Tohle není dopis na rozloučenou, ale mohl by být.
Ahoj — světe.
Jmenuji se Michal Soukup a chodím po této planetě už 49 let, plus pár dalších měsíců, ale kdo by to počítal. Když jsem se narodil, představuji si, že ačkoliv byl letní den, venku pršelo a byla prudká bouře. Možná padaly i kroupy a jistě bylo hlášeno mnoho škodních událostí. Poničené skleníky, popadané stromy a možná někomu zateklo i do baráku.
Naštěstí si tyto události nikdo nepropojil a tak jsem na tento svět proklouzl bez většího zájmu.
Pamatuji si, jak jsem ze školky utíkal vychovatelkám v punčocháčích a bačkůrkách za maminkou na autobusovou zastávku.
Vybavuji si obrovský kornout naplněný cukrovím v první den školy, což ovšem následovalo dny, kdy jsem odmítal vcházet do třídy mezi spolužáky. Chodila si pro mě učitelka na chodbu, což se tak prostě někdy stává.
Nejlépe se mi sedělo vzadu u okna, moc hezky tam svítilo světlo na lavici a já si mohl v klidu kreslit do sešitu.
Ačkoliv se mi od útlého dětství honí v hlavě kakofonie myšlenek, možná tedy i právě díky tomu, ve školství jsem nebyl zářným exemplářem, spíše naopak.
Zázraky se ovšem dějí, někdo by to tak mohl říct, ovšem já vím své, zkrátka stalo se, že jsem procházel i do dalších úrovní a postupně si trpělivě rozšiřoval nové zkušenosti a schopnosti.
Pak už to byl docela fofr, v dospívání to tak bývá, dokonce i u takových — jako já. V hodně věcech se od sebe de-facto zase tak moc nelišíme.
Staly se však i moc nehezké věci. Jo, chápu, že si přejete o nich něco víc přečíst, tohle přeci zajímá každého — jako jste vy. V hodně věcech se od sebe de-facto lišíme.
Svět se roky točil ve spirále událostí, oceány chvíli temně hučely, jindy se třpytily a leskly jako zrcadlo, a lidi se dál nekontrolovaně rozmnožovali.
Někteří z vás možná již začínají tušit, co jsem zač, ale neukvapujte se, ještě si chvilku počkejte.
Napřed si musíme ujasnit pár drobností, třeba to, že jste pitomci.
Teď, tento odstavec čte už pouhý zlomek z vás. Ti, jimž nebylo nikdy pomoci, ti tak dlouhý text dobrovolně ani nečetli, a uraženě přestali číst ti, co jsou přesvědčeni o své neomylnosti.
Vy, co čtete tyto další slova, vy jste lepšími lidmi — než kým jsem já.
Bohužel to asi nebude stačit.
Venku prší a strhla se silná bouře. Stromy se lámou a vyvracejí se i s kořeny ze skal ve kterých po mnoho let trpělivě rostly vstříc slunečnímu světlu.
Oceány se vzedmuly, obrovské vlny převracejí tankery, drtí skalnatá pobřeží a vyvrhují mořské živočichy na pevninu, kde v následujících dnech uhnijí a rozpadnou se v prach.
Přicházejí změny a již jim nelze zabránit.
Tohle není dopis na rozloučenou, ale mohl by být.
Je těžké si některé věci přiznat. Vidíme své životy, své sny a touhy, přičemž opomíjíme stopy v písku, které při naší cestě po vytyčené životní trase zanecháváme.
Domníváme se, že ty stopy dávno smyl déšť, ale zapomínáme jakou bouři způsobily.
Nedokážeme si ani představit, jak by naše prosté touhy mohly vyvracet stromy, nebo drtit skalnatá pobřeží.
Přišli jsme na tento svět, abychom ho změnili.
Přišli jsme na tento svět v prosté naivitě a tento svět nás postupně měnil.
Příroda nás obdařila smysly a tak je rádi využíváme. Podíváme se jeden na druhého a hned o sobě “neomylně” víme první — poslední.
Vůně v nás probouzí neukojitelné chutě, které si neumíme odepřít.
Posloucháme druhé, ale neumíme se na svět podívat jejich očima a tak to, co z jejich úst slyšíme vycházet, neumíme dostatečně pochopit.
Dotykem si rádi osvojujeme i to, co nám nenáleží. Vnímáme svět subjektivně a ze svého vnitřního přesvědčení, že cokoliv, co svými smysly vnímáme, bylo stvořeno pro nás, pro naši neukojitelnou chuť konzumovat.
Hučíme, vzdouváme se a vlníme, jak rozbouřené vody.
Když máme na chvilku dost, jemně hladíme svět jako vánek listy v korunách stromů.
Tenhle cyklus se opakuje teprve krátce, přesto zanechal nesmazatelné stopy. Vytrvale měníme okolní svět a neexistuje síla, co by nás zastavila.
Já nejsem ty, ty nejsi já.
Tvé hříchy nejsou mé, mé hříchy si dokáži každé ráno znovu a znovu odpustit.
Tak to jde stále dokola, a není na světě moc, co by to dokázala změnit.
Zdá se, že tenhle příběh nemá konec a vlastně celý nedává moc smysl.
Někteří z vás pociťují zklamání, možná i čekali mapu k pokladu ukrytého na písečné pláži tajuplného ostrova, tam — někde na konci duhy.
Tohle není dopis na rozloučenou, ale mohl by být.
