Dovolená na Sardinii na vlastní pěst
--
Cestování je v dnešní době poněkud nepříjemné — nikdy nevíte, jestli se let opravdu uskuteční, jestli nebudete muset absolvovat testy těsně před odletem atd. Bez cestovky vyrážíme do světa už nějaké ty roky a tentokrát, poměrně náhodou, došlo na Sardinii. Má smysl jet zrovna tam? Co navštívit a na co si dát pozor?
Jak se dostat na ostrov
Na Sardinii se dá levně letět RyanAirem nebo WizzAirem. Linky těchto dvou společností se ale mění tak často, že pokaždé to může být trošku jinak. Létá se převážně do dvou sardinských měst — Alghero na severu a Cagliari na jihu.
My jsme vytipovali letenky z Vídně do Alghera RyanAirem za něco přes tisíc korun. Nejlevnější letenky jsme ale viděli, zvlášť v koronových akcích, dokonce za zhruba 600 korun.
Algherské letiště je takové mini letiště s jedním terminálem, ne nepodobné tomu brněnskému. Celý areál se dá přejít asi za 15 minut, a tak není úplně nutné chodit dvě hodiny před odletem. Přímo v areálu letiště se pak nachází i půjčovny aut.
Na ostrov se dá taktéž doplout trajektem s naloděným vlastním vozem. Po cestě jsme potkali dost aut s německými, ale i francouzskými značkami, takže této možnosti se očividně též využívá.
Doprava po ostrově
Pokud se nechcete trmácet autem tak daleko, můžete využít i linkové autobusy. Ty nám ale nebyly příliš doporučeny, protože prý jezdí celkem nahodile.
Zvolili jsme tedy třetí možnost, a to půjčení auta. Rezervujte auto co nejdříve, neboť ceny s blížícím se odjezdem rychle stoupají. Nám se nejlevněji podařilo zarezervovat malý Fiat Panda skrz EuropCar přes portál Ofran. Co si budeme namlouvat, v Pandě není zrovna komfortní cestování, ale pro dvě osoby to poměrně stačí a ani po 1300 najetých kilometrech a v serpentinách se nedal zahanbit.
Ostrov je tak velký, že ho poznáte prakticky jen s autem.
Při půjčování auta si nezapomeňte ověřit, kterou kartu po vás chtějí. Většina půjčoven totiž půjčuje jen na kreditní kartu. S debetkou, která je u nás typičtější, auto sice zaplatíte, na místě vám ale auto nedají.
Plánování cesty
Jeli jsme na týdenní dovolenou a zvyklí z Malty nebo Kypru jsme se rozhodli, že projedeme celý ostrov. Nicméně Maltu přejedete za 40 minut a Kypr za nějaké dvě hodiny. Na Sardinii ale můžete přejezdem strávit i čtyři hodiny, pokud nejedete po hlavní dálnici prostředkem ostrova. Z té není nic zajímavého vidět, takže jako turisti ji zrovna moc využívat nebudete.
Náš plán byl složen ze tří destinací:
- 2 noci v Algheru, odkud podnikneme výlety po “civilizovanějším” severu
- 2 noci v Orosei, odkud se podíváme po národních parcích a stejnojmenném zálivu ve středu ostrova
- 3 noci v Cagliari, odkud se podíváme na nejlepší pláže jihu
Co za to určitě stálo a určitě si nesmíte nechat ujít:
Capo Caccia
Výběžek z ostrova, který je krásně vidět z historického centra Alghera. Úplně nejlepší je, pokud se do historického centra dostanete v předvečer vaší cesty na Capo Caccia. Dočkáte se krásného výhledu se západem slunce právě přes tento mys.
Tam pak určitě nevynechejte návštěvu jeskyně Grotta di Nettuno. Ne, že by byla až tak super, ale je to jedna z těch věcí, které byste litovali, kdybyste ji nenavštívili. Dá se tam doplout lodí z Alghera, ale za nás je lepší vyrazit ráno autem a sejít si (a potom vyjít zpátky) 654 schodů k jeskyni. Ráno na schody nesvítí slunce a pocitově to nepřijde tak náročné. Navíc jsou ze schodů úchvatné výhledy. Vstupné je €14 na osobu za 35minutovou prohlídku, přičemž pokud nechcete jít do jeskyně, můžete si sejít schody a pofotit výhledy i zdarma, neboť lístek po vás chtějí až dole. Stalaktitů a stalagnátů tímto způsobem ale moc neuvidíte.
Škoda je, že na maják, který se tyčí na konci mysu, se nedá jít, neboť se jedná o vojenský prostor. Pokud ale zvolíte cestu autem, můžete se podívat na jiná zajímavá místa. Nejvíce bych vyzdvihl přirodní rezervaci Oasi Naturale Le Prigionette a vyhlídku z vrcholku Monte Timidone.
Zaparkujete u vstupu do parku, zaplatíte cca €3 za osobu, a vyjdete si na dvoukilometrovou procházku do kopce (340 metrů převýšení). Mrkněte na turistickou mapu tady. Za mě je to jeden z nejhezčích výhledů, které jsem kdy viděl. Pokud jste autoturisti, tak se dá do parku vjet i autem za nějaký další poplatek, nicméně cesty jsou prašné a dost hrbolaté.
Pláže v zálivu Orosei
V Gulf di Orosei jsou pláže, kam se dá jen velice těžko dostat jinak než lodí. Autem se tak dostanete do městečka Cala Gonone, odkud vyplouvají lodě, které vás zavezou, kam budete chtít. My jsme se vydali na kombinovanou plavbu do Cala Luna a Cala Sisine. Plavba stála nějakých €28 na osobu a bylo to na celý den.
Rezervace skrz web dopředu vyjde o pár eur levněji. V hlavní sezóně prý taky bývají plavby vyprodané, ale začátkem září v době koronaviru bylo všechno poloprázdné.
Obě dvě navštívěné pláže jsou opět naprosto uchvatné. Jednak mají teplou vodu, což na Sardinii nebylo až tak běžné, druhak pohledem do vnitrozemí nabízí opět nádherné výhledy.
Pláže na jihu — Su Giudeu a Di Porto Giunco
Jemňoučký písek s průzračným mořem je doménou obou těchto pláží. Na Su Giudeu jsme navíc byli v době větru, takže jsme zažili i velké vlny (cca metr a půl?). Obě pláže navíc z druhé strany mají přírodní jezírko, které především v případě Di Porto Guinco vypadá velice malebně. U něj pak najdete racky, v lepším případě plameňáky.
Nevýhodou těchto pláží jsou místní služby — standardní plážové bufety s mizernou nabídku, s téměř nedostupnými WC nebo převlékárnami. Naopak za lehátka s deštníkem, nebo dokonce cabanou, si dost připlatíte. Nejprve parkování za €5/den a poté nejméně €20/den za dvě lehátka s deštníkem. Všude je ale dost prostoru i pro rozprostření vlastní deky i slunečníku. Pokud jste autem, koupě vlastního slunečníku se vyplatí pravděpodobně velice rychle.
Pokud budete jen na severu, nejvíce se nám líbila pláž La Cinta u městečka San Teodoro. Ač nám voda na severu přišla poněkud studená, La Cinta má tak pozvolný vstup, že se voda stihne dobře ohřát a je ideální i pro malé děti.
Co bude zajímavé jen pro někoho:
Soutěska Gola di Gorropu
Samotné projití korytem řeky, které tvoří největší evropský kaňon, je opravdu velice zajímavé a doporučil bych to v první kategorii toho nejlepšího. Skalní stěny jsou nádherné a samotná cesta je rozdělená na tři úseky — 1) pro středně zkušené chodce, 2) pro nadšence do lezení přes kameny a 3) pro profesionální lezce skal.
Jedničku a část dvojky lze zvládnout v normálních botaskách. První dva úseky mají dohromady asi jeden kilometr. I když se ale nejedná o nějak dlouhou cestu, na místě budete asi dvě hoďky, než přejdete všechny balvany tam i zpět. Vstup stojí €5.
