Digitální nomádství v Asii #6 – Chiang Mai: staré lahve a obrovský sobotní trh

Myslel jsem si, že už nebudu mít v Chiang Mai o čem psát, ale místní zvyky mě pořád nepřestávají překvapovat, takže je pořád o čem vyprávět. Tak pojďte se se mnou ponořit do dalších dnů na severu Thajska.

V sobotu jsme se probudili kolem 11h. K snídani si dali pro nás tradičně tousty se slaným máslem a rozhodli se do oběda pracovat.

Čas na oběd přišel kolem půl čtvrté, kdy už všichni z nás měli dostatečný hlad. Řekli jsme si, že to vezmeme cestou k centru, kde jsme pak chtěli strávit večer. Večer tu totiž měl být sobotní trh — paní, která nás před pár dny vítala, nám doporučovala, že si tuhle akci rozhodně nemáme nechat ujít.

Oběd s historií

K obědu jsme chtěli vyzkoušet další pouliční restauraci, abychom mohli porovnávat, zda to všude chutná stejně. Zalezli jsme pod přístřešek a nechali se obsloužit vodou s ledem a jídelním lístkem.

Poučeni z internetů, že radši pít vodu s ledem nemáme, protože tam je větší šance chytit průjmy, jsme si skočili do lednice pro koly. Sklenice od limonád nám připadaly vtipné, protože byly obouchané a měly starý design. To, že byli staré nám bylo potvrzeno copyrightem na sklenici — rok 1996 byl hodně, hodně dávno. Asi tu ve velkém funguje vracení lahví. Jak jinak si vysvětlit, že jsem držel v ruce přes 20 let starou láhev. Na láhvích byla ještě jedna zvláštní věc: logo Coca Cola a Sprite mělo svoji vlastní thajskou verzi.

Masáž sem, masáž tam

Po obědě jsme chodili po centru a říkali si, že bychom mohli zkusit masáž. Začali jsem se po ní rozhlížet a možnost masáže byla vskutku všude. Nechtěli jsme se však napálit, tak jsem si našli na Google nějaké doporučení a podle něho vyrazili k podniku Green Bamboo Massage. Před tímto podnikem jsme potkali postarší paní v zeleném firemním trikotu a pověděla nám, že dneska mají plno. Ale jestli chceme, může nám zarezervovat zítřek odpoledne. Souhlasili jsme s 15 a 16 hodinou, rozdělíme se totiž na skupiny po třech, a s úsměvem jsme se rozloučili.

Schlazení pivem

Sluníčko ještě nezapadlo a my v dusném vedru zatoužili po pivu. Naše vysněné pivo bylo čepované, ale po prozkoumání asi čtyř jsme se spokojili s lahvovým. Vyrábějí tu zajímavé velikosti — 0,62l není nikterak kulaté číslo. Cena 90THB (65Kč) nám na centrum města přišla ucházející. Cestopisy jiných lidí stejně mluví o tom, že v Thajsku je celkově dražší než u nás v České republice. Ale musí se vzít i v potaz, že Chang pivo, o kterém mluvím, má i více alkoholu než naše oblíbená plzeň — 5,5 %.

Největší trh, co jsem kdy viděl

Přišel večer a my se vydali na trh. Nešlo ho netrefit. Bylo tam spousta pouličních stánků, lidí a hluku. Jako kdyby se tu sešlo celé město. Začali jsme ho procházet a byli jsme zaskočení rozmanitostí prodeje. Stánky s jídlem střídaly stánky se suvenýry. Mezi nimi procházel proud lidí a všichni chtěli všechno koupit. Nebylo výjimkou, že mezi lidmi se připletly projíždějící skútry. Když už nejely, stály zaparkované všude kolem.

S Danem jsme zahlédli muže, který si pochutnává na smaženém kuřecím prsu na tyčce. Místní jméno této pochoutky je trochu podobné od globálního řetězce KFC. „Tohle přesně chceme k večeři,“ shodli jsme se oba a běželi kolem prodejců blikajících Pikačů hledat stánek tohoto jídla. „Tady je mají,“ křičím na Dana a už si objednáváme pytlík plný smažených pochoutek. Nutno říct, že to nebylo to stejné, co měl předchozí pán, ale mé smažené ryby a Danovi krevety chutnaly výborně.

„Je čas jít domů,“ shodli jsme se s Danem poté, co jsme dvakrát obkroužili trhem, abychom nic nevynechali. Kluky jsme nechali někde v davu a vydali se podle mapy domů.

„Dane, taky ti připadá, že ten trh nikde nekončí?“ poznamenal jsem, když jsme se asi už 10 minut prodírali mezi lidmi dlouhou ulicí.

„Je to dost nekonečný,“ potvrdil mi Dan.

Pokračovali jsme dál a čím déle jsme šli, tím více jsme propadali kráse suvenýrů, nad kterými bychom doma ohrnovali nos. V Česku tohle můžete zažít na pouti, avšak místo plastových pistolí na kuličky hraje hlavní motiv slon. Slon z plyše, slon z plastu, slon vyšívaný. Začali jsme si myslet, že slon je jejich národní motiv — avšak osobně jsme zatím žádného slona neviděli. Snad to s ním není stejné jako v Praze s matrioškami.

Ten trh se opravdu táhnul od centra města do všech ulic. Touto ulicí jsme nakonec šli asi 45 minut než jsme se vzdali svého hecu, že to dojdeme až na konec. Nedošli. Řekli jsme si, že už jsme dost unavení a u hudebníků hrajících na místní nástroje jsme zmizeli šeru a tichu malých postranních uliček.

„To bylo dost crazy,“ shrnul to Dan a já jenom souhlasně pokýval hlavou.

Like what you read? Give Jiří Ostatnický a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.