Digitální nomádství v Asii #9 — Doi Suthep: 6 neohrožených na skútrech

„Kluci, je možnost mít do 10 minut 6 motorek!“ hlásí Honza při středečním ránu. Byl právě u paní hostitelky zjistit, jak je to s půjčením skútrů. Stačí zaplatit 200 THB (150 Kč), koupit si plnou nádrž paliva a můžeme frčet, kam je nám libo. Nadšeně jsme souhlasili, vybrali peníze a skútry byly už na ceště k nám.

Před odjezdem jsme se ještě nasnídali. Tentokrát si Martin přivstal a začal dělat palačinky, John k tomu přidal sladký jogurt, mango a zdejší malé sladčí banány a my ostatní jsme jim pomohli s konzumací.

Po snídani jsme zabalili vodu do batohu, namazali se opalovacím krémem a šli pro připravené motorky. Pánové, kteří nám je půjčovali, nám vysvětlili jak se startují. Velmi jednoduše: chytnete levou brzdu, zmáčknete startér pod řidítky a už pod vámi vrčí motor. Řízení nebylo těžší. Byl tu jenom plyn bez žádného řazení. To mi hodně připomínalo jízdu na motokárách, kde jsem vždycky měl nohu na podlaze a jenom kroutil volantem.

Všechny motorky měli seriózní barvu až na jednu. Ta byla růžovofialová. Aby jí to nebylo líto, vzal jsem si ji pod křídlo já.

Na parkovišti jsme si zkušebně dali pár koleček, aby jsme se s našimi novými miláčky sžili, a pak jsme vyrazily směr centrum k benzínové pumpě. Tam nás obsloužil pumpař. Trochu mě překvapilo, jak malou nádrž skútry mají.

Náš cíl cesty byla Doi Suthep, asi 20 km vzdálená hora. Ačkoliv ve městě nás čekala hustá doprava a jízda jenom rovně, na konec jsme se těšili. Silnice v konečné části se na mapě pěkně vlnila a my čekali krásné serpentýny.

Cesta přes město byla, pro nás neznalé místních pravidel, hodně divoká. Bylo to však snadné se pravidlům naučit. Když chceš někam zahnout, musíš se tam natlačit. Trochu jako jízda v Praze. To mi po chvilce jízdy přestalo dělat problémy a už jsem kličkoval z pruhu do pruhu. Červená tu zase tak neznamená naši červenou, ale pozor, nemáš přednost. Ale pokud vidíš, že nic nejede, jeď. Ani přednost zprava se tu nenosí. Do křižovatky najedou všichni a kdo tam byl první i první vyjede. Kupodivu mi to už nepřipadá nebezpečné, auta najetá v křižovatce mají totiž vždy velmi malou rychlost.

A tak jsme jeli centrem, užívali si splynutí s dopravou a s trochou zbylé nejistoty nechávali tříproudé silnice za zády.

Po rovných bulvárech centra přišly zatáčky do kopců. Ty se pak změnily v jedno velké stoupání s nekončící řadou serpentýn. Řeknu vám — to byla ale jízda! Ve směru do kopce se táhly dva jízdní pruhy a my byly na té silnici sami. Neohroženi, svobodni, vítr ve vlasech. Cítil jsem se trochu jako v závodní hře.

Kolem nás plynula jednolitá směs stromů, než se před námi objevila jakási vyhlídka. Byl tam altánek, ze kterého bylo vidět město zvrchu. Pod vyhlídkou proudil malý potůček, ve kterém si o kus dál myli nohy mniši.

Pokračovali jsme dál a po chvíli jízdy jsme si všimli, že projíždíme kolem odpočívadla, kde bylo hodně lidí. „Támhle je hustej výhled!“ ukazoval někdo a všichni jsme stočili stroje ke svodidlům. Výhled na město z předešlé vyhlídky se nedal srovnat tímto výhledem. Byli jsme výš a rozhled nám byl nabízen mnohokrát větší. Znatelný už byl i smog, který se vznášel nad městem.

Pak jsme zase, jak by řekl Martin, kopli do vrtule a nechali kouř z výfuku rozplývat se daleko za námi.


Přezlacený Wat Phra That Doi Suthep

Silnice najednou ústila do náměstíčka se spoustou obchůdků a nám se zdálo, z pohledu jak se všechno přeměnilo do turistického hávu, že už jsme u cíle. „To asi bude ten klášter, co vidíme svítit za tmy z balkónu,“ zauvažoval jsem. Místní prodejci nám nabídli parkování na hliněném dvorku za jejich obchůdky a my jsme s díky šli vstříc vyhlídnuté památce.

Ta památka byla Wat Phra That Doi Suthep. Do této chvíle jsme o tomto chrámě nic nevěděli, jenom že je na kopci a že při zastávce v marketu pro vodu nás místní pán od ní odrazoval.

To, že jsme na motorkách vyjeli do výšky kolem 1600 metrů, neznamenalo, že jsme ještě dost vysoko. Před námi se totiž objevily schody. A jak byly okázale ozdobené, tak byly i okázale dlouhé.

Na konci nás vítala vstupní brána s poznámkou, že cizinci si musí zaplatit vstupné. 30 THB (20 Kč) pro nás ale bylo jako vstupné na Kokořín a my ani na chvilku neváhali jim na provoz přispět.

Prošli jsme tedy hlavní bránou a ocitli se na vstupním nádvoří. Zde jsme byli požádáni o vyzutí bot, protože vstupujeme na posvátné místo. Ještě, že tento zvyk v evropských kostelích nemáme. Tam by studená podlaha nebyla příjemná, ale tady při horkých dnech člověk dokonce uvítá, že může svá chodidla provětrat.

Bosí jsme vyšli pár schůdků do další brány a stanuli jsme na hlavním nádvoří. Z toho, co jsme uviděli, jsme překvapením byli úplně v šoku. Uprostřed nádvoří se tyčila zvonovitá hora celá pozlacená (možná ze zlata byla celá).

Hned jsme se chopili foťáků a jako šílení Japonci v Praze jsme ji začali fotografovat. Bylo to úchvatné, ta hora se ve sluníčku celá blýskala a museli jsme na ni pořád koukat. Jako magnet. Možná jsem konečně pochopil krásu zlata. Bylo to jako prozření.

Když jsme se konečně na tu blyštící krásu dostatečně vynadívali, začali jsem si všímat i dalších zlatých předmětů. Nádvoří jich totiž bylo plné.

Všude tu taky prodávali žluté květiny, které si kupovali více znalí lidé tohoto svatého místa. Co se s nimi dá, dělat jsme zjistili po chvilce pozorování místních poutníků. Kolem zlaté hory byl plot, kolem plotu cestička a u cestičky položená modlitba. Poutník si květinu vzal do rukou, které měl v prosebné poloze, a za odříkávání modlitby z papíru obcházel zlatý monument.

Strávili jsem na tomto přezlaceném nádvoří docela dlouhou dobu. Když už jsme nechodili dokola, tak jsme si jenom tak sedli do ambitů a pozorovali poutníky s turisty. Popravdě, čekal jsem spíše nějaký uzavřený klášter, kde nahlédneme pouze klíčovou dírkou. Ale koncentraci lidí jako v katedrále sv. Petra a Pavla v Římě ne.

Vydali jsem se pak dál do zahrady, kde na nás čekalo další úžasné překvapení — výhled na naše město Chiang Mai.

Výhled na město byl součástí okolních nádvoří chrámu. Ty svou architekturou a výzdobou nezůstávali pozadu za zlatavou horou.


Z celé té krásy jsme začali mít hlad. Zhodnotili jsme chrám jako velmi zajímavý a šli navštívit garážovou restauraci přímo pod chrámem. Na to, že kolem proudily davy turistů, ceny tu měli stejné jako na periferii města. Možná za to mohlo trochu nelákavé prostředí. Hlad byl ale pro nás silnější.

Jídlo, až na Johna, chutnalo všem. On si totiž objednal vaječné nudle a jejich specifická chuť mu nesedla. Jeho rozesmutnění však po obědě vyléčila prodavačka zvonivých misek. Dala mu vyzkoušet do rukou jednu takovou a John měl zpátky úsměv na rtech.


Stoupáme dál vzhůru

Všimli jsme si, že silnice za turistickým náměstím pokračuje dál do kopce. Bez větších dohadů jsme se shodli, že domů se ještě vracet nebudeme. Protůrovali jsme motor a už jsme zase krájeli zatáčky ve svazích hory Doi Suthep.

Naše jízda většinou probíhala tak, že ti rychlejší, kteří se nebáli protočit plyn, vždycky počkali na pomalejší, kteří se zase rádi kochali stromy v okolí. Při jednom takovém čekání bylo blízko nás velké, hlínou pokryté parkoviště končící dřevěným zábradlím. „Pojďme se podívat k tomu zábradlí,“ navrhl jsem a naše pneumatiky už nechávali stopy v prašné hlíně.

„Wow!“ povzdechli jsme, když jsme uviděli ohromující výhled do údolí.

Ta vyhlídka byla neuvěřitelně krásná. A protože celý prostor byl fotogenický, mačkali jsme spouště fotoaparátů ostošest.

Nakonec jsme ještě poprosili dalšího turistu, aby nás zvěčnil se stíny našich motorek. Pak jsme se vydali zase dál.


Jedeme do lesů

Naším cílem byla kavárna jménem Small cafe položená v okolí pahorku hory Doi Suthep. Klikatá asfaltová cesta pořád vedla dál, jenom se zúžila na jeden pruh a původní hladkost povrchu se změnila na děravý tankodrom jako mívají české silnice po zimě.

Jeli jsme asi hodinu a kavárna byla pořád daleko před námi. Prostředí kolem nás se změnilo v hustý prales, který propouštěl sluneční svit jenom pomálu. Horký letní vzduch vystřídala chladná zima, která nás donutila obléknout si mikiny. Kapuce pod helmou byla najednou velmi příjemná.

Ta cesta byla tak úzká a tak klikatá, že před každou zatáčkou, která se schovávala za skálu, byla značka se symbolem trubky. Ta vám měla říct, že než vjedete do zatáčky, máte se klaksonem ohlásit cestujícím na druhé straně. Fungovalo to skvěle, pár aut, která se objevila v protisměru, jsme tímto bezpečně pozdravili.


Civilizace skoro jako v Nepálu

Hustý les pořád neustupoval, ale začala se objevovat lidská obydlí. Dokonce jedna dřevěná chýše měla na vstupní bráně napsáno něco ve smyslu Univerzita pražení kávy. Záhy se před námi objevila vesnice s velkou prašnou návsí a malými obchůdky. Ani chvíli jsem se nerozmýšlel, zaparkoval skútr na zápraží zavřené kavárny a běžel k postarší paní za pultem v obchůdku opodál pro plechovku chlazené coly z lednice.

Kluci asi nebyli tak vyprahlí z cesty jako já, tak si ještě chvíli prohlíželi náves a až poté přisedli ke mně a jako já si k plechovce limonády objednali sypaný zelený čaj.

U stolečku vyrobeného z pneumatiky jsme seděli pěkně dlouhou dobu. Odpočívali jsme a přitom pozorovali místní děti, které se proháněly kolem. Vypadaly hodně prostě. Jejich špinavé tváře od rozvířeného prachu mi připomínaly fotky nepálských dětí.

Objevila se zde i místní babička, která všechny menší děti sehnala do jednoho hloučku, dala jim nůše a vyrazili někam do neznáma. Chvilku jsme se dohadovali co jdou sbírat, ale myšlenka, že jdou na čajové lístky, se mi moc nezamlouvala.

Když jsme dopili konvici čaje a občerstvení zaplatili, vydali jsme se na větší průzkum vesnice. Zjistili jsme, že vesnice není jenom o této návsi, ale že se táhne přes menší údolíčko dál.

Celkově vesnice působila velmi chudě, možná za to ale mohla udusaná hlína, která tu byla všude jako podklad. Zahlédli jsem tu však třídní extrémy: ženu, která mlela postaru mouku mezi mlýnskými kameny a na druhé straně mezi chatrčemi nově postavený krásný bungalov.

Nebo situaci, kdy se kolem místních chudých prožene naleštěná americká kára.

Vesnice podle našeho úsudku žila z pěstování kávy. Skoro u každého stavení byly sušáky na kávová zrna. Ta byla ještě bílá, neupražená.

Sluníčko se už přibližovalo k západu a my se lekli, že nás čeká cesta zpátky. Rychle jsme se vrátili ke skútrům a vydali se pryč z vesnice. Při odjezdu jsme se ještě podivili místní benzínové pumpě a viděli rozluštění záhady dětí s nůšemi. Byly sbírat dřevo!


Cesta zpátky ubíhala rychle. Už jsme si za celý den s motorkami rozuměli a cestu jsme si pamatovali. Ještě jsme se zastavili na předchozích vyhlídkách a u každé zkontrolovali, zda výhled z nich je pořád krásný. A řeknu vám, že stále byl.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jiří Ostatnický’s story.