Proč ale řadím tento zážitek do kategorie jen pro někoho, je vstup do soutěsky. Zvrchu se totiž dostanete dolů dvěma způsoby. Lehká varianta stojí €25, kdy vás vyklepaný Land Rover sveze a pak zpátky vyveze zhruba polovinu cesty, té nejtěžší části. Na vás je pak dojít zhruba tři kilometry tam a pak zase zpátky až do soutěsky. Tahle cesta je docela rovinatá, ale taky nudná, protože jdete porostem a není dohromady nic vidět.
Těžší varianta stojí €15 a vy jdete čtyřkilometrový úsek s klesáním 650 metrů. Nahoru vás pak odveze Land Rover jako u lehké varianty. My jsme zvolili lehkou variantu, ale musím říct, že těžší varianta vypadala zajímavěji, protože tam s největší pravděpodobností bylo něco vidět i při sestupu.
Tenhle výlet bych tak doporučil těm, kteří nevyžadují zrovna bezbariérový přístup nebo úplnou autoturistiku. Já jsem si samotnou soutěsku užil, ale ta cesta k ní mě nebavila. Nezapomeňte dost vody, opalovací krém a něco k jídlu. I s prostojemi při čekání na sjezd a vývoz vás bude výlet stát nějakých 5–6 hodin.
Malý tip: U soutěsky jsou minijezírka a když je přejdete skoro až na konec (jde to zleva i suchou nohou), uvidíte vlaječku, odkud z trubky teče pitná voda, která se dá i rozumně pít.
Monte Limbara
Kopec v severní části Sardinie je bývalá radiostanice pro NATO, později využívaná pro letectvo Itálie. Dá se dojet až k bráně na samotném vrcholku hory a je to zajímavá podívaná. Navíc zdarma. Bohužel radiostanice nemá nějak extra působivý příběh a ani nenabízí žádnou prohlídku. Kromě pár fotek tam toho tedy moc neuděláte.
Tento výlet bych tak doporučil technickým nebo armádním typům, popř. vášnivým řidičům, protože nahoru vede 10 kilometrů klikatých serpentin. Zároveň tam není téměř žádná doprava. Kvůli skalnaté nátuře okolí si ale zatáček užijete mnohem více i po cestě sem.
Vyhlídkové projížďky po silnicích SP83 a SP71
S tipy pro řidiče budeme i pokračovat. SP83 na západě a SP71 na jihu u pláže Su Giudeu jsou vyhlídkové silnice, odkud jsou pěkné výhledy na útesy.
Na SP83 uvidíte vyšší strmé útesy do moře, vesničku v údolí a pláž, která není schovaná v zálivu, takže na ní jsou velké vlny a vítr. Doporučil bych jet ze severu na jih. Naopak na SP71 uvidíte hlavně výběžky do moře s hotely, věžičkami nebo vesničkami. Tady se oba směry zdály být dobré.
Pokud pojedete na Su Giudeu, SP71 bych nevynechal. Je to po cestě a není to dlouhá zajížďka. Na druhou stranu SP83 je docela bokem a za ten čas spíš nestojí. Z Cagliari je to 200km výlet na 3–4 hodiny. V okolí jsme ani nenašli nic, co by nás nijak výrazně upoutalo.
Pokud jste motorkáři nebo opět vášniví řidiči, tyhle projížďky vás budou zajímat. Ještě možná, pokud jste instagirls, ale pro vás je na Sardinii i plno dalších, lépe dostupných míst. Ostatní budete potřebovat spíš kinedryl.
Elephant Rock
Kus kamene, co zdánlivě vypadá jako slon. Taková ta typická turistická blbost u silnice, ke které si dojedete autem, vyfotíte se tam a jedete dál. Na Instáč ale nemůže chybět že ano :)
Náročnějšímu turistovi to bude málo, ale je to jedna z těch typických věcí na Sardinii. Fotku sem ale dávat nebudu, protože pak už byste tam nemuseli jet.
