Digitální nomádství v Asii #7 — Chiang Mai: nedělní mše a thajská masáž

Neděle se nesla na vlně pohody. Kluci si dopřávali spánku a já vyrazil na ranní mši svatou do místní katedrály zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Jelikož mše byla v anglické jazyce, byla zde přítomna spousta cizinců. Místní kněz po americkém stylu přede mší procházel mezi lavicemi a s každým si podával ruku a ptal se ho odkud je. Na mé „Z České republiky“ odpověděl “Opravu? Úžasné!” a já přemýšlel, jestli opravdu ví kde Česko leží nebo se jenom nechce vyptávat na detaily.

Mše probíhala podle římsko-katolické liturgie a všechny přítomné obklopovalo dusné horko. Právě, když jsem si otíral pot z čela, mou pozornost upoutaly větráky, které byly snad na každém sloupu, někde i tři. „No, moc nepomáhají,“ vydechl jsem horký vzduch a snažil jsem se v tom dusnu soustředit na knězovo kázání. Jeho živost, skoro jako herce, mi pomohla aspoň trochu se soustředit. „Na to kolik mu je, tak s tou dřevěnou nohou skáče jako kamzík,“ usoudil jsem směle.

Mši doprovázeli mladí farníci, kteří amatérsky vytvářeli hlavní melodickou linku a rytmus držel cajon s tamburínou. Překvapením pro mě bylo, že tam měli přistavené klavírní křídlo, které ve velkém kostelním prostoru znělo výborně.

I když římský ritus mše je daný, i jeho poznamenaly místní zvyky. Peněžní dary slečny vybíraly do plátěných váčků na dlouhých dřevěných tyčích a při pozdravení pokoje místo podání rukou se všichni na sebe ukláněli se sepjatýma rukama, tak jak to dělají při pozdravu Japonci.

Po mši jsem zaslechl mně známou modlitbu — korunku k Božího milosrdenství. Vypadalo to, že mladí farníci to mají po hraní jako tradici. A já myslel, že tato modlitba má své místo jenom v Polsku.

Po odchodu jsem si ještě prohlédl kostel z venku. Dojalo mě, že ačkoliv rok Božího milosrdenství skončil už na podzim, oni mají svatou bránu ještě teď. Před ní na mě mával Jan Pavel II. a já mu pozdrav odplatil úsměvem.

Učím se jezdit vlevo

Po mši jsem nasednul na své zaparkované kolo a vyrazil zpět na byt. „Už si docela zvykám na jízdu vlevo,“ pochválil jsem se, když jsem najel do správného pruhu. Při ranním odjezdu z bytu to bylo jiné. Sebevědomě jsem brázdil pravý jízdní pruh do té doby, než jsem narazil na první proti jedoucí skútr. „Tady se jezdí vlevo!“ zakřičel jsem na sebe a dal si výchovného lepáka. „Musíš být na sebe více opatrný,“ poučoval jsem se. Řeknu vám — je to hodně těžké se přeorientovat, když celý život jezdíte pravostranně.

Při cestě na byt jsem se naučil z dopravy ještě jednu věc. Chtěl jsem zatočit doprava, ale nějak jsem neměl odvahu přes proti jedoucí proud dopravních prostředků projet. „Sleduj, jak to dělají místní,“ přemýšlel jsem lišácky a zařadil se těsně za přede mnou jedoucí motorku, které se vydávala mým vytouženým směrem. „Jupí, jedu dál!“ zajásal jsem a cítil se jako král silnic.

Coworkujeme

Na bytě jsem už potkal pracující kluky. Seděli ve foyer a pilně psali řádky počítačových programů. „Kdyby ses chtěl přidat, tak jsem v Café Artisan,“ píše mi John a já s touhou se pořádně zchladit mu odpovídám: „Jasný, jen se ještě smočím v bazénu.“

Příjemné schlazení v bazénu mi na dlouho nepomohlo. Cesta za Johnem trvala půl hodiny pěšky a já pod žárem poledního slunce na něj nadával, proč vybíral tak daleko. Při příchodu do kavárny všechno špatné přehlušilo nadšení nad stylem kavárny. „To je super místo!“ pochválil jsem Johnovi výběr, když jsem k němu přisedal.

S Johnem jsme společně pár hodin pracovali a vzájemně se obohacovali o zkušenosti. Vysvětlil jsem mu jednoduchost launch screeny ve vývoji iOS aplikací a on mi přiblížil výhody React Native.

Polední hlad jsem uklidnil výborným sandwichem s kuřecím masem a jako zákusek jsme si dopřáli thai tea latté. John teplé, já studené. Ano, mají tu stejný nápoj v obou tepelných variantách. A ta studená varianta je zatím pro mě top thajský nápoj.

Thajská masáž

„Měli bychom jít, abychom do centra přišli včas,“ připomínám Johnovi čas, na který jsme si včera objednali masáž. „Už ukládám projekt a jdeme,“ souhlasí John a my vyrážíme do města. Cesta ubíhá rychle a když dorazíme na místo, potkáváme ve vedlejší hospůdce sedícího Honzu. „Kluci by už měli končit,“ informuje nás Honza při dojídání posledního sousta svého oběda.

„Nějak se pořád neobjevují,“ konstatujeme, když už půl hodiny čekáme, než se po nich dostaneme na řadu. „Ah, tady jsou! A vypadají uvolněně,“ všímáme si příchozího Dana, Martina a Lukáše. Kluci se svěřují, že si dali olejovou masáž a že to bylo fajn. My, rozhodnuti o klasické thajské, je střídáme v malé uličce, kde si dva Thajci již dopřávají masáž nohou.

„Ok, thajskou masáž,“ přikyvuje s úsměvem postarší šarmantní paní a vkládá nám nohy do misky s citrusovou vodou. S čistými nohy poté vyrážíme do podkroví malého baráčku, kde se za plentami objevují postele s polštáři.

„Do tohohle se převlečte,“ směruje nás naše masérka a ukazuje na staré obnošené masážní oblečení, které vypadalo, jako kdyby bylo ukradené z nemocnice. Položili jsme se na břicho a netrpělivě čekali, co přijde. Ke každému z nás přistoupila masérka a my ucítili na nohou jemné tlaky jejich rukou. Doteky byly příjemné a masérka pokračovala postupně po celém těle. „Dělám to pro vás,“ prohlásila tichou angličtinou masérka, když se mi snažila protáhnout ztuhlé zkrácené svaly na nohou a já při tom vypadal jako kdyby mě mučili. Hodina utekla jako voda a já překvapený, že jde masírovat i hlava, se nechával po masáži obsloužit sušenkami a zázvorovým čajem.

Slunce už začalo zapadat a my si řekli, že když je neděle, tak už nic dělat nebudeme a šli jsme se domů válet na gauč.

Like what you read? Give Jiří Ostatnický a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.