Lodní deník — cesta do práce


(Publikováno až večer z hotelu) Zdravím domů, ještě dávno před rozbřeskem. Dneska píšu z netradičního místa. Právě sedím na palubě lodi TurboJet na trase Macau — Shekou (část Shenzhenu) a jsem na cestě do práce. Za chvilku, až vyjedem na volné moře zapnou proudové motory a loď se s lehkostí vznese na křidélka a poletí, nechávajíc za sebou jen bílou šmouhu na hladině.

Jaký byl zbytek prvního týdne? Náročný. Kromě spousty práce je třeba věnovat velké množství času pochopení místní mentality (respektive snahy o to), zkoumání trhu a hledání příležitostí. Číňani přemýšlí o věcech jinak, vnímají je jinak, zkušenost z Evropy je značně omezená. A pak je tu všechno obrovské. Nepředstavitelně obrovské.

Pauza, nabíráme rychlost a pořádně to houpe. Hledám očima pytlíky.

Říkal jsem obrovské? Česká republika je na místní poměry takové malé město. Něco jako České Budějovice. A celé České Budějovice (100 000 lidí) se brzy vejde do jednoho(!) mrakodrapu v Shenzhenu. Vlastně celá Evropa mi teď přijde roztomile malá a zbytečně rozpolcená kvůli jazyku. Kdybysme všichni mluvili stejně, byla by to pohodička. Proto to funguje tady, všichni mají stejný jazyk.

Ale to odbíhám. Za největší úspěch považuju funkční internet v kanceláři (na který se teď chodí koukat kolegové z patra), který jsem doslova vystál každodenním otravováním v IT oddělení a to, že mám konečně SIMku (na třetí pokus přišla ta, co měla). Neskutečně to usnadňuje život a práci.

Měl jsem také první jednání s potencionálním partnerem (tady realtivně malý, v ČR by byl v top tří největších ve svém oboru) kompletně v čínštině. Došlo mi, že vše bude zdlouhavé. Kromě toho, že jsou opatrní a obezřetní, také musí namluvit mnohem víc, aby řekli to, co opravdu chtějí. Struktura jazyka je úplně jiná a už se nedivím, že jim dělá problémy mluvit anglicky. Obdivuju ty šikmooké, kterým to jde dobře a sám přemýšlím, jak zvládnout základy čínštiny. Je to totiž na přeprogramování mozku, bez nadsázky.

Páteční cesta ze Shenzhenu domů do Hong Kongu byla taky zajímavá. V životě jsem nezažil tak nacpané metro. Chtěl jsem si chytit taxíka na hranice, ale kolem šesté večer to bylo nemožné. Vyrazil jsem tedy k nejbližší stanici a překvapila mě fronta, která byla už ve vestibulu na rentgeny. A ta samá fronta pak byla při nástupu do vlaku. Přijelo po střechu zaplněné metro, vystoupili dva tři lidi a dvacet se nacpalo dovnitř. Povedlo se mi to na třetí pokus a pak jsem si připadal jak kdybych jel v krabičce sirek, všude kolem mě kratší, černé hlavičky naskládané na milimetry vedle sebe a já nad nimi čněl, jako ta, kterou si chce každý vyáhnout. Navíc ten smrad.

Na hranicích už ale takový šrumec nebyl a na Hong Kongské části to bylo jen dlouhá cesta. Chytit taxíka v pátek večer na Centralu bylo obtížné, ale ne nemoýžné a nakonec jsem byl za solidní dvě a půl hodiny od dveří ke dveřím doma. Navíc mě čekala láhev šampaňského, dort a dárek k narozeninám, které mě čekají. Zasloužená odměna.