Jízda autem na Sardinii
Sardinie patří pod Itálii. Je tedy jasné, že jízda autem bude divočina. Na druhou stranu se jezdí standardně vpravo (oproti Maltě nebo Kypru), takže jízda je pro typického Evropana jednodušší.
Osobně hodnotím jízdní styl jako méně chaotický než na Maltě, v Římě či kolem Benátek. Je ale důležité být neustále obezřetný, protože na stopkách se nezastavuje a rychlostní limity se nedodržují.
Pokud pojedete mimo město na padesátce méně než stovkou, tak vás v nejbližší zatáčce s dvojitou plnou čárou předjedou tři auta.
Zvláštní nastavení limitů
Není se ale čemu divit. Předpisy jsou pohledem Čecha kolikrát absolutně nesmyslné. Stopky jsou na většině křižovatek, i když je v nich pěkně vidět, a rychlost je omezována zbytečně nízko. Ač se mimo město smí jet standardně 90 km/h, na většině míst bude rychlost omezena na 70 nebo 50 km/h. Všichni tam pak stejně jezdí 90 nebo i 110 km/h.
U dopravních omezení, kde by u nás byla třicítka (a i ta nebývá moc dodržována), v Sardinii najdete omezení klidně i na 10 km/h.
Perličkou byl zhasnutý tunel na sardinské něco jako dálnici, kde asi kilometrový úsek byl kompletně po tmě a rychlost byla snížená na této čtyřproudé silnici z obvyklých tunelových 70–80 km/h na 30 km/h. Nakonec všichni stejně jeli minimálně devadesátkou.
Dálnice na Sardinii oficiálně nejsou, ač značka označující dálnici tu a tam je. Neplatí se ale žádné mýto ani známka, takže žádný strach. Oficiálně se na této nedálnici jezdí 110 km/h, ale typická rychlost je 120–140 km/h.
U těch větších silnic se občas objeví velká značka controllo elettronico della velocita, která upozorňuje na měření rychlosti, ale místní ji asi až na dvě výjimky zcela ignorovali. Tak snad nepřijde pokuta ani nám :)
Benzínky a zvláštnosti proti Česku
Co se týče tankování benzínu, i tady je tu zvláštnost oproti Česku. Hodně benzínek, které objevíte na Google Maps, doopravdy nefunguje a je zavřených. Podle jejich vzhledu už patrně docela dlouho. Ty, co fungují (je jich stále docela dost), pak můžou mít různé režimy.
- Řidič si tankuje sám a platí u automatu
- Řidič si tankuje sám a platí uvnitř u pokladny (takový ten typický, český způsob)
- U některých stojanů si řidič tankuje sám, u jiných stojanů vám natankuje zaměstnanec stanice — u těchto stojanů ale benzín stojí cca o €0,20/l víc
- U všech stojanů tankuje zaměstnanec, typicky za standardní cenu benzínu
Sardinské benzínky jsou jako bonboniéra, nikdy nevíš, kterou ochutnáš.
Obecně benzín na jihu je o něco levnější, zhruba o deset centů na litr. Všude je ale mnohem dražší než v Česku. Alespoň v dobře psaní tohoto článku, tedy září 2020, se český benzín prodává kolem 28,50 Kč/l, kdežto na Sardinii zaplatíte v přepočtu 36 až 40 Kč/l.
Benzín natankovaný zaměstnancem, kde je zmíněný kombinovaný režim, vás pak může vyjít ještě o dalších 5 Kč/l dráž, což ve výsledku nádrž docela zbytečně prodražuje. Tento kombinovaný režim jsme nejčastěji viděli u benzínek Eni (dříve Agip) a Q8.
Nespoléhejte na navigaci
Jako řidič si dejte pozor taky na navigaci. My jsme používali celou dobu Google Maps. Prakticky každý den nás ale paní z Googlu aspoň jednou vypekla. V Cagliari nás pravidelně posílala do odbočení, kde se odbočovat nesmělo. Při navigaci na pláže nás zase brala špatnými cestami, které vedly jinam. Na konci cesty u pláží se tedy řiďte spíše směrníky.
Nakonec nás Google Maps i po cestě přes zmíněnou nedálnici tu a tam svedly, abychom na ni zase o pár kilometrů dál najeli. Jen tak. Bezdůvodně. Doporučil bych si tedy cestu aspoň trochu nastudovat dopředu a pokud víte, že máte jet po dálnici, nesjíždějte z ní, ani když vám to navigace poradí.
Praktické tipy závěrem
Angličtina: Jak už bylo řečeno, Sardinie je Itálie, a tak i angličtina je problém. Především se starší generací se anglicky typicky nedomluvíte. Italové a ani Sardové s tím nicméně problém nemají a budou na vás i tak mluvit dál, stále italsky. Rukama a nohama se ale vždycky domluvíte.
Ceny: Takový ten středomořský standard. Jih je výrazně levnější než sever. Zatímco pizza na severu stála mezi €8 a €14, na jihu stála €4–€8. Podobně pivo nebo Coca Cola v restauraci na severu stávaly kolem €3,50, kdežto na jihu jen €2,50. Cena za kopeček zmrzliny bývala typicky kolem €2, ale spíš to byl kopec zmrzliny. Na plážích bylo obecně dráž — kolem €10 za ohřátý polotovar, okolo €20 za jídlo v lepší restauraci.
Placení a dýška: Na Sardinii funguje “americký” styl, kdy vám donesou účet v deskách, vy vložíte hotovost, oni si desky odnesou a pak přijdou s vrácením. Pokud chcete dát dýško, necháte peníze na stole. Dýško se ale úplně neočekává. Asi taky proto, že v ceně typicky najdete coperto, což je poplatek €2–€2,50 za osobu. Někdy je to poplatek za nic, někdy vám donesou aspoň pečivo. Platba kartami je, asi i díky koronaviru, mnohem lepší než jinde na jihu Evropy v minulých letech. Je zhruba na podobné úrovni jako v Česku. Všechny terminály, s kterými jsme se setkali, byly také bezkontaktní a podporovaly i Apple Pay.
Voda: Oficiálně je pitná, ale hodně chlorovaná. Není tedy vůbec dobrá. V Česku jsem tak špatnou vodu ještě nepil. Doporučil bych koupit balenou vodu, která vychází na 2–3 Kč za litr.
Ubytování: Fungovali jsme výhradně přes Airbnb. Ceny byly o něco dražší, než jsme čekali, ale ne až tak zásadně. Přes léto bych se díval určitě na ubytka s klimatizací. V Cagliari bych chtěl specificky vyzdvihnout tento byt — jedno z nejlepších Airbnb, v kterých jsem kdy byl. Od čistoty přes funkčnost až po ochotu a komunikativnost hostitelů. U všech tří Airbnb check-in probíhal skrz osobní setkání, přičemž hostitelé si typicky dovedli někoho, kdo uměl anglicky, nebo jsme to zvládali skrz jednotlivá anglická slovíčka. Hodně komunikují skrz Whatsapp.
Zásuvky: Ač jsou sardinské zásuvky podobné jako u nás, nejsou zcela stejné. Zatímco u nás se používají typy C (malá zástrčka) a E (velká zástrčka s kolíkem), Italové používají C a L. Nabíječky na telefony a powerbanky tedy nebude problém dobít, u nabíječek například na notebooky už by problém být mohl.
Poznámky pod čarou: Asi i tím, že sever je dražší, tak je i čistší. Kolem cest na jihu je opravdu hodně bordel, hlavně na odpočívadlech. Na cestách vám taky budou chybět záchody. Jsou málokde a když už je najdete v restauracích, občas bývají turecké a celkově jejich udržovanost je dost bídná.
Jet na Sardinii — ano, či ne?
Ačkoliv jsme se na Sardinii dostali docela náhodou díky tomu, že byly levné letenky, a ačkoliv nejsem zrovna nadšenec do Itálie, Sardinie mě pozitivně překvapila. Určitě bych každému dovolenou tam doporučil.
Cestujete někam jinam? Můžete mrknout i na náš článek z Mallorcy, kde jsme byli rok později.
