Digitální nomádství v Asii #2 — Dubaj: studená sprcha a les mrakodrapů

Krásně jsme se vyspali. Na mobilu svítilo 11:30, ale pak jsem si uvědomil, že doma je teprve 8:30. Takže normální spánek. Pozdravil jsem Alexe, který v chodbě s unavenýma očinam sledoval na gauči televizi a šel vyzkoušet po Johnovi sprchu. Vzal jsem za kohoutek a vyčkával na teplou vodu. Nepřicházela. „Možná mají teplou na druhé straně,“ povzdychl jsem si a s trochou naděje otočit páčku na druhou stranu. Pořád studená.

„Nu což, chtěl jsem léto a k němu otužování patří,“ povzbudil jsem se a spustil na sebe proud studené sprchy, která mi v teplém ovzduší nakonec připadala i trochu teplá.

OC Anděl není velký ani v nejmenším

Náš cíl v centra Dubaje byla Burj Khalífa – největší mrakodrap světa – a blízko něho lyžařskou sjezdovkou známé nákupní centrum. Vydali jsme se na cestu samořídícím metrem a cesta netrvala dlouho.

Z metra jsme se vydali tunelovým nadchodem ve směru ukazatele do nákupního centra. Projeli jsme prvním přibližovacím pásem, druhým, třetím a po kilometru konečně nás začaly obklopovat obchody. Zprvu jenom malé stánky, potom větší až se před námi objevila obrovská hala. Náš cíl bylo nějaké bistro, protože jsme snídali jenom zbylé tyčky z letadla.

Začli jsme jít ve směru cedule Food Court. Jdeme jednou obrovskou halou, druhou, třetí a jídlo pořád nikde. Potkáváme obrovské akvárium s rejnoky a dalšími velkými mořskými rybami a mezi nimi se vznáší dva potápěči. Jestli mě zrak nešálil, tak jsem opravdu viděl, jak čistí kameny.

Celkově Dubaj je hodně naleštěná, chodníky u rezidencí se blízkají leskem a na každém rohu potkáte nějakého udržbáře, ať už kde jenom o zametání spadlých listů nebo leštění květináčů před hotelem.

Jídlo jsme nakonec našli, jak už se dalo čekat, na Food Court bylo asi 30 fastfoodů a některé jsem možná ani nezahlédl. Vybral jsem si indické Chicken Tika Biryani. Cena byla asi 200 Kč a chutnalo to výborně. Ale v česku jsem toto jídlo už jedl, asi jsem si vzal nějakou indickou klasiku.

Po jídle jsme šli dál zkoumat obchodní centrum zda-li najdeme lyžařský vlek. Ten jsme nenašli a objevili jsme zimní kluziště. Prostě nečekaný!

Dále nás zaujal vodopád nad kterém byly sochy padajících mužů. Vypadalo ho hodně dobře, jen Martin to zhodnotil, že to musí pěkně bolet, když tam visí za své přirození.

Pokračovali jsme ven a před námi se objevil krásný bulvár s velkou azurovou vodní plochou a u něho tyčící se největší mrakodrap světa. Né, že by byl sám, kolem dokola ho hlídali menší mrakodrapy. Udělali jsme spousta fotek a po té jsme se dostatečně vynadívali rozhodli jsme se vyhledat pláž.

Pláž si můžou dovolit jen někteří

Rozloučili jsme se s Honzou, který si koupil vstupenku na Burj Khalifa a pokračovali metrem na opačnou část města. Jeli jsme dost dlouho a začal jsem si říkat, že ty mrakodrapy, které byly opravdu všude, jsou snad podle šablony. Začalo mě to nudit. Moc to město nevypadalo jako destinace na blízkém východě, ale spíš jako New York. Z metra jsme přestoupili na tramvaj, udělalali okružní jízdu kolem rezidencí a vyrazili směrem moře.

Těžký teplý vzduch nahradil chladivý vítr a my věděli, že jdeme dobře. Narazili jsme na zelenou plochu, vážně tu byla tráva, i když né tak vyrostlá jako u nás. Na konci loučky bylo workout hřiště, kde namakaní zbohatlíci vypracovávali své svaly. To že jsou zbohatlíci jsem usoudil podle vedle zaparkovaných drahých aut. Dokonalost hřiště, které na první pohled vypadalo jako dětstké, nevyvracela ani dráha na sprint o 60m.

O trochu dál na nás vykoukly palmy. „Tam je pláž,“ zvolal jsem. Vydali jsme se k nim. Nohy se nám bořily do jemného písku, ale najednou plot který jsme se snažili obejít končil slepou uličkou. John z vjezdu pro popeláře zjistil, že tohle je private beach. „A kde je ta public?“ ptali jsme se. Prý 5 minut okolo, ale na mapě to vypadalo jako 20 minutová vycházka.

Protože jsme popelářovi nevěřili, zkusili jsme to obejít jinou cestou. Vždyť tu pořád od někud chodí plážově oblečené holky. Chlápek o pár set metrů dál nám vyzradil, že zcela špatně jdeme, protože tady je private klub a přes přistávací plochu pro padáky chodit nemáme. Tak jsme se teda poslušně obrátili na popelářovu první cestu. Po minutách chůze, kdy už každý z nás začal cítit zmoženost v nohou, jsem jen tak unaveně zvedl oči od chodníku a zbystřil jsem nad úzkou postranní uličkou plné písku a dvou holek s ručníky na ramenou. „Kluci, tady je pláž,“ zaradoval jsem se a běželi jsme se brodit pravým plážovým pískem. Před námi se objevila modrá hladina, tak velká, že i zakřivení země bylo pozorovatelné. Unaveně jsme se svalili do písku.

„Ke sprchám nejdeme, ty jsou až úplně na druhém konci pláže,“ schodli jsme se. Vymáchali jsme tak aspoň nohy, sebrali pár mušliček na památku a asi hodinu vychutnávali pohled na jemné vlny a hejno racků, kteří se střemhlav pouštěli pod hladinu ulovit něco k jídlu. Pohodu nenarušili ani kolem procházející nomád s manželkou na velbloudech.

Čus bus autobus, Dubaji

Zpáteční cesta z pláže se nesla v duchu přeplnosti metra a nepochopitelnost místních lidí, kteří jasně dávali najevo, že tady se nejdřív nastupuje a pak, jestli to zvládneš, vystupuje. Ano, trefili jsme špičku, kdy všichni jeli z práce.

Kluci se ještě jeli podívat k Burj Khalífe na vodotrysk, kde se potkali i s Honzou, já mezitím pojedl nějaké dobroty z obchůdku v metru a psal chvilku tyto řádky.

Odlet se nesl v duchu pohody a v letadle sledovali World’s Craziest Fools. Zjistili jsme, že pro sledování vtipných nehod při parkování rozhodně nepotřebujeme sluchátka. Jenom já jsem se začal pak bát, aby letadlo taky nemělo automat.

Teď nás čeká na dva dny Bangkok. Už se těším až zjistím jakým rytmem tepe on.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.