Střet kultur

Tomáš Slavíček
Aug 27, 2017 · 3 min read

Jednoho rána jsem se probudil a z nedokončeného snu mi ještě v polospánku dutinou lebeční rezonovala myšlenka, zda lidé okolo mě nejsou jednoduše jen zrcadla mne samotného. O několik měsíců později sedím v polorozpadlém krámku v Káthmándú, popíjím čaj a to málo čerstvého vzduchu, který proudí skrz otevřené okno, je ředěno kouřem hašiše z dýmky obchodníka, co sedí naproti mně. Nakloní se ke mně a z ničeho nic řekne, že všichni lidé jsou zrcadla.

Ať už se budu přiklánět k Teorii velkého třesku (nemyslím teď onen televizní seriál), Darwinovi (ne, ne jeho anti-ceně) anebo biblickému stvoření světa, z každého mi vychází, že všichni lidé mají stejný původ. Adam a Eva, evoluce Homo sapiens sapiens či — má oblíbená — že jsme všichni zrozeni z prachu hvězd. Nebo úplně nejnovější: a sice, že jsme jen součástí jedné velké počítačové simulace (ale na tohle téma až někdy v budoucnu).

Snažím se na to myslet, když potkávám nové tváře, když se seznamuji s novými lidmi, ať už u sklenice piva, nebo při uzavírání nového byznysu. A ano, je to těžké a občas mi to nejde. A někdy už na to ani nemám sílu. A všechny bych nejraději poslal do háje. Mám taky své dny.

Jestliže jsem se o vztazích mezi lidmi v Asii něco naučil (kromě těch negativ), je jak důležitou roli zde hraje respekt. Budu-li respektovat ostatní, budou také oni respektovat mně. Nebudeme si nic nalhávat, stojí to hodně energie a hodně času. Člověk musí být vidět, musí se připomínat, ale ne, nemusí nikomu dávat obálky do kapsy. Přestože to poslední výrazně pomůže k navázání obchodního vztahu, nebudou vás ostatní respektovat pro to, jací jste, ale proto, kolik v té obálce je dolarů. A budou chtít víc. Když se ale jeden vydá tou těžší cestou, vydrží z ní nesejít (nebo se na ni alespoň včas vrátit), vyplatí se to. Zlatem se nedá vyvážit respekt ostatních.

Sedím u jezera s odhadem asi sedmdesátiletým dědou a popíjíme jeho domácí pálenku. Zaháním myšlenky na to, jestli zítra ještě budu vidět. Kouří ty nejlevnější místní cigarety, na sobě má roztrhané kalhoty a špinavou košili, tak o dvě čísla větší. Vlasy neučesané. Nakonec z něj vypadne, že v Hanoji vlastní síť kaváren, maluje a jeho největším koníčkem je stavění reproduktorů na zakázku. Dělal je pro místní zákazníky i celé ve zlatě pro šejky z Arábie. Znovu si ukládám do paměti: Nikdy nikoho nepodceňuj. Zvlášť, když o něm nic nevíš.

Nemám z asiatů pocit, že tolerují mé nedostatky, ale spíše respektují to, že jsem odlišný. Ba co víc, jeden z nejpozitivnějších dojmů je ten, že mě berou takového, jaký jsem. A nenajde se téměř nikdo, kdo by mě chtěl nějak měnit nebo mi říkat, jak bych co měl dělat. Cítím se svobodně.

Ale ne, už dávno nemám na nose růžové brýle. Tolerance ani respekt není samozřejmost, k tomu musí člověk dojít časem a zkušenostmi. A obojí, ano, u tolerance bohužel také, je třeba si zasloužit. Nikdo nešel ve vašich botách. Zkušenost je nepřenosná.

Joel-Peter Witkin tehdy v roce 2010, jestli mě paměť neklame, v rozhovoru pro týdeník Respekt prohlásil: „Všichni lidé se rodí s různými fyzickými, psychickými nebo spirituálními problémy. Život je tvrdý a nebezpečný. Naší prací je problémy překonávat a nepropadnout temnotě.“

PS: Text vyšel rozděleně a zkráceně na blogu Toleranceplno. Tady jej tak překlápím v původní nepozměněné verzi.

)

Written by

mezi textem a obrazem • ex-za fotoaparátem • ex-u kávovaru • ex-živě z Hanoje • nudle a motorky • na cestě Tam (furt!)

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade