Digitální nomádství v Asii #3 – Bangkog: punk a tržnice všude kam se podíváš

„Dámy a pánové, připoutejte se prosím, budeme přistávat. Náš přílet do Bankogu bude v 7:34,“ hlásil kapitán zatímco se rozsvěcovala růžovo fialová světla, aby povzbudila cestující k probuzení.

Už jsem byl chvíli vzhůru a zatím co jsem na obrazovce před sebou dohrával Holdem Poker Texas, sledoval jsem na malém displayi ovladače východ slunce.

Let utekl rychle, možná i proto, že jsme se prospali. I tento pobyt v letadle jsme zažívali gastronomické hody. Jídlo, které se podávalo, se skládalo z předkmu v podobě studených nudlí s jakousi omáčkou, hlavního jídla, kde jsme si vybrali nudle s krevetama, a naposledy karamelového pyré jako moučníku.

Na letišti jsme povinně strávili asi půl hodiny ve frontě na imigrační ověření a razítko pro vízum. Poté, co jsme vyzvedli naše zapsaná zavazadla, jsme se vydali prozkoumat letištní obchůdky. Náš cíl bylo směnit dolary na báhty a koupit místní simku do mobilu, která slibovala neomezené připojení k internetu na určitých počet dní. Tuto službu nabízeli všichni místní operátoři ve stejné míře s malými odlišnosti v závislosti na délce počtu dní a počtu celkového stažených gigabajtů dat. My jsme zvolili 5,5GB na 15 dní za 600THB (asi 400Kč).

Následně jsme se vydali hledat cestu do města. Stejně jako v Dubaji i Bangkok byl oklíčený množstvím dálnic. Pán na autobusové zastávce nám ale ukázal kde nalézt metro a my jsme pelášili vstříc centru.


Tepající město

John říkal, že nemusíme přestupovat a že k hostelu dojdeme pěšky. Naskytla se nám první typická vlastnost Bangkoku: všude spousta skútrů. Ale nebylo jich více než aut, jako bývá v Indii. Proud aut a skútrů se táhl do dálky dlouhými ulicemi a skútry kličkovaly mezi auty jako kdyby si hrály na slalom. Četl jsem spousty článků o tom, jak je doprava v Asii šílená. V Bangkoku to naštěstí platilo jenom trochu. Když jsme přecházeli silnici, dokonce nám dali i přednost.

Hostel jsme našli a musím říct, že John skvěle vybral. Sice to chvilku trvalo, protože byl schovaný v posledním patře nákupního centra levnější kvality, ale ubytování pochybné kvality rozhodně nebylo.

Byla tu krásná recepce, kuchyně, malý obývák a na střeše budovy úžasná terasa vyzdobená všemožnou zelení. Výborné hodnocení, které nabízela bookovací stránka, nelhalo.

Museli jsme počkat do 14h, než nám byly připraveny pokoje. Rozhodli jsme se teda projít po okolí. Tam jsme objevili tržnice. Byly plné jídla a vietnamského oblečení stejného typu jako u nás.

Zkusil jsem ochutnat maso na tyčce. Bylo výborné i když na můj vkus hodně mastné. Jinak na tyčce se tu prodávalo hodně potravin, od masa až po ovoce.

Na ulici byli typičtí taky prodejci výherní kupónů. Měli dřevěné placaté kufříky, provázkem pověšené na hrudi. Ty kupóny vypadaly hodně ručně dělané. Avšak i tak před nimi kupující stáli značnou dobu. Možná hledali oblíbená čísla nebo svá data narození. Asi možná právě díky oblíbenosti této hry bylo možné potkat i sedm prodejců loterie vedle sebe.


Nejšílnějším zážitkem z města se rozhodně stalo zjištění, jakým způsobem se tu starají o kabely — ať už sloužily čemukoliv. Na stožárech jich visí velké množství a ve spojovacích uzlech jsou hodně chaoticky spojené. To by se možná dalo skousnout, ale ty kabely vedly tak nízko, že občas nějaký plonkový konec visel jen tak dolů na chodník. Tomu říkám dokonalý punk.

Nenachodili jsme po okolí zrovna hodně kroků, ale vedro nás rozhodně vyčerpalo. Rozhodli jsme se vrátit do Hom hostelu a vyzvali Martina ať přinese karetní hru Bang. Tu nepřinesl, ale rozdal nám karty hry Samuraj, což je v podstatě stejná hra.