Sobota začala ultrazvukovou kontrolou synáčka (který se má očividně dobře), nákupama a večeře s kolegou ze Shenzhenu, co musel z Číny kvůli vízům. Je to s nimi vážně trošku náročné a ještě pořád nevím, jak to z dlouhodobého hlediska vyřeším. V neděli jsme pak přejeli do Macau, ubytovali se v hotelu Praha Harbourview Hotel (překládají to jako Praha — Přístav — Názor hotel :-D) a šli na uvedení značky Petrof na místní trh, což byla příjemná kulturní záležitost. Překvapilo mě, že Česká republika a Praha tu mají vynikající jméno. Proto tu udělali i hotel, který má ale pramálo společného, kromě hodin ve stylu orloje na recepci, sochy Žižky a Sv. Václava v lobby a bazénu se jménem Vlatava (asi mysleli Vltava). Kolem se pak rozprostírá zábavné městečko kde jste chvilku v antickém Římě, za rohem v Amsterodamu a o kus dál v Mexiku. Milovníkům kýče srdce zaplesá. Stejně tak betonářům, protože i pravé dřevěné trámy na britské vile jsou z betonu.

Tenhle týden bude taky ve znamení meetingů a cestování. Ve čtvrtek letím na otočku do Tianjinu a na víkend jedeme pracovně do Quangzhou a někam do opravdové čínské vesnice. Nestihnu toho tedy asi moc napsat, ale zážitků na příště bude myslím víc než dost :-) Pěkný týden všem a závěrem pár tradičních krátkých postřehů:

  • na hotelu v lobby tu hrají jednu (JEDNU!) písničku, 24/7, pořád dokola. Má patnáct minut a být tu zaměstnaný, tak se z toho zblázním při 56 přehrání přesně.
  • když je takové zakaboněné nebe a vypadá to, že bude odpoledne pršet, znamená to jednu jedinou věc — utíkej! Pršet totiž začne tak za minutu a po prvních dvou, třech kapkách to bude jako by nad Tebou někdo otevřel kohoutek naplno.
Ne vše, co běží na CNN se líbí cenzorům. Občas pustí raději krajinku, než buržoazní televizi :-)
  • v metru nepotkáte nikoho, kdo by si nehrál s telefonem. U nás je to ještě čajíček oproti místnímu standardu. I 70-ti letá paní má puštěný nějaký rybičky a vytrvale je krmí půl hodinovou cestu v metru. Asi piraně.
  • jestli budete někdy v Macau, zajděte se podívat na Forresta Gumpa. Vypadá podobně retardovaně, jako jeho filmový kolega, ale hraje perfektně na klavír. Krevetu si k tomu ale můžete dát taky.
  • jakékoliv zvuky, které vydává vaše tělo jsou tu na veřejnosti přijatelné. Takže se v pohodě uvolněte, prďte, krkejte, chrápejte, chrchlejte a nestresujte se. Ale smrkat, to nezkoušejte, protože to je podle místních nechutný :-)
  • po obědě je tu zvykem si dát dvacet. Takže zalehnout na pracovní stůl, trošku se přikrýt před všepřítomnou klimatizací a spát. Naposledy jsem to dělal ve školce, ale až bude trochu čas, tenhle místní zvyk hodlám detailně prozkoumat.
  • když si do 32 let nenajdete manžela nebo manželku, začnou vám je dohazovat rodičové. Brát si je nemusíte, ale absolvovat společné rande ano. I když se to poslední dobou, obzvlášť ve velkých městech rozvolňuje.
  • a když pak chcete dítě, záleží na tom, jestli je člověk jedináček, nebo měl sourozence a stejně tak jeho partner. Jakákoliv špatná kombinace, nebo dokonce touha mít druhé dítě znamená pořádný balík peněz. Ale z něčeho se ty nový továrny, kde vám prcka zaměstnají zaplatit musí :-)
Vodní stíhačka co nás vzala do Macau a krásný Petrof.
Praha Harbourview hotel má styl. A hongkongské uličky a tramvaje taky.
V Shenzhenu už pod tou správnou vlajkou.
One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.