent organizuje smyčce nebo bubny v orchestru, ale spoléhá daleko více na organizaci daných procesů než na vytváření.

Jak instrumentace funguje?

Instrumentace je teoretický rámec, ale v podstatě jde o soubor nástrojů, které trenér používá pro organizování tréninkových procesů namísto vytváření. Víme, že většina klubů je složena z atletů, kteří ve většině případů spolu kvůli zmíněných časovým, školním, logistickým, tréninkovým problémům ani nemůže spolu jednotně trénovat anebo velice málo. Proto daný trenér musí pomocí mikro-sociální dovedností vést konverzace, diskuse s jednotlivými atlety, trenéry plaveckých klubů, rodiči a nastavit procesy v limitech nastavenými prostředím namísto vytváření kontrolovaného tréninkového systému, kde stejně více než polovina proměnných leží mimo naši kontrolu.

Více než kdy jindy teď potřebujeme manažery než kvalitní trenéry. Teď nejsme ve fázi, kde bychom si mohli dovolit rozebírat Krebsův cyklus a optimalizovat hustotu mitochondrií ve svalovém vláknu, když nám ve stejnou dobu atleti plavou ve veřejných drahách, mají problém do školního režimu dostat tři běžecké tréninky a nejsou schopni centralizovaně trénovat na jednom místě. Potřebujeme instrumentovat kluby do jednoho fungujícího celku. Je nutné vytvářet tréninkové akademie, kde se nám bude stahovat talentovaná mládež. Vytvořit dostatečně velké náborové síto, které nám bude zachytávat potenciální talenty. Jednotně trénující reprezentační skupinu. Potřebujeme více vést diskuse s plaveckými kluby, středními školami nebo vytvářet centralizované tréninkové platformy, které budou uniformní napříč systémem. Potřebujeme instrumentovat metodiku napříč republikou a vést face-to-face diskuze s trenéry o tom, jak vidí problematiku tréninku oni. Rozdávat podněty a ptát se, co oni považují za logisticky proveditelné a co už je mimo rámec aplikace v prostředí daného klubu.

Úspěch nebo neúspěch atletů v současném prostředí spíše závisí na štěstí, že se narodíte v dobré lokalitě, v blízkosti kvalitního trenéra, který se vám bude nadstandardně individuálně věnovat a rodiče nebo klub s dostatečnou finanční a materiální podporou. Takových míst v Česku na počítáme na prstech jedné ruky, a to ještě ruky řezbáře pracujícího denně na pile. Koncepční příprava momentálně neexistuje, hrajeme ruletu a doufáme, že se vždy někdo někde objeví a souhra náhod a vlivů nám zajistí, že se daný jedinec dostane na vrchol a zatím nám to nějak vychází, ale jak dlouho? Alespoň já osobně nebudu chtít tento hazard provozovat celou svoji trenérskou kariéru.