Po 14h jsme dostali k dispozici pokoj, který byl společně sdílený s česky mluvící holkou (češka to ale asi nebyla, protože při mluvě hodně hledala slova). Je to vtipný, ale za jednu hodinu jsme tu narazili na dva česky mluvící lidi. Dobrá náhoda.

Spojení klidu pokoje, sprchy a příjemně chladicí klimatizace nás zahnalo do postelí a asi dvě hodiny jsme si užívali spánku.


Průvodce Tomy

„Kluci, čeká na nás Tomy,“ uslyšel jsem v rozespalosti. Otevřel jsem oči a došlo mi, že John, zatím co se obléká, nás vybízí k průzkumu města s průvodcem. Tomy byl náš spolužák z vysoké školy, který se zamiloval do thajky a už tři roky s ní žije v Bangkoku. Takže on byl ideálním člověkem, který by nás provedl.

Tomy řekl, že začneme roof barem. To byl bar na střeše mrakodrapu. Vyjeli jsme výtahem do 32 patra a nestačili se divit kráse výhledu na město z výšky. Byl západ a v dáli se červenaly mraky. Romantický pohled.

Zde jsme si dali každý dvě piva a při otázce zda 220THB (150Kč) za pivo není moc, nás Tomy ujišťoval, že jsme v jednom z levnějších roof barů. Pochyby nad cenou ale nakonec přebylo nadšení ze záchodů. Nevím jak to měly dámy, ale pánové se při močení kochali otevřeným výhledem na město.

Byl čas změnit lokál a Tomy se rozhodl nás vzít do svého oblíbeného baru blízko jeho bytu. To bylo od roof baru dál, tak Tomy pro nás zastavil taxíka. Chvilku s ním mluvil a pak zavřel dveře a nechal ho odjet.

„Co se děje?“ ptáme se.

„Je dobrý si vždycky ověřit, zda taxikář jezdí se zapnutým taximeterem,“ poučoval nás Tomy. „A taky někdy nechce jet tam, kam chceš jet ty,“ doplnil k vysvětlení situace.

Při dalších pokusech byl Tomy úspěšnější. Nasedli jsme do taxíku a já automaticky zapínám pásy. Pásy tu byly, ale zapínání ne. Při otázce na pásy se taxikář rozesmál a strašně pobaveně anglicky hýkal: „Žádné pásy, ha ha, žádné pásy!“ Ačkoliv taxikář vypadal hodně mile, moc jsem jeho smích nechápal.


Pivní věž a společný talíř

Místní bar otevřený do ulice působil velmi skromně, ale hosté vypadali spokojeně. Před námi postavili samoobslužnou čepovací pivní věž a my se dali do bujarých rozhovorů s Tomym, jeho slečnou Emy a Tomyho exšéfem, který si k nám přisedl od vedlejšího stolu společně s jeho přítelkyní. Později se k nám přidali i další Tomyho přátelé Alex a Shelly. Na dokreslení atmosféry tu byli dva kytaristé, kteří vyhrávali pohodové odrhovačky doplněné pořádnými kytarovými sóly.

Už jsme byli docela veselí, když k nám na stůl začali nosit jídlo. Bylo ho tolik, že se to skoro nevešlo na stůl. Takový hody!

Jak čas běžel, jídlo bylo snědeno a už i kytariské šli domů, Honza si vzpomněl na své rodné kořeny a spustil lidové chodské písně, jež hned byly následovány písní Na pankráci. Překvapilo mě, že znal všechny sloky a né jenom první dva verše jako já.

Jelikož Tomy bydlel poblíž, rozhodl se nám ještě pochlubit střešní chillout zahradou na jeho mrakodrapu. Opravdu byla pěkná. Poseděli jsme na lavičkách a závisných vacích a vstřebávali klid nočního města. Pak jsme usoudili, že je čas se vrátit domů. Vraceli jsme se taxíkem a já se už instinktivně nepoutal. Až na konci cesty jsem zjistil, že pásy jsou zcela funkční. Pro příště vím, že né všechny taxíky jsou punkové.


Párty to byla vydařená. John to později zhodnotil, že se cítil trochu jako ve filmu Pařba v Bangkoku. Všechno jsme si asi nepamatovali, ale rozhodně se nikdo z nás neztratil.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.