Příběh jedný kavárny: Začátek

Tomáš Slavíček
Aug 24, 2017 · 4 min read

Tři měsíce smolím následující text, ale pořád do toho něco leze. Nemám čas (strašný), nebo si jej nedokáži udělat (taky strašný). Stalo se to, že jsme v Hanoji letos rozjeli kavárnu. A je to super. A je to peklo. Pozitiv je hromada. Naopak záhul je hlavně kulturní a jazyková bariéra. A jak se z toho všeobecně nezbláznit.

Dobrá rada nad zlato

Dva měsíce jsem strávil hledáním dodavatelů. Abyste pochopili proč: Vietnamci jsou experti v padělání čehokoliv. Včetně alkoholu a kafe. Takže alkohol bereme z ověřeného zdroje a snažíme se navíc nekupovat příliš drahé lahve (levný alkohol se nevyplatí pančovat) a kafe z kavárny, co v Hanoji funguje čtyři generace. Zatím se nám nikdo neotrávil, tak se ten investovaný čas snad vyplatil.

Všichni mě předem varovali, že fluktuace zaměstnanců je v tomhle oboru ve Vietnamu vysoká. To jsem ale ještě netušil, že během těch prvních měsíců přijdeme o pět číšníků a tři další nabereme (než se zeptáte: přeplácíme je). Kavárna je jednochlapovka. Přeloženo: dá se to dělat v jednom člověku. Ale ten člověk to musí chtít dělat a ideálně nesmí být lenivej Asiat. Výjimky se najdou (a našli jsme, klepu na dřevo), ale hlavně omladina nám odpadává každý druhý týden. Už jsme byli i v situaci, kdy jsme měli jen jednoho zaměstnance. A ten si chtěl vzít měsíc volna.

Rychle tady člověk přijde o iluzi pracovitých Vietnamců, kterou má z Česka. Sorry.

A tak my tady žijem…

Každý nám taky dával (a dává) nějaké rady, jak bychom to měli správně dělat. A my je můžeme a nemusíme poslouchat. To druhé je častější. Ne, že bychom si nechtěli nechat poradit (některé rady jsou dokonce nutné k přežití!), ale kdybychom poslouchali každého, byla by kavárna směsicí všeho možného, dohromady nic a šlo by to do kytek.

Se z toho snad nezblázníš, ne?

Snažíme se mít minimalistické menu. Dělat to chutně a kvalitně. A jednoduše. Osekali jsme to, co to šlo. Je to jedna strana A3 rozměrů. Není to finál, ale je to nejlepší verze, kterou zatím máme. Stále experimentujeme. Jede to hrozně pomalu, mnohem pomaleji, než jsem si to maloval. Vietnamci jsou navíc schopní po týdnu zapomenout anebo dokonce změnit třeba recept na šunkový sendvič (a to je tam prostě jen šunka, sýr, kečup). Tohle nikdy nepochopím.

Kavárna má čtyři patra a zahrádku. Plánovali jsme, že každý měsíc budeme věnovat jednomu patru. Barák jsme převzali úplně prázdný. Vykuchaný. Jediné, co tam bylo, byl motor, který čerpá vodu do nádrže na střeše (mimochodem: do týdne jsme otevřeli, v tomhle jsou Vietnamci fakt skvělí). Realita ale narazila na detaily. Taky na jazykovou bariéru. Historka o tom, jak jsem v Hanoji sháněl sádru, je už skoro legendární. Zjednodušeně: na všechno potřebuji překladatele, s angličtinou tady moc nepochodím. (I když teda tu sádru jsem nakonec sehnal sám, bez pomoci.)

Dieta, kterou nedoporučuji

Zhubl jsem. Nemám při ruce váhu, takže nezvážím přesně kolik, ale musel jsem utáhnout opasek za první dva měsíce o dvě díry. V kavárně jsem byl čtrnáct, patnáct hodin denně. Sedm dní v týdnu. Domů jsem se chodil jen vyspat. Mimo kavárnu jsem nikam nechodil. Po třetím měsíci a deseti dnech v posteli s horečkou (s jedním odskočením do nemocnice na kapačky) jsem opasek utahoval znovu. Odhaduji ten čtvrt rok na patnáct kilo dole. To jsem měl naposled snad na střední škole. Od té doby zavíráme každé úterý, abychom si všichni na jeden den v týdnu odpočinuli.

Teprve to rozjíždíme a těžko dělat nějaké závěry po třech měsících. Učím se nebrat práci tak vážně. Brát to jako hru. (S tím ale, že musíme pokrýt všechny měsíční náklady, tak to zase někdy taková legrace není.) Dobrá zpráva je, že nekrvácíme, že to zvládáme pokrýt, tak jsme snad na dobré cestě. Taky neděláme žádnou raketovou vědu, ale prostě vaříme kafe. A… Velké „A“. Baví mě to. Hodně se učím. O jídle, o pití, o lidech. O rozdílech mezi místními a zahraničními zákazníky. A prej jsem v tom dobrej. Haha.

Tak na zdraví!

PS: Celou část svého pracovního života jsem byl buďto zaměstnaný, nebo na volné noze. Nikdy jsem nebyl šéf. Tedy kromě šéfredaktorování, ale to jsem měl pod sebou “jen” dva tucty externistů a vůči hledání lidí do kavárny v Hanoji a jejich řízení mi to zpětně přijde jako děsná legrace.

Lekce: Teď už bych doporučoval úplně všem, zaměstnancům, živnostníkům, zaměstnavatelům, aby si prošli všechny role. Je to zkušenost, která mě zase naučila chápat víc souvislostí, a i kdybych měl zítra zavřít, tak rozhodnutí do toho jít nebudu zpětně litovat. Ani těch pár nových šedých vlasů.

)

Tomáš Slavíček

Written by

mezi textem a obrazem • ex-za fotoaparátem • ex-u kávovaru • ex-živě z Hanoje • nudle a motorky • na cestě Tam (furt!)

